Richard Webb (Patrick Quentin)

Richard Webb (Patrick Quentin)

Záhada pro herce

I.

Kráčeli jsme vzhůru po čtyřiačtyřicáté ulici k divadlu Dagonet nad Mezinárodním kasinem; v šedé mlze na západě se rýsoval neon zlaté Wrigleyovy rybky s vypoulenýma očima. Cítil jsem se nebezpečně spokojen. Přesně tři měsíce a dva dny jsem měl ten pocit – od onoho jitra, kdy se v mé kanceláři octla Povodeň Henryho Prince a já si uvědomil, že jsem zakopl o nejsensačnější hru poslední doby.

Minuli jsme několik divadel, ozářených mořem světel. Byly časy, kdy ve mně tahle světla probouzela pocit bezmocné závisti. Ta doba už byla pryč. Petr Duluth byl opět producentem a to, že připravoval Povodeň, slibovalo dlouho nevídaný úspěch. Bude to jisté i můj slavný návrat do uměleckého života poté, co nade mnou všichni udělali kříž.

Byl jsem o tom přesvědčen, ani jsem to nezaklepal.

Iridina ruka v rukavičce se dotkla mého rukávu. S rafinovaným účesem vypadala až nestoudně krásná ve svém kožichu. Kolemjdoucí na ni zírali jako obvykle s jakousi pátravou úctou a honem se rozpomínali, zda to není někdo, kdo by stál za prosbu o autogram.

Opakovala už asi potřinácté: „Petře, může se vůbec nějaký senzační debut odehrát v tom nejděsnějším divadle na Manhattanu?“

Řekl jsem tedy počtrnácté: „Můžeš být ráda, že můžeš vůbec v nějakém divadle debutovat. Žádný jiný divadelní ředitel na světě by nesvěřil sebemenší roli takové…“

„Ano, rozumím, takové začátečnici bez špetky zkušenosti a bez trochu slušného doporučení, prostě jen proto, že je trochu hezká,“ dopověděla za mne Iris. „To už umím nazpaměť, miláčku. Takové ošklivé věci bys ovšem ženě, se kterou se chceš oženit, zrovna říkat nemusel, ale co mám s tebou dělat.“

Chvíli kráčela mlčky, jako by se nad něčím zamyslela, a pak zase začala: „Ale to nejsem jenom já, kdo má tyhle starosti, miláčku. I Gerald Gwynne povídal, že Dagonet je zasmolené divadlo. Mirabella není taky zrovna nadšená. Pěkně se navztekala, že nám to nevyšlo s »Vandolanem«“.

„A co říkala?“ zeptal jsem se s trochu nepříjemným pocitem v zádech. Na tom, co řekla Mirabella Rueová, vždycky něco bylo.

Iridiny oči vypadaly v té chvíli zasněně. „Řekla jen »zatraceně«, ale stačilo to. A Theo Ffoulkesová si taky myslí své!“

„Opravdu?“

„Povídala, že se to od toho pitomého syndikátu dalo čekat, že nás v poslední minutě pošle zrovna do Dagonetu. To není divadlo, to je mausoleum.“

Pokoušel jsem se zachránit káravou poznámkou: „Tak mám v souboru pěkné zastání, jen co je pravda, milé dámy!“

Iris už neřekla nic, procházeli jsme kolem ztemnělých výkladních skříní a nejasně osvětlených restaurací. Blížili jsme se k Dagonetu.

Neměl jsem naprosto v úmyslu se s tím Iridě svěřovat, ale i mne se začal zmocňovat takový nepříjemný pocit. Zatím jsem nevěnoval ženským povídačkám o pověstné smůle divadla Dagonet ani za mák pozornosti. A stejně málo mi vadilo jeho nevýhodné umístění i neméně špatná pověst. Bylo mně jasné, že i celý můj další osud závisí na úspěchu premiéry Povodně právě v tom zatraceném divadle. Prorazím-li, budu mít zas peníze, získám ztracenou sebejistotu a budu opět osobností do té míry, abych mohl být rovnocenným partnerem té mlčící ženy po mém boku. Ale kdyby došlo k něčemu, co by způsobilo neúspěch hry, octnu se nejspíš rázem tam, kde jsem před čtvrt rokem skončil; vypil bych zas denně dvě láhve skotské. A co hlavního, ztratil bych Iridu. Musela mi totiž přísahat, že mě ihned pustí k vodě, jakmile začnu znovu s pitím. Co teď? Iris stále vypadala jako Kasandra, když věští zkázu Tróje. Blížil i jsme se k divadlu.

„Petře, nechci ti přidělávat starosti, ale musíme opravdu hrát v Dagonetu? Nedá se s tím nic dělat?“

„Nic,“ odpověděl jsem trpělivě. „Syndikát má právo přidělit mi kterékoli ze svých divadel. Tak zní smlouva. Tak už proboha přestaň naříkat. Konečně,“ dodal jsem s pokusem, o optimismus, „tak špatný zase Dagonet není. Je to velké divadlo a hlavně má nějakou tradicí, copak tam nehrála sama Sára Bernhardtová!“

„Tak si tady musela přinejmenším vymknout kotník,“ poznamenala Iris zlomyslně.

Stanuli jsme před ozdobným sloupovím divadla Dagonet. Bachraté kariatidy podporovaly neméně bachraté kamenné sloupy. Na vývěsní tabuli dosud strašil dávno zapomenutý plakát jakési dávno zapomenuté hry. Ze světelného názvu nad vchodem zmizely už dávno žárovky a místo záře se na nás šklebily prázdné objímky jako množství vyhaslých očí.

Na začátek vzrušujícího dobrodružství mého života to nevypadalo zrovna povzbudivě.

Pohlédl jsem železnými mřížovými vrátky do pusté uličky, vedoucí k zadnímu vchodu; byl jsem podivně nervózní a nazlobený, že jsem se tak lehce vzdal práva na elegantní divadlo Vandolan, v němž jsme zkoušeli poslední tři týdny.

Zavřeli jsme vrátka a vešli právě do uličky, když se za námi ozval úzkostlivý hlas; „Pane Duluthe, pane Duluthe!“

Otočil jsem se a spatřil starého veterána Lionela Comstocka. Dny své slávy měl už daleko za sebou a já ho angažoval jen pro malou epizodku v Povodni. Přešlapoval stále před vrátky a jeho poničená herecká tvář pod střechou černého klobouku vypadala v listopadové temnotě podivně bílá, jako maska.

Váhavě se otázal: „To tu opravdu budeme dnes večer zkoušet? Tady? V Dagonetu?“

Pohlédl jsem na Iridu. „Ano,“ odpověděl jsem.

Comstock stále otálel a civěl na nás mřížovím, jako kdyby se bál vejít. „Odpusťte, pane Duluthe. Když jste mě angažoval, říkal jste, že budeme hrát ve Vandolanu. Nenapadlo mě, že budeme zahajovat zrovna tady – zrovna v tomhle divadle.“

„Ale co máte proti Dagonetu?“ vmísila se do rozhovoru Iris. „Že nosí smůlu?“

„Ne, o žádnou smůlu mi nejde.“ Starý herec si bledým jazykem olízl okoralé rty. „Totiž – před mnoha lety jsem tu jednou hrál. A něco se stalo. Přísahal jsem tehdy, že mne sem už nikdo nedostane. A – opravdu se mi nechce.“

Ta záhadná poznámka ve mně vzbudila nesmyslný vztek. Comstock pro divadlo neznamenal pranic a mohl bych ho snadno nahradit nějakým jiným. Užuž jsem na něho vyjel, aby šel k čertu i se svými strašidly. Ale uvědomil jsem si, že byl nemocen a na mizině a nemělo smyslu ho pro několik slov vyhazovat a brát mu obživu.

„Nebuďte pověrčivý, Lioneli, a pojďte rozumně na zkoušku. A jestli už máte sám něco proti Dagonetu, nechte si to proboha pro sebe. Nechci abyste mi vyděsil celou společnost,“ řekl jsem.

Zdálo se, že mě vůbec nevnímá. Jen tam pořád stál a jeho oči jako by si vzpomínaly na něco hrozného. Pak se náhle napřímil, vzdorně vystrčil bradu a zamumlal:

„Snad je to tak koneckonců nejlepší. Možná, že když půjdu do Dagonetu a nebudu se bát – že to strašidlo zničím.“

Pak prošel rychle kolem nás a zmizel za dveřmi zadního vchodu.

„Vypadá to, že se můžeme těšit na příjemný večer,“ ušklíbla se Iris a stiskla mi ruku.

Nikdo z nás už neřekl ani slovo. Nebylo také co.

Většina divadel působí tísnivým dojmem, jestliže se v nich delší dobu nehraje. Ale Dagonet byl ještě v ubožejším stavu, než mi vylíčil Eddie Troth, můj inspicient a jevištní mistr.

Hned u vrátnice nás uhodil do obličeje pach prachu a zchátralosti. Na stěně visela tabule s několika poletujícími zažloutlými vyhláškami; železné zábradlí, stoupající až k úrovni jeviště, pokrývala silná vrstva prachu: dokonce i vrátný, který stál na prahu své skromné kukaně, byl mrtvolně vychrtlý, jakoby ho sem nastrčili z nejbližší márnice. V ruce držel ohmatanou knihu starých novinových výstřižků a zvědavě pohlížel vzhůru za mizející postavou Lionela Comstocka.

„Já jsem starej Mac,“ představil se. „Takhle se na ně dívám už štyricet let, jak přídou a zas dou pryč.“ Pak poklepal významně na knihu a vycenil jeden nebo dva zuby, což zřejmě myslil jako úsměv. „Tady v tyhle knize mám zanesený všecky premiéry od devětadevadesátýho roku.“

Když jsem se přesvědčil, že Eddie Troth sdělil starému Macovi jména všech členů společnosti a podrobnosti zkoušek, vyběhl jsem nahoru po schodech za Iridou. Tak jsme narazili na Eddie Trotha, který právě opíral o stěnu naproti šatnám tabuli skla a bezstarostně si přitom pohvizdoval nějakou odrhovačku.

Eddie Troth byl původně masérem a tohle zaměstnání ho přivedlo do Thespidovy nemocnice, což byl speciální léčebný ústav, určený pouze pro herce; několik měsíců masíroval hercům svaly a nakazil se od nich touhou po Broadwayi. Teď byl jevištním mistrem a vedl si v novém povolání tak dobře, jako by to dělal odjakživa.

Zdálo se, že se toho večera pohybuje on jediný po divadle s naprosto klidnou myslí. Zašklebil se na nás svým širokým úsměvem a oznámil, že se to dá všecko seřídit lépe, než si původně představoval.

„Jen tady máme všude strašnou spoustu krys a skleněná tabule v létacích dveřích na jeviště je rozbitá. Ale to se opraví jedna dvě,“ halasil. Eddie nejraději opravoval a upravoval.

„Co tomu říkají herci“? zeptal jsem se starostlivě.

Poškrábal se po hubené čelisti. „Nu, ze začátku vám to dá trochu práce. Víte, jací jsou. Ale všem musí být jasné, že byli až do nedávna na dlažbě. A tehdy by byli šli možná i do horší díry než je Dagonet,“ ušklíbl se.

Tím mě Eddie chtěl pravděpodobně uklidnit, ale docílil pravého opaku. Přesvědčení, že to asi nebude jen tak jednoduché, mne nechtělo opustit, naopak. Svou chmurnou náladu jsem zamaskoval tím, že jsem si pošinul klobouk více do týla po způsobu úspěšných producentů, a dovedl Iridu létacími dveřmi s rozbitou skleněnou tabulí na jeviště.

S výjimkou obou mých hvězd, Mirabelly Rueové a Konráda Wesslera, čekal na mne už celý soubor. Jen starý Comstock stál stranou a díval se bezútěšně kamsi do prázdna. Theodora Ffoulkesová, Gerald Gwinne – mladý milovnický pár – a Henry Prince, autor Povodně, tvořili chladně zamlklou skupinu pod obloukem proscenia. Jeviště ozařovalo jediné světlo, které dosud fungovalo, a jeho paprsky se líně míhaly po opotřebovaných prknech podlahy a po několika povalujících se kusech divadelního haraburdí. Za vyhaslými rampovými světly se prostíralo pusté hlediště, v němž ovšem bylo nejasně vidět jen několik řad prachem pokrytých sedadel. Ostatní vězelo v husté, ztuchlé tmě.

Byl to věru smutný pohled.

Přistoupil jsem k ostatním a řekl útočně: „Přeji vám všem dobrý večer. Já vím, je to hrozné divadlo, ale věřte mi, že v tom nemohu nic dělat. A tak proboha přestaňte skučet.“

Theo Ffoulkesová, která vypadala v hladce střiženém anglickém kostýmu jako elegantní chrt, se na mne podívala svýma pozornýma hnědýma očima. „Drahoušku, my neskučíme. Pořád jsme veselí a stateční. Mně osobně by tu možná bylo i příjemně, kdyby tu alespoň nebyl tak příšerný průvan. Jestliže nic nenamítáte, Petře, podívám se dozadu do šaten a tam se někde schoulím a počkám, až začneme zkoušet. Jde na mne pořádné nachlazení a nestojím o to, abych vám umřela ještě před premiérou.“

„Dobrá,“ řek jsem, „pošlu pro vás Eddieho, až přijde Mirabella a Wessler.“

Když odešla, Gerald Gwynne poznamenal: „Wessler už je tady. Jenom Mirabella se tu ještě neukázala. Wessler je vzadu, zřejmě si prohlíží šatny.“

Ještě ani nedomluvil a dveře se rozletěly znovu. Na prahu se objevila naše mužská hvězda; musil trochu nahrbit mohutná ramena, aby nenarazil hlavou na rám dveří. V jedné z velkých rukou držel z hlíny uhnětenou ženskou sošku tak něžně, jako by byla živá.

Konrád Wessler se pustil do modelování v době, kdy se zotavoval z těžkého úrazu po leteckém neštěstí; tehdy bylo nebezpečí, že jeho zranění mu už nedovolí návrat na jeviště. Původně to zřejmě měl být druh utišujícího prostředku, který měl pomoci zapomenout na znetvoření v obličeji a na to, že jeho nevlastní bratr Oskar Brand přišel o rozum. Wessler a Brand museli po Hitlerově vpádu do Rakouska uprchnout z Vídně, ale jejich šťastný útěk skončil tragicky, když letadlo, v němž cestovali, za přistání havarovalo. Brand byl stále v sanatoriu pro nervově choré, ale Wessler byl už celkem v pořádku. Jizvy na obličeji mu odstranil obratný plastický chirurg, ale modelování už zůstalo jeho koníčkem a Wesslera bylo málokdy vidět s prázdnýma rukama.

„Pane Duluthe,“ řekl svou pomalou, trochu nejistou výslovností, „je to pravda, že zůstaneme trčet v tomhle divadle?“

Už mě to přestávalo bavit.

Wessler se upřeně zadíval na svůj výtvor, jež se až kupodivu podobal Mirabelle Rueové. „A pan Troth mi sdělil, že je pro mne určena až druhá šatna od jeviště.“

„To je zvyk tady u nás,“ vysvětlil jsem mu. „První šatnu mívá vždy první herečka společnosti. To znamená, že ji dostane slečna Mirabella Rueová.“

„Tak!“ Wesslerovy rty se vzdorně sevřely. „V tom případě se musíme od toho obyčeje uchýlit. Budeme-li hrát tady v Dagonetu, vezmu si šatnu slečny Rueové, prosím.“ Odmlčel se a oči mu zablýskaly. „V druhé šatně nemohu být.“

Snad to byl bláznivý dojem, ale zdálo se mi, že má strach z něčeho, co spatřil v druhé šatně od jeviště.

Neklidně jsem se otázal: „Ve vaší šatně je něco v nepořádku?“

„Ani ne, vypadá docela slušně. Slečně Rueové se v ní bude určitě líbit. Ale já – já do té místnosti nemohu vstoupit.“ Podivně ztlumeným hlasem pak dodal: „Dělá to zrcadlo.“

„Zrcadlo!“ opakoval kdosi ostře.

Otočil jsem se. Byl to hlas starého Comstocka. Zíral na Weeslera s ústy napolo otevřenými. Pak se opět rozlétly dveře a vešla Theo Ffoulkesová. Vracela se z inspekční cesty po šatnách.

Nevím, proč jsme se všichni tak náhle obrátili a civěli na ni. V jejím vstupu nebylo zdánlivě nic neobyčejného. A přece tu nebylo cosi v pořádku, cosi nepatrně rozdílného, jakési napětí, které se přeneslo i na nás.

Tak jsme stáli v protivném tichu a pozorovali jsme ji, jak se k nám blíží. Vztáhla ke mně ruku pro cigaretu. Viděl jsem, jak se její štíhlé, pevné prsty chvějí.

„Dětičky,“ řekla podivně klidným hlasem, „dejte na maminčino varování. Nikdy, nikdy nechoďte večer v divadle Dagonet nahoru do šaten!“

Nejistě a nuceně se zasmála. Theo byla tou nejvyrovnanější ženou v mém divadelním souboru, když zapomenu na její mánii vařit čaj v nejnevhodnějších chvílích a na ten její zvyk zamilovat se vždy do nepravého muže. Ještě nikdy předtím jsem ji nespatřil v takovém stavu.

„Petře,“ pravila týmž znepokojeně bezbarvým tónem, „nevíte náhodou, zda v Dagonetu straší?“

Vyměnili jsme si pohled s Iridou. „Ne, pokud jsem informován, v nájemní smlouvě žádný dovětek o nějakém strašidle nebyl zakotven,“ řekl jsem stroze.

Theo stála několik okamžiků bez hnutí a točila cigaretou v prstech. Pak odklepla popel na podlahu a rozmázla ho podpatkem. „Tak si poslechněte povídku,“ řekla. „Šla jsem nahoru, abych si prohlédla šatny. Zastavila jsem se před první hned u schodů. Dveře byly otevřeny, ale bylo tam tma. Vešla jsem dovnitř a hledala vypínač.“

Dívala se přímo na mne a hovořila velmi pomalu.

„Otočila jsem vypínačem, Petře. Rozsvítilo se to malé světélko před zrcadlem nad toaletním stolem Ostatek místnosti zůstal ve tmě. Z místa u dveří, kde jsem stála, bylo vidět, že v šatně nikdo není. A přece jsem v zrcadle –“ odmlčela se – „v zrcadle jsem uviděla nějakou tvář.“

Začalo to vypadat ošklivě; nejprve mluvil cosi o zrcadle Wessler, a teď ještě ke všemu Theo. „Ale Theo, přece to nemohlo být…“ začala Iris.

„Vím, co chcete říci, ale mýlíte se,“ přerušila ji Theo s pokřiveným úsměvem. „To nebyla moje tvář. Zrcadlo je vlevo. A já stála u dveří. Není to prostě možné, aby to byl odraz mého obličeje. Ze zrcadla se na mne díval někdo docela jiný. A přece v místnosti nebyl nikdo – kromě mne.“

Wessler učinil rychlý krok dopředu. Namítl jsem chabě; „Ale neblázněte, Theo. Kdo by tam mohl být?“

„A nebyla to ani trochu hezká tvář, Petře.“ Theo mi pořád pohlížela přímo do očí. „Ta tvář vypadala jako když patří ženě. Zdálo se mi, že měla kolem krku světle hnědou kožešinu. Tváře měla smrtelně bledé, a její ústa…“

„Slečno Ffoulkesová!“ Lionel Comstock drsně odstrčil Wesslera. Začal rychle a trhaně oddychovat a jeho pleť náhle byla modravě šedivá. Vypadal přesně tak, jako nedávno při zkoušce, když byl stižen srdečním záchvatem. „Slečno Ffoulkesová, vy jste viděla v zrcadle ženskou tvář.“

„Přesně tak,“ přikývla Theo, a její cigareta zůstala náhle viset ve vzduchu. „Poslyšte, co vy o tom víte?“

„Ženskou tvář!“ Žíly na Comstockových spáncích silně naběhly. „Dívčí obličej, bílý, s očima v sloup a ústa, která se naposled snaží zalapat po vzduchu. Ano, dívka s provazem kolem krku – oběšená!“

Cigareta vypadla z Theiných prstů. „Můj bože, ona opravdu vypadala, jako by byla oběšená! Ale jak to víte? Vy jste tam přece nebyl. Vy jste – vy jste ji viděl také?“

Lionel Comstock vydal nepatrný vzdech. Jednou rukou zatápal dopředu, jako by se něčeho chtěl zachytit. Pak se mu podlomila kolena. Geral Gwynne a Henry Prince ho ještě zachytili.

„Věděl jsem to.“ Comstockův hlas se zlomil do neslyšného šepotu. „Ona odtud vůbec neodešla. Je tu pořád, Lilian je stále v Dagonetu…“

II.

Jen co je pravda, byl to skvělý začátek zkoušek v tom zatraceném divadle. Několik prvních okamžiků jsem nemohl myslit na nic jiného než na Comstocka. Zhroucený v náruči Geralda Gwynna vypadal jako černý poddajný pytel a jeho dech zněl chrčivě, jako když řežete dříví. Pomohl jsem Geraldovi a Princemu, který si pořídil bůhvíproč ohromné brýle, usadit starého herce na židli a poslal jsem Eddieho Trotha pro vodu.

Skýtali jsme asi hezky groteskní podívanou, jak jsme tak stáli na nevlídném jevišti a čekali, až Eddie přinese vodu. Theo Ffoulkesová měla hlavu vztyčenou a její sevřené rty mlčky vyzývaly každého z nás, kdo zapochyboval a pravdivosti jejího vyprávění. Wessler svěsil velké ruce a hleděl na ni v jakémsi ohromném obdivu. Skoro to vypadalo, jako by on, stejně jako Comstock, měl jakési ponětí o tom, co Ffoulkesovou vyděsilo. My ostatní, totiž Iris, já. Gerald a Henry Prince jsme stáli u židle jako hlouček špatných statistů.

Konečně se Eddie vrátil. Comstock se pomalu napil i dech se mu ponenáhlu opět vyrovnal. Na čele se mu leskly velké kapky potu.

Trapné ticho přerušila Theo Ffoulkesová. „To je úplné šílenství, Lionele,“ řeklo hrubě. „Musíte nám říci, co jste tím myslel. Popsal jste tvář, kterou jsem viděla nahoře, a přece jste neodešel z jeviště, co jste tady. Co o tom víte? A kdo je ta Lilian?“

Starému herci vyklouzl papírový pohárek z rukou. Přinutil se k neduživému úsměvu. „Musím se vám omluvit. Bylo to všecko způsobeno – připomnělo mi to něco – a dal jsem se unést prostě svými pocity. Nevšímejte si toho, co jsem blábolil. Já nic nevím. Opravdu, nevím nic!“ Comstockův hlas nabyl zoufalého přízvuku, jako by pro něho bylo důležitější přesvědčit především sebe, než ty druhé. „Já – mně to ohromilo zrovna jako vás všecky. Jestli slečna Ffoulkesová opravdu uviděla nahoře v zrcadle nějaký obličej, musel to být její vlastní obraz – anebo to byl nějaký optický klam, prostě přelud.“

Bylo to jediné rozumné vysvětlení, ale přes všechny logické důvody jsem stále cítil nepříjemné chvění v žaludeční krajině. Theo by se přece nepolekala nějakého světelného klamu. Natolik jsem jí věřil.

„Pane Wesslere,“ řekla Iris, „i vy jste si stěžoval na zrcadlo v té šatně. Také jste v něm spatřil něco – zvláštního?“

Konrád Wessler si zvolna pročísl mohutný světlý vous, a zdálo se, že jeho modré oči, obrácené na Iridu, se dívají skrze ní někam daleko do hlediště. „Nikdy není dobře se dívat příliš dlouho do zrcadla,“ pronesl váhavě. „V zrcadle jsem už uviděl věci daleko hroznější, než co nám teď popisuje slečna Ffoulkesová. Protože to, co jsem spatřil já, bylo skutečné a já věděl, že to nezmizí, ani když to nebudu brát na vědomí – ani když se budu snažit na všechno zapomenout.“

Uměl jsem si představit, co měl tou narážkou na mysli. Když spatřil v nemocnici poprvé svůj obličej, hrůzně zničený po leteckém neštěstí, přišel málem o rozum. Konrád Wessler měl všecky důvody se zrcadlům vyhýbat.

Ale Theo, jak se zdálo, tuto narážku nepochopila a odsekla ostře: „Jestliže se pan Wessler domnívá, že jsem měla vidění nebo něco takového, pak se velmi mýlí.“ Její ztrápený, ale vzdorný pohled se setkal s mým. „Vy víte Petře, že nepatřím k ženám, které se dají jen tak postrašit. A dávám vám své slovo, že jsem vůbec nepila. Ale viděla jsem v té šatně něco zatraceně podivného a nebude se mi v Dagonetu nijak zvlášť líbit, dokud nezjistíme, co to vlastně bylo.“

„To nebude tak těžké,“ ušklíbl se Gerald Gwynne. „Protože, jak se zdá, máme na krku strašidlo a nezbývá nám než je nějak zažehnat. Podívám se nahoru a jednoduše si to s Lilian rozdám.“

To byla první rozumná věta, kterou kdo pronesl. Nabídl jsem se, že půjdu s ním. Ale Gerald rychle odpovědět: „Jen nemějte starosti, já už si s Lilian poradím sám.“

Viděl jsem, že Gerald nechce, abych šel s ním, ale trval jsem na svém. Koneckonců jsem tady byl šéfem. Já byl ten šílenec, který si najal Dagonet i s jeho bláznivými zrcadly.

Otázal jsem se znovu Theo Ffoulkesové, která šatna to byla.

„První místnost, hned jak vyjdete nahoru po schodech.“ A suše dodala: „Nemůžete ji minout. Byla jsem tak vyjevená, že jsem zapomněla zhasnout.“

Šli jsme ke dveřím a ostatní nás následovali. Nakupili se na kraji jeviště a dívali se za námi s úzkostí, jako by nám dávali poslední sbohem u paty popravního lešení. My jsme se pak vydali chmurnou chodbou k ještě chmurnějšímu schodišti k šatnám v prvním poschodí.

Připouštím, že jsem byl poněkud nervózní. Co se však týká mého mladistvého milovníka – ve svetru upjatém těsně kolem krku vypadal velice pohledně a výbojně – ten se zřejmě díval na celou situaci velice klidně. Geralda opravdu nepřivedlo do rozpaků nic, pokud se to ovšem netýkalo Mirabelly Rueové, která v něm mělo jakousi nanejvýš oddanou tělesnou stráž. Kdykoli se Mirabella octla v nesnázích, což se nestávalo zřídka, Gerald Gwynne okamžitě odhodil svůj šestiměsíční nátěr elegána z Broadwaye a opět se stal drsným mužem středního Západu, jímž byl ve skutečnosti. Ale tady šlo jen o strašidelnou tvář v zrcadle. A takové věci zřejmě nemohly přivést Geralda z míry.

Vystupovali jsme po příkrém schodišti a do nosu nám vnikl typický pach prachu a zatuchliny. Nad námi na chodbě mdle svítila žárovka, téměř pokrytá pavučinami.

„První místnost,“ pravil Gerald.

Dveře byly napůl otevřeny, ale vevnitř byla tma.

„Theo říkala, že zapomněla zhasnout,“ poznamenal jsem.

„Tak teď už není rozsvíceno,“ odtušil Gerald lakonicky a zamířil ke dveřím.

Tma uvnitř byla hustá a jakoby plesnivá. Nevím, co jsem očekával, že tam najdeme. Poněkud nejistě jsem zatápal po vypínači a rozsvítil jsem. Malé žárovky kolem zrcadla se rozzářily. Některé z nich nesvítily a tvořily prázdná místa v řetězu, takže zrcadlo vypadalo jako zívající ústa s několika vypadlými zuby. Plocha zrcadla však byla osvětlena docela slušně. A nic neobyčejného se v ní ovšem neobráželo.

Místnost byla úplně prázdná.

Gerald nalezl druhý vypínač a rozsvítil stropní světlo. Před zrcadlem stál stůl, dále několik židlí a šatník s dlouhým zeleným závěsem. Gerald zamířil k šatníku, odhrnul závěs a podíval se dovnitř. Nedbale oprášil prach ze saka a řekl: „Žádná Lilian tu není.“

„Co tedy k čertu Theo tak postrašilo?“

Gerald se podíval do zrcadla. „Potřebovalo by vyměnit, snad to byl zrakový klam – možná taky touha sehrát romantickou scénu kvůli Wesslerovi. Mám podezření, že na něm zase jednou zkouší svou obávanou vášeň. Ale když už jsme tu, můžeme si všecko podrobně prohlédnout. Já si třeba vezmu tohle poschodí. A vy se můžete odvážit ještě výš, jestli chcete.“

Dříve než jsem měl čas se ještě rozhlédnout po místnosti, vystrčil mě na chodbu ke schodům, které vedly nahoru ke druhé a poslední řadě šaten.

Připadlo mi trochu zvláštní, že Gerald tak náhle převzal velení. A pak mě mátla ta tma v šatně, když přece Theo naprosto rozhodně tvrdila, že tam nechala rozsvíceno. Začal jsem stoupat po tmavém schodišti.

Ale na hořejší chodbě byla tma jako v pytli. Když jsem se dostal za ohyb schodiště, ocitl jsem se náhle v takové tmě, že jsem neviděl ani na krok. Bylo to, jako když člověk vstupuje do ničeho. Zdvihl jsem nohu, ale schod tam nebyl. Klopýtl jsem a zachytil se rukou o studenou stěnu. Pravděpodobně jsem už dosáhl vrcholu schodiště. Uvažoval jsem, kde asi může být vypínač.

A v tom ne zrovna příjemném postavení jsem náhle zaslechl jakýsi zvuk – měkký, rytmický zvuk, který se ke mně blížil ze smolné tmy přede mnou.

Kdybych byl kdekoli jinde, byl by ten kradmý zvuk vzbudil nanejvýš mou zvědavost. Ale zde, kde Theo utrpěla takový šok, to bylo ďábelské. Vzbuzovalo to pocit čehosi nehmatatelného. Byl to jen zvuk a přítomnost čehosi ve tmě přede mnou – zvuk, který se blížil, a příšerná přítomnost něčeho, co dobře vědělo, kde stojím. Nelíbilo se mi to.

Znovu jsem jen tak nazdařbůh napřáhl ruku a šmátral po vypínači.

Prsty se mi dotkly něčeho maličkého o živého, co uhánělo pryč. Pavouk? Rychle jsem ucuknul. A zase jsem začal hmatat po vypínači. A v tom okamžiku jsem pocítil nedefinovatelné tělo, měkké a ohebné, jak se mi tiskne k nohavici.

Divoce jsem zatřásl nohou, pokoušeje se zbavit se tohoto teplého, téměř laskajícího tlaku. Zmizel. A v okamžiku tu byl zas, přilnavý a vytrvalý.

Konečně jsem našel vypínač. V úzké chodbě zazářilo mdlé světlo a já jsem pohlédl na věc u mých nohou. Opakovala můj pohled unuděně, téměř aristokraticky. V tu chvíli jsem si připadal jako blázen. Zlověstná bytost v temnotě nebyla totiž ničím nadpřirozenějším než kočkou.

Ale nebyla to obyčejná kočka. Kávově hnědá kožešina přecházela na uších a tlapkách do čistě čokoládové barvy. Oči měla konejšivě modré. Kolem krku jí kdosi uvázal růžovou stuhu.

Siamská kočka, zřejmě s dlouhým rodokmenem, s růžovou stužkou kolem krku byla tím posledním, čeho bych se nadál v nejvyšším poschodí dlouho neužívaného divadla.

Zdvihl jsem ji ze země a povšiml si papírového štítku připevněného na stužce. V rozích štítku byly natištěny stříbrné trumpetky – byl to štítek, jaký se dává na vánoční dárky. Ale mou pozornost upoutal nápis na štítku, charakteristický velikým kulatým rukopisem. Nezněl příliš slibně:

TO JE TALISMAN PRO VÁS. AŤ VÁM PŘINESE SMŮLU

V první chvíli mi napadlo, že je to špatný vtip někoho, kdo se dověděl, že chystáme premiéru v neblaze proslulém divadle Dagonet. Ale když jsem se podíval ještě jednou na toto neznámé písmo, nebyl jsem si už tak jist. Na divadle se bere štěstí a smůla velmi vážně. Kdyby se tato kočka se stužkou a štítkem na krku objevila na jevišti při zkoušce, způsobila by zcela určité pěknou paniku. To jsem věděl. Někdo neznámý v divadle to zřejmě věděl také.

Z toho jsem usoudil, že mám co dělat se zřejmou zlomyslností. Možná, že to, co Theo spatřila v zrcadle, bylo součástí téhož plánu.

Stál jsem nerozhodně s kočkou v náručí a neměl jsem příjemný pocit. Pak jsem si vzpomněl, že o patro níž na mne čeká Gerald. Strčil jsem štítek do kapsy a sešel jsem dolů.

Můj první milovník na mne čekal na kraji schodů.

„Na této frontě klid,“ hlásil. Pak si povšiml kočky. „Kde jste ji proboha našel?“

„Nějak se sem zatoulala, nebo patří vrátnému,“ dodal jsem, ale nevěřil jsem tomu.

„Ať už patří Geralde komukoli, vysvětluje nám celou záhadu se strašidlem dostatečně jasně.“ Geraldův úžas byl vystřídán téměř přehnanou úlevou. „Tak tohle je to strašidlo!“ Kočka na něho významně zamrkala.

Gerald byl zřejmě přesvědčen, že Theo spatřila v zrcadle kočku. Já si tím tak jist nebyl.

Vzali jsme kočku s sebou dolů na jeviště, kde nás všichni čekali beze slova. „Tady máte svou Lilian,“ řekl Gerald „Zabloudila do divadla, myší tu je dost, vlezla do šatny a Theo ji zahlédla v zrcadle.“ A k mému podivení všichni toto vysvětlení spolkli. Napětí se hned uvolnilo a někteří ze společnosti dokonce začali o celé události vtipkovat.

Samo sebou, že jsem byl rád. Konečně jsem zas měl společnost v normálním stavu. Ale ani kdybych nevěděl o štítku, který jsem měl v kapse, byl bych se jen těžko spokojil s teorií, že by se zrovna Theo Ffoulkesová dala vyděsit takovouhle podívanou.

Zatímco Gerald odnesl kočku do vrátnice, oddělila se Theo od ostatních a přešla ke mně.

Pravila tiše: „Vy ovšem víte docela dobře, Petře, že to co jsem viděla v zrcadle já, žádná siamská kočka nebyla?“

Zasmušile jsem přikývl.

„Nechci být tvrdohlavá, Petře, protože nemá smyslu znovu způsobit rozčilení ve společnosti. Ale chci, abyste věděl, že jsem v zrcadle opravdu spatřila obličej ženy, kterou jsem nikdy před tím neviděla. Vypadá to šíleně, ale je to pravda.“

„Jste si jista, že jste v šatně nechala rozsvíceno?“

„Naprosto jista,“ odpověděla a zvědavě dodala: „Proč?“

„Protože tam bylo tma, když jsme tam přišli s Geraldem.“

Náhle jsem si uvědomil, co to znamená. Theo rovněž.

„Jen si to proboha nechte pro sebe,“ prosil jsem naléhavě.

„Ovšem, že to nikomu neřeknu,“ ujistila mě a já věděl, že umí držet slovo. Pohlédla na mne s lítostivým úsměvem. „Není to právě slibný začátek, viďte? Ale netrapte se. Máme bezvadnou hru a bezvadného ředitele.“ Teď se jí do tváří vkradlo trochu červeně. „Wessler je ovšem báječný. A my vynaložíme všechno své umění, abyste měl s hrou úspěch, a uvidíte, že to bude senzace – strašidla nestrašidla.“

Bylo to od ní opravdu hezké, řekla mi to právě v okamžiku, kdy jsem takovou útěchu nejvíc potřeboval.

Mezitím se Gerald vrátil s novinkou, že vrátný kočku nikdy neviděl. Ale přesto se do ní ihned zamiloval a prohlásil, že si ji ponechá jako talisman pro štěstí. Podle toho, co jsem věděl, to nebyl talisman nijak slibný, ale nezbylo mi než souhlasit.

Právě jsem se rozhodl, že začnu zkoušet bez Mirabelly Rueové, když se dveře rozletěly a uslyšel jsem za sebou radostně prozpěvující známý hlas:

„Drahouškové… nezlobte se… přišla jsem hrozně pozdě, viďte… Petře, tohle divadlo je prostě božské. A mně se Dagonet vždycky ošklivil. Ale není tu nějak chladno?“

Mirabella přišla, a pojednou bylo jaksi všecko v pořádku. Přehnala se přes jeviště a oslnila a zelektrizovala všechno jako nějaká velká meteorologická porucha. Poletovala od jednoho člena společnosti k druhému a rozdávala na cestě polibky a příležitostné poznámky. „Eddie, buďte tak hodný a přineste mi sklenku, prosím… Musím si dát aspoň jednu malou… kde to jen mám.… Iris, zlatíčko, jak to, že můžete vypadat tak úžasně krásná? Bože, musí to být báječné být tak mladá.… Geralde, že je to skvělý pocit být mladý, nebo je to hrozně smutné? Já už to zapomněla. Vždyť je to tak dávno… a kdo je ten hezký mladík v těch tmavých brýlích? Ach ovšem, sám autor… nádherná hra, pane Prince, nádherná… Theo, chudáčku, co se to děje s vaším nosem? Vždyť je úplně červený.… podívejte se, Petře, že je červený?… Kašel? Drahoušku, to je prostě příšerné!“

Mirabella se s námi naposledy viděla před několika hodinami v divadle Vandolan, ale byla už taková, že se vždycky vítala se všemi s takřka bezdechým nadšením, jako by právě vyvázli z nějaké strašlivé katastrofy.

Společností ovšem mínila Mirabella všechny kromě Wesslera. Nedovedl jsem pochopit, proč zrovna proti němu pojala tak okamžitý a téměř fanatický odpor. A snažit se proti tomu něco podnikat, nemělo cenu. Bohužel, jako jiná citová hnutí, Mirabella přeháněla i tento odpor dramaticky nad rozumné meze. A tak, když všechny pozdravila, přistoupila velmi pomalu k Wesslerovi, který stál u proscenia. Jeho vousatý obličej byl zdánlivě klidný a jeho pohled se vytrvale upíral na sošku, kterou držel v ruce.

Mirabella před ním zůstala nehnutě stát. Pohodila hlavou s fantasticky rudými vlasy a napřáhla k němu obě ruce.

„Ale dobrý večer, pane Wesslere. Ne, ne, nenamáhejte se s podáváním ruky. Vidím, že v ní něco máte. Co to je – zase nějaká loutko? Je to obratná práce, ty vaše loutky, takové jednoduché a nelíčené.“ Prohlížela si figurku s posměšnou pozorností. „Hleďme, tentokrát je pro změnu štíhlá. Koho má představovat?“

Wessler konečně pozdvihl oči k Mirabelle a pozoroval ji s podivnou intenzitou. „Ta soška představuje vás, slečno Rueová.“

„Mne!“ Mirabella se zasmála vysokým hrdelním smíchem a přes rameno žádala o pozornost „Slyšeli jste, děti? Co myslíte, že s ní asi chce pan Wessler udělat – propíchne ji špendlíkem?“ A dodala, aniž změnila nebezpečnou sladkost tónu svých slov: „A pane Wesslere, když už mluvíme o těchto rozkošných věcech, nakoukla jsem právě do své šatny, a co nevidím? Toaletní stůl je plný kousků té vaší umatlané modelovací hlíny. Zapomněl jste jí tam? Asi omylem, zajisté. Ale já zrovna nestojím o hlínu ve své šatně, víte? Odneste si ji, prosím vás.“

Gerald k ní přistoupil, v ruce sklenku koňaku. Až do nedávného trapného nicméně senzačního rozvodu se svým manželem, známým hercem Rolandem Gatesem, Mirabella nikdy neholdovala pití. Ale teď nemohla hrát, neměla-li po ruce brandy. To byl jediný viditelný následek utrpení, kterým v té době musela projít. Nejdříve jsem si s tím dělal starosti. Ale později jsem musel rezignovat. Mirabella hrála stále nádherně. Ostatně to byla její záležitost.

Když Mirabella domluvila, otočila se k Wesslerovi zády, ale Wessler pravil velmi důrazně: „Odpusťte, slečno Rueová. Ale první šatna od jeviště musí být moje. Druhá se mi nelíbí. To zrcadlo v ní mi nevyhovuje.“

Mirabella se rychle otočila. Očekával jsem, že teď propukne peklo. Ale k mému úžasu Mirabella jen pozdvihla před Wesslerem sklenku brandy – Wessler byl přísný abstinent – a zvolala „No vaše zdraví, pane Wesslere! Ať žije naše hra a Dagonet! Doufejme, že zrcadlo v mé šatně vás uspokojí.“

I v tomto okamžiku, kdy to řekla, vypadala její poznámka hodně zlomyslně. A neuplynulo mnoho času, a já jsem si začal uvědomovat, jaká bezděčná ironie se v ní skrývala.

Mirabella a Wessler pořád sledovali jeden druhého jako pár bojovných kohoutů, když hledají nejvýhodnější postavení k útoku. Ale dnešní večer jsem měl všech podobných nesmyslů až po krk. Nedopustil jsem tedy další hádky a rychle zahájil zkoušku.

Mirabella se okamžitě proměnila v úplně jinou osobu. Zapomněla na Wesslera, odhodila klobouk, seběhla dolů do hlediště, vybrala si sedadlo v první řadě, rukou si pročísla své fascinující vlasy a ponořila se do náhlého mlčení. Chovala se tak vždycky, než měla vstoupit na scénu. Bylo to jako by uzavřela kohoutek nevyčerpatelného proudu vitality a ponechala ji, aby se nahromadila v jejím nitru.

Eddie zapnul reflektor. Podal Henrymu Princovi a mně text hry a zaujal postavení po straně jeviště. Wessler zatím uložil sošku do šatny a vrátil se.

„Tak začínáme,“ řekl jsem. „První jednání, prosím. Pan Wessler a Iris na scénu!“

Theo, Gerald a starý Comstock se uklidili stranou. Henry a já jsme sešli do hlediště a posadili jsme se k Mirabelle. Naše první zkouška v Dagonetu začala.

III.

Po nehezkém přivítání, které nám divadlo připravilo, smířil jsem se už s tím, že dnešní zkouška nebude stát za nic. Ale zmýlil jsem se. Zdálo se, jako by rušné události a zmatek, které provázely náš vstup do divadla, naopak inspirovaly celou společnost. Zkouška začala v nejkrásnějším tempu.

Wessler se od začátku stále zlepšoval a svým výkonem téměř ovládl celou scénu. Měl jakýsi drsný, útočný způsob hry, naprosto osobitý – v Americe jsem aspoň nic podobného nespatřil. Z Evropy ho provázela pověst znamenitého herce, ale mnozí sýčkové prorokovali, že osudné letecké neštěstí zanechá na jeho talentu stejné jizvy, jaké mu způsobilo v obličeji. V tom se tedy spletli. Bylo jisté, že Konrád Wessler dobude New York na celé čáře, a já měl tím větší radost, že k svému americkému debutu je angažován právě u mne.

Je nutno říci, že v té době jsem měl vůbec štěstí, protože Povodeň se mi dostala do ruky právě v okamžiku, kdy jsem znechuceně odmítl celou kupu jiných textů. Už jsem byl nakloněn věřit, že se moje staré nadšení pro divadlo utopilo v pití, jemuž jsem propadl, a že se už nevzbudí. Ale stačilo jen povrchně si přečíst Povodeň, prvotinu Henryho Prince, aby mi krev v žilách začala kypět jako šampaňské.

Ne že by Povodeň byla dílem výjimečného génia. To nebyla. Podobně jako v dramatech Ibsenových stál tu výjimečný jedinec, zde okouzlující žena omrzelá prostředím, proti skupině přízemních charakterů. To žena se v Princově dramatu jmenovala Kledonie. Povodeň ji zahnala na Kirchnerovu farmu kdesi v Pennsylvánii. Přírodní katastrofa byla symbolem ostrého střetnutí mezí dvěma naprosto různými světy. Téma hry nebylo tedy zrovna nové, ale bylo to dobré divadlo s vesměs dokonale prokreslenými charaktery a vskutku dramatickými situacemi.

Přes své nadšení jsem si ovšem byl vědom, že text v sobě skrývá několik nebezpečných úskalí. Kdyby byl inscenaci dán jen trochu odlišný tón, mohla se snadno zvrhnout v některých scénách v burlesku. Při správné režii a pevném vedení herců však hru nemohl minout veliký úspěch.

A jak jsem toho večera, zpočátku tak nepodařeného, pozoroval průběh zkoušky, s pocitem úlevy a zároveň hrdosti jsem si uvědomoval, že jsem při angažování jednotlivých představitelů nechybil snad ani v jednom případě. Wessler farmáře Kirchnera nehrál, on jim prostě byl, vyvstal tu přede mnou, tvrdý a zocelený bojem s živly, s vousem rozevlátým, panovačným gestem a charakteristickým hrdelním přízvukem, zvyklým rozkazovat. Dokonce i Iris, která až dosud nehrála větší roli, se osvědčovala až překvapivě v ošemetné rolí svedené farmářské dcerky. A bylo požitkem sledovat výkon Theo Ffoulkesové, jež najednou ztratila britskou věcnost a vložila všechnu svou skvělou hereckou techniku do vytvoření Kirchnerovy zahořkle, bigotní ženy.

I Gerald Gwynne byl velkolepý. Do té doby hrál na Broadwayi jen jednou a nebýt Mirabelliny naléhavé přímluvy, nebyl bych se odvážil svěřit mu náročnou úlohu mladého nepoddajného Kirchnerova bratra. Ale jako obvykle Mirabella měla i tentokrát pravdu. Mirabellin mladý chráněnec dokázal, že jeho první vystoupení letošní sezóny bude zřejmě úspěšné.

Během prvních patnácti minut zkoušky jsem jako režisér opravdu neměl co dělat. Seděl jsem jen na svém zaprášeném sedadle, držel se opěradel a občas něco poopravil. V tu chvíli jsem už docela zapomněl na strašidlo v Dagonetu i na tajemnou tvář v zrcadle. Teď pro mne za mne mohla přijít všechna strašidla New Yorku a spustit svá kouzla – náš úspěch na nejbližší dvě sezóny na Broadwayi nemohla začarovat.

V této povznešeně náladě jsem se otočil k Henrymu Princeovi, který se s těmi bůhví proč tmavými brýlemi na nose krčil na jednom z vedlejších sedadel. Pořád se mi ještě zdálo téměř neuvěřitelné, že docílím úspěchu právě pomoct této zdánlivě všední, dost nevýrazné osobnosti. Ačkoli tato hra – a bylo to jeho první drama! – prozrazovala ve všech směrech talent znalého a schopného dramatika, byla už od první čtené zkoušky s Henrym potíž; byl tak bojácný, že soustavně odmítal účastnit se zkoušek a dalo mi dobrých dvacet minut přemlouvání, než jsem Henryho přinutil, aby se večer do Dagonetu vůbec podíval. Říkal, že má strach z herců. Prý se bojí, že bude překážet.

Zavalila mě vlna otcovské příchylnosti.

„Jde to docela dobře, co?“ řekl jsem.

„Je to báječné,“ zašeptal Henry.

„A co si myslíte o Wesslerovi teď?“

Jediným projevem Henryho neústupnosti byl totiž odpor k tomu, aby Konrád Wessler hrál hlavní úlohu. Wessler byl Evropan a Prince divže nechtěl, aby roli Kirchnera hrál opravdový pennsylvanský farmář.

Teď se trochu ostýchavě usmál a zašeptal; „Je velkolepý. Přál bych si, aby ho tak viděl otec.“

Když Henry pochválil někoho i jménem svého otce, znamenalo to něco jako nejvyšší stupeň uznání. Už jsem se s tím smířil.

Prvních dvacet minut se odehrávalo bez Mirabellina výstupu. Celou tu dobu seděla vedle mne s rukama v klíně a dívala se přímo před sebe. Teprve několik vteřin před svou scénou vstala, vklouzla za kulisy, nalila si další skleničku brandy, poklepala Eddiemu Trothovi na rameno a čekala. V tu chvíli vypadala nezvykle drobná a nepatrná, jako myška – naprosto nepodobná veliké herečce.

A pak přišel její nástup. Hned jakmile vstoupila podpírána Geraldem, téměř vyzařovala všechnu chladnost a rozsáhlost povodně, která obklopovala selské stavení; bylo přímo cítit vyčerpání, strach a instinktivní odpor té podivné, okouzlující, ale zároveň cynické ženy z velkého města, vysvobozené ze zuřící řeky a náhle se octnuvši ve společnosti lidí, kteří ji byli naprosto cizí. Trvalo to jen dvě vteřiny, co byla Mirabella na jevišti, a už strhla celé divadlo.

Mně to připadalo jako zázrak. Ještě před několika měsíci byla Mirabella ubohým uzlíčkem zničených nervů, když se zotavovala v Thespidově nemocnici. Já jsem věděl nejlépe, jak na tom byla špatné, protože jsme byli důvěrnými přáteli už od dob, kdy jsme – dva neznámí adepti divadelní slávy – obléhali Broadway. Mirabella a její manžel Roland Gates, rovněž herec, byli po léta slavní jako nejznamenitější herecký manželský pár newyorských divadel. I jejich soukromý manželský život byl v divadelních kruzích i obecenstvem pokládán za příkladný.

Až jednou na konci sezóny, která byla snad nejúspěšnější za celou dobu jejich společného působeni, se Mirabella zhroutila. Jednoho večera řekla mně a Geraldovi pravdu. Vyprávěla nám neuvěřitelné věci o tom, kterak ji Roland pro svou zábavu týral a jak brutálně s ní zacházel. Byl div, že to tak dlouho snášela, nebo že se o tom nikomu nezmínila; Gerald a já jsme ji tehdy doslovně vehnali k rozvodovému řízení. Gates však nechtěl svolit a tak došlo k soudnímu přelíčení, při němž vyšel najevo celý jeho charakter. Horší ovšem bylo, že případu se zmocnily dychtivě bulvární plátky a rozmazávaly ho na prvních stránkách celých sedm dní, co proces trval. Roland musel zmizet z města, ale i Mirabella byla hotova – aspoň na čas. Úplně se zhroutila a pomýšlela na sebevraždu. Téhož večera, kdy si pročetla rukopis Povodně utekla ze sanatoria. Uznávala, že je to šílené počínání, ale prohlásila, že raději zem
ře, než by promeškala svou příležitost. Já však věděl, že je v tom ještě něco jiného. Mirabella byla nejlepším kamarádem na světě. Viděla, že tato hra je i pro mne poslední možností, jak znovu prorazit na Broadwayi a opět se zařadit mezi úspěšné divadelní podnikatele, a chtěla mi k tomu dopomoci za každou cenu.

Uvědomoval jsem si to všechno, a proto jsem k ní byl shovívavější než k ostatním; nikdy jsem jí nic nevyčítal; většinou jsem se snažil nevidět často nedůstojné projevy Mirabellina odporu k Wesslerovi. Nemohl jsem zapomenout, co pro mne učinila.

Ostatně její podivný poměr k Wesslerovi byl pro tuto hru, v níž spolu stále zápasili, skoro výhodou. A dnešního večera, hned jak nastoupili na scénu k svému velkému výstupu, bylo prostředí zvlášť jakoby nabito elektřinou jejich vzájemné nenávisti.

Napjatě jsem je pozoroval a zcela jsem se nechával unášet jejich hrou, když se náhle Mirabella odmlčela uprostřed věty a obrátila se ke dveřím, které vedly dozadu za jeviště. Vzhlédl jsem a zpozoroval jsem jakéhosi muže, který vešel na scénu – byl to docela cizí člověk v plášti z velbloudí srsti a tvrďásku. Pod paží nesl velikou aktovku.

Ještě před zkouškou jsem přikázal vrátnému, že kromě doktora Lenze, který tuto hru vlastně financoval, nesmí nikoho vpustit do divadla. Už jsem začal nadávat, ale povšiml jsem si u Mirabelly něčeho, co mě včas zarazilo. Věděl jsem, že nenávidí přerušení zkoušek zrovna tak jako já. Ale v této chvíli na ní nebylo vidět obvyklé podráždění. Její obličej měl jiný výraz – výraz překvapení a ještě něčeho jiného, co vypadalo skoro jako strach.

Cizí muž kráčel k ní. Čekal jsem, že na ni promluví, ale v kritickém okamžiku se k němu otočila zády a řekla trochu rozechvěle:

„Odpusťte, že jsem to zkazila, pane Wesslere. Řekněte mi prosím ještě jednou narážku, ano?“

Ale Wessler neřekl nic. Mlčel a díval se na muže v tvrďásku. Wessler měl takřka neuvěřitelnou paměť pro tváře a podivný zvyk zkoumat každého cizího člověka, jako by se ho pokoušet zarodit do nějaké obrovské kartotéky ve svém nitru; Měl jsem zvláštní pocit, že se snaží tohoto muže poznat, zatímco Mirabella s viditelným úsilím předstírala, že ho v životě neviděla.

Zkouška se úplně rozvezla. Zdálo se, že se neznámé Individuum náhle stalo ohniskem celého prostoru divadla. Na zlomek vteřiny jsem se pokoušel uhodnout, co se za tím vším skrývá, ale pak ve mně převládla zlost nad jeho drzostí a houkl jsem na něho:

„Kdo vás sem pustil?“

Muž v klobouku obešel Wesslera a Mirabellu a razil si cestu ke mně do hlediště. Malý knírek se mu rozšířil v omluvném úsměvu. Bylo mu asi čtyřicet let, měl zavalitou postavu a růžový obličej. No první pohled se mi nelíbil.

„Chtěl jsem se jen podívat, zda autor…“ Klidně se přese mne naklonil a civěl na Prince, jehož ústa se rozevřela do podoby užaslého Ó. „Tak přece jsi to ty, Henry. Málem bych tě byl nepoznal.“

Zřejmě mu bylo jedno, že zdržuje zkoušku; ztěžka se protlačil kolem mne, posadil se z druhé strany vedle Henryho a důvěrným šepotem mu začal něco říkat.

Henry se choval sebevědomě. Slyšel jsem, kterak mumlá: „Rušíš zkoušku, strýče. Tady musíme být zticha.“ Hned nato vstal, téměř vytlačil muže v tvrďásku zase kolem mých kolen z řady a zůstali stát v uličce. Pak Henry trochu zčervenal, obrátil se ke mně, zatvářil se slavnostně a pravil: „Pane Duluthe, představuji vám svého strýce, Jiřího Kramera. Odpusťte, že sem tak vpadl uprostřed zkoušky.“

Pokračoval dále v omluvách, ale jeho strýc, jakoby se ho to netýkalo, civěl na jeviště a především upíral své korálkové impertinentní oči na Mirabellu.

„Je to opravdu štěstí, pane Duluthe, mít slečnu Rueovou ve společnosti,“ řekl náhle. „Je to umělkyně – veliká umělkyně.“

Nic jiného neřekl. Dokonce se ani na mne nepodíval. Pak, doprovázen rozčileným Henrym, vystoupil opět nahoru na jeviště a zamířil k lítačkám s vyraženým sklem. Sledoval jsem ho, jak kráčí kolem Mirabelly. Nevěnovala mu zdánlivě ani nejmenší pozornost. Byla si však vědoma každého jeho pohybu.

Když se ta dvojice chystala projít, Wessler pojednou zvolal: „Odpusťte prosím, na okamžik!“

Oba se otočili. Wessler k nim pokročil a pravil rozčileně: „Poslyšte, že jste se zúčastnil roku 1936 recepce na americkém vyslanectví ve Vídni?“

Tato zvláštní poznámka nebyla divná ani mně ani ostatním, kteří už znali Wesslera. Jeho úžasná paměť se vždycky vášnivě snažila přesně umístit lidi, jejichž tvář mu byla známá. Vzpomněl i dokonce, že jednou uviděl Iridu v Paříži a Theo Ffoulkesovou v Londýně, a mně při našem prvním setkání vyjmenoval hned několik barů, ve kterých mě viděl. Jediné překvapující na celé věci tedy bylo jen to, že Wessler znal Kramera z dřívějších dob.

Po té otázce zůstal Wessler vyzývavě stát, pohlížel na oba muže, očekával odpověď. Kramer na něho pohlédl s naprosto nedotčeným výrazem. Po chvíli trapného ticha se obrátil k synovci a pravil:

„Henry, pan Wessler ti něco říká.“

Prince zakoktal vyjeveně: „Já? N-ne, pane Wesslere, já jsem vůbec nebyl ve Vídni.“

Vypadalo to, že Kramer úmyslně přehrál otázku na Henryho, ač byla zřejmě mířena na něho. Hned nato oba zmizeli za dveřmi a já zapomněl jak na celou příhodu, tak na pana Kramera – to jsem zapomněl na to, až do té doby, kdy z této první zkoušky v Dagonetu nezbylo nic, na co bych si živě nevzpomínal s velmi nepříjemným pocitem v zádech.

Ani vyrušení způsobené nepříjemnou návštěvou, ani bláznivý zmatek, zaviněný objevením krysy na jevišti, neohrozil zkoušku. První dějství rychle ubíhalo až k výstupu starého Lionela Comstocka. Comstock vystupoval v epizodní roli bohatého průmyslníka, jehož zastihla povodeň na pochybném výletu s Kledonii. Byl sice zachráněn zanedlouho po ní, ale přišel na jeviště vlastně proto, aby tam zemřel na srdeční záchvat: byl ihned uložen do rakve, kterou tento pennsylvánský farmář, zřejmě zásadní pesimista, měl přichystánu v kůlně za kuchyní. Bylo to jedno z mála slabých míst ve hře a velice záleželo na interpretaci těch několika replik. Toho večera však nebyla rakev dosud dopravena do divadla, takže Comstock nemusel prakticky nic dělat, jen pronést těch několik málo vět. Ale i ty přednesl uboze.

Neřekl jsem nic, věděl jsem, že v Dagonetu se děje něco, co ho vyděsilo. Bylo mi známo i to, že je nemocen. Kromě toho jsem nechtěl riskovat další hysterickou scénu, jako před chvílí.

Když Lionel Comstock konečně na jevišti zemřel, zkouška pokračovala nějakou dobu bez přerušení. Právě když jsem s povzdechem úlevy dal pokyn k druhému jednání, zaslechl jsem v pozadí temného hlediště rytmické šoupavé zvuky. Otočil jsem se a spatřil dvě postavy, jak pomalu kráčejí uličkou směrem k rampě; byli to černoši a měli na sobě bílé pláště. Nesli dlouhou černou rakev.

Mlčenlivé procesí, které by se spíše hodilo do blázince, přešlo pomalu kolem mne a vystoupilo na jeviště, což ovšem znamenalo další přerušení zkoušky. Černoši s velikou důstojností položili rakev na podlahu a vzhlédli tázavě k Eddiemu. Ten řekl „Okay“ a černoši odešli.

Než jsem se vzpamatoval ze zlosti nad tím stálým vyrušováním, můj jevištní mistr přistoupil k rakvi a láskyplně na ni poklepal. Pak se otočil k ostatním a prohlásil, že nám chtěl vyhovět a sehnal proto od jednoho svého kamaráda v Lancasteru správnou stylovou pennsylvánskou rakev. Comstockovi, který se tím zdál poněkud otřesen, horlivě ukazoval její přednosti, její těžké staromódní čalounění, solidní mosazné kování a vůbec úctyhodný vzhled. Ujistil rovněž starého Comstocka, že do rakve dal navrtat několik děr, aby se mu dobře dýchalo, když bude pod přiklopeným víkem odpočívat.

Eddie byl vůbec rakví tak nadšen, že navrhl, aby se scéna s rakví opakovala. Skoro jsem ho vyhodil. Comstock si užil dnešního večera už dost trápení. Rakev zůstala uprostřed jeviště, ale zkouška pokračovala tam, kde se přestalo. Tak se skončil druhý akt a začal třetí.

Teď teprve jsem si povšiml, že do divadla přišel doktor Lenz. Objevil se náhle jakoby kouzlem, a vážně ke mně kráčel řadami sedadel. Ačkoli tak ochotně a štědře vydával peníze na financování Povodně, zkoušky se ještě nikdy nezúčastnil. Doktor Lenz patřil k nejznámějším a nejzaměstnávanějším americkým psychiatrům a krom občasných záchvatů vášně k divadelnímu umění věnoval všechen svůj čas výzkumům v řízení svého sanatoria a vědecké práci.

Pohodlně se usadil, a když jsem se na něho tázavě podíval, zdvihl ruku na znamení, že si nepřeje, aby jeho neočekávaný příchod jakkoli rušil průběh zkoušky. Pak se opřel o ošumělé polštářování a všecku svou bdělou, kritickou pozornost upjal k akci na jevišti.

Doktor Lenz byl jedním z mála lidí na světě, k nimž jsem měl úctu, jež hraničila téměř se zbožňováním. Kdykoli jsem se díval na jeho zčásti královský, zčásti dobromyslný profil, na jeho imponující čelo, měl jsem vždycky pocit, že právě sestoupil odněkud z oblak a rozpustil zástup podřadných proroků. Jestliže projeví souhlas s Povodní v mém režijním pojetí, pak bude hra mít nepochybně velký úspěch.

Několik minut jsem pozoroval jeho obličej s větším napětím než hru na jevišti. Už nebylo pochyby, že ho hra zaujala.

To pro mne znamenalo mnoho, a ovládl mě takový pocit úlevy, že jsem si hned nepovšiml, že Eddie Troth odešel ze svého místa. Pravděpodobně můj inspicient usoudil, že všecko dokonale klape, a vytratil se ven na skleničku.

Poslední jednání se blížilo k závěru. Theo domluvila svou poslední repliku a brzo na to Gerald.

„Je to dobré,“ zavolal jsem na ně. „Jestli nechcete, nemusíte čekat. Zítra začínáme v půl dvanácté,“

Gerald si pročísl hřebenem lesklé černé vlasy a zamířil k létacím dveřím. Theo potlačila nával kašle, zapjala si svůj tweedový kostým a následovala ho. Odešli společně.

„Jestli mě nebudete potřebovat, šel bych také,“ zazněl mi do uší hlas starého Lionela Comstocka. „Rád bych se podíval po šatnách. Už je to dávno. Tak dávno.“

Jen neurčitě jsem si uvědomoval jeho vyzáblou tvář, vážný pohled jeho zapadlých oči. „Dobrá, dobrá, Lioneli,“ zamumlal jsem. Comstock se odšoural. Zůstali jsme s Lenzem v hledišti sami.

Na jevišti se Wessler a Mirabella připravovali k finálové scéně, zatímco Iris poletovala někde v zákulisí.

Poslední scény hry, napsané s mimořádnou zručnosti, popisovaly události, jež v rodině Kirchnerových způsobily zmatek a zkázu. Obě ženy na Kirchnerově farmě – hrály je Theo a Iris – trvaly na tom, že Kledonie musí okamžitě z domu. Ale Kirchner se k jejich překvapení najednou postavil na stranu ženy, kterou měl nenávidět, vždyť ohrozila klid a bezpečnost jeho domova. Přichází osudová chvíle volby. Když se Kirchner ocitne s Kledonií o samotě, říká jí, že je nyní ochoten pro její štěstí obětovat vše, i domácí štěstí. Ve velkolepém finále ho Kledonie donutí k přiznání, že je to její tělo a nikoli duše, po čem touží. Ale ani Kledonii není Kirchner lhostejný, nechce vidět neutěšené vyhlídky, které jí život s ním určitě poskytne. Bude mít Kirchner odvahu této povodni čelit? Zatímco opona padá, oba kráčejí ruku v ruce ke dveřím – vstříc rozpoutaným živlům a vstříc problematické budoucnosti .

O dramatickou účinnost tohoto zakončení jsem měl až dosud vždycky trochu obavy. Kirchnerova ochota podlehnout najednou lákání sexu mi připadala málo přesvědčivá. Bez skvělé souhry Konráda Wesslera a Mirabelly by mohla padnout do prázdna a zabít inscenaci.

Mlčky jsme je s doktorem Lenzem pozorovali – vousatou heroickou postavu muže a štíhlou rudovlasou ženu, kterak se ruku v ruce vzdalovali od rampy někam dozadu k pomyslným dveřím. Přestože jeviště bylo prázdné – až na několik maličkostí a Eddieho černou rakev – iluze byla dokonalá. Oba takřka vyzařovali své pocity – Kledonie triumf vítězného ženství, Kirchner hrůzu z opuštění jistot, jimž navykl, a zároveň slepou touhu po neznámém. Wessler hrál až do konce. Měl vše vypočítáno do poslední vteřiny. Jeho velká ruka se náhle vztáhla dopředu, uchopila pomyslnou kliku dveří a otevřela je dokořán.

Bylo skoro cítit studený závan větru, který vniká do místnosti, nedohledné vodní spousty, pokrývající zemi, jež byla Kirchnerovou minulostí, spousty, které zároveň symbolizovaly snad nepřekročitelnou překážku mezi ním a budoucnosti. Tak tam stáli zády k jevišti, v tichu, které jen zvyšovalo dramatické napětí. Celé divadlo, třebaže dosud prázdné, bylo v zajetí jejich výkonu.

A pak se to stalo.

Náhle, bez jakékoli výstrahy, se rozletěly dveře k šatnám a na jeviště se vpotácel muž. Stěží jsem v něm poznal Lionela Comstocka. Jeho obličej byl zkroucen děsem. Jednou rukou si zpola zakrýval oči, jako by se pokoušel uchránit zrak před pohledem na cosi strašného.

Vrávoral po jevišti jako ve snách.

„Zrcadlo!“ vypravil konečně ze sebe. „Viděl jsem to. Přišlo to na mne – ze zrcadla! Lilian!… Lilian!…“

Jeho slova se rozezněla v tichu divadla a odumřela. Kdesi mimo jeviště zazněl slabý zvuk, který vypadal jako tlumené řinčení padajícího skla.

Comstock zasténal. Zlomek vteřiny stál zpříma a dramaticky, právě uprostřed širokého pruhu světla reflektoru. Pak mu ramena sklesla a bezmocně sebou zakýval; vztáhl ruku, aby se něčeho zachytil. Potom se zhroutil se zlověstným bouchnutím na podlahu, s jednou paží groteskně nataženou přes víko rakve.

Zalil mne studený pot. Byl jsem si nejasně vědom rychlých pohybů Iridy, která vyběhla z kulis a poklekla u starcova těla. V témž okamžiku vstal také doktor Lenz a vyběhl na jeviště.

Ale z nějakého důvodu upoutala mou pozornost Mirabella. Stála na místě, kde byla předtím, stále držela Wesslera za ruku. Tvář jí zšedlá jako zaprášené povlaky sedadel v hledišti.

„Je mrtev,“ pravila podivně plochým hlasem. „Vím to. Je mrtev.“

IV.

Doktor Lenz se skláněl nad Lionelem Comstockem a jeho citlivá prsty zkoumaly starcův tep. Stál jsem vedle něho, zcela bezmocný. Comstockovy rty byly modrošedé: jednu nohu měl zkroucenou pod sebou: jeho obličej s očima slepě vytřeštěnýma byl znetvořen smrtelným děsem. Nejděsivější byla ta ruka, která bezvládně spočívala na víku rakve. Celý ten obraz v sobě měl cosi příšerně fantastického.

„Rychle, Mirabello,“ řekl jsem, „vaše brandy!“

Mirabella se zdála přítomna této scéně jen z poloviny. Mechanicky přešla přes jeviště ke stolu, na němž stála láhev. Vrátila se s překvapeným výrazem ve tváři.

„Nic v ní nezbylo, Petře. Je úplně prázdná.“

„Tomu starci už brandy nepomůže.“ Lenz vzhlédl a jeho obličej byl vážný. „Slečna Rueová měla pravdu. Ten muž je mrtev.“

„Mrtev!“ Mohutná postava Konráda Wesslera se shrbila, jako kdyby resignoval před něčím nevyhnutelným. „Přišlo to na mne – ze zrcadla,“ opakoval mumlavým šepotem Comstockova poslední slova. „Zase je to zrcadlo.“

„Ano.“ Mirabellina ruka se bezděky vztáhla ke starcovu obličeji. „Co mysleli tím zrcadlem, Petře? Co asi viděl?“

Ještě štěstí, že aspoň Mirabella nic nezaslechla o nesmyslném zážitku Theo Ffoulkesové nahoře v šatně. Pohlédl jsem na Iridu. Chvíli jsme stáli docela nečinně. Potom Lenz pravil:

„Snad abyste zatelefonoval pro záchranku, pane Duluthe.“

Byl jsem rád, že mám příležitost vypadnout aspoň na chvíli; vyběhl jsem z jeviště po schodech dolů do vrátnice.

„Macu!“ zavolal jsem.

Vstrčil jsem hlavu do dveří. Nikdo tam nebyl. Nezbylo mi tedy, než abych telefonoval sám, ale sotva jsem sejmul sluchátko, přišoural se od zadního vchodu Mac a nenápadně si utíral ústa.

„Právě jsem si odskočil na skleničku piva…“ začal.

„Dejte pokoj s vaším pivem,“ přerušil jsem ho. „Zavolejte hned záchrannou stanici. Je to pan Comstock. Srdeční záchvat.“

„Comstock?“ stařec na mne zíral s otevřenými ústy.

„Stalo se něco?“ zeptal se Mac.

„Stalo. A zavolejte proboha záchranku, rychle.“ Vrátil jsem se ke schodům, pak jsem si na něco vzpomněl a zavolal na Maca: „Všichni ostatní už jsou pryč?“

„Skoro všichni.“

„Tak sem nikoho nepouštějte. Řekněte, že už je po zkoušce, řekněte jim cokoli, ale nepouštějte nikoho dovnitř.“

Vrátil jsem se na jeviště, neschopen vlastní úvahy. Věděl jsem jen jediné, že hned při první zkoušce v Dagonetu se stalo cosi, co ohrožovalo samotnou existencí mé inscenace. Musel jsem dostat především Wesslera a Mirabellu pryč z divadla. Kdyby se někdo z těch dvou zhroutil, byl by se vším konec.

Na jevišti stáli oba vedle sebe těsně u skrčené mrtvoly; drželi se dosud za ruce jaksi podvědomě zachovávali aranžmá závěrečného výstupu. V náhlém úleku úplně zapomněli na vzájemné nepřátelství.

„Wesslere,“ řekl jsem, „odvezte prosím Mirabellu domů. Tohle není pěkná podívaná.“

Pohlédl na mne nepřítomně, pak se trochu vzpamatoval a odpověděl:

„Dobrá, pane Duluthe.“

Mirabella zašeptala: „Díky, Petře.“ Přešla přes jeviště, vzala ze stolu láhev od brandy a vrátila se k Wesslerovi.

Bylo mi divné, proč se namáhala s prázdnou lahví. Ale bylo mi to jedno. Byl jsem jenom rád, že za nimi klaply dveře.

A tak zůstali v divadle už jen Lenz, Iris a já. Lenz, vysoký a impozantní, stál nehybně s rukama složenýma na mohutné vestě.

„Comstock měl slabé srdce,“ pokusil jsem se o chabé vysvětlení. „Jeden záchvat už dostal. Neměl jsem ho angažovat. Moje chyba. Hrát už asi pro něho znamenalo tak velkou námahu, že to srdce nesneslo.“

Lenz přikývl, ale neodpověděl. Přesně řečeno, nepromluvil až do chvíle, kdy přijela záchranka a odnesli Comstocka na nosítkách. Pak klidně řekl:

„Pojedu s nimi do nemocnice, pane Duluthe, ale potom ještě za vámi přijdu do bytu.“ Odmlčel se a dodal: „Zbytečně se netrapte.“

Snažil jsem se o to, ale bylo to marné. Podíval jsem se na Iridu. Pokoušela se zapálit cigaretu tak bezstarostně, jako by bylo všecko v nejlepším pořádku.

„Miláčku,“ pravil jsem, „dříve než řekneš, co chceš říci, musím ti sdělit jednu věc. Jsi úžasně hezká a já tě miluju.“

„To jsou věci,“ řekla a usmála se. Pak zas rychle zvážněla a začala myslit prakticky. „Petře, musíme něco udělat.“

„S Comstockem?“

Přikývla.

„Chudák starý,“ začal jsem, „měl srdce na rozbití, a to námaha…“

„Prosím tě, víš docela dobře, že je v tom něco jiného.“ Odmlčela se a zvědavě mě pozorovala. „Vážně jste nahoře v šatnách nenašli nic?“

„Našli,“ řekl jsem. „Siamskou kočku s růžovou stužkou kolem krku.“

„Naši Theo určitě nevyděsila kočka. Víš to stejně dobře jako já. A Comstocka kočka taky nemohla tak vyděsit. Oba uviděli v zrcadle něco tak hrozného, že se tím Comstock vyděsil až k smrti. Víš přece jak vypadal, když vrazil na jeviště. Přece nechceš tvrdit, že zemřel na obyčejný srdeční záchvat. Zemřel leknutím nebo strachem. A co je horšího, on to všecko tušil dříve, než vešel do divadla.“

Myslil jsem si ovšem úplně totéž. Nemělo smyslu něco předstírat.

„Tak co teď?“ zeptal jsem se chabě. „Máme věřit, že v Dagonetu řádí strašidlo? Strašidlo ze zrcadla?“

„Čemu máme věřit nevím, Petře. Ale Comstocka poděsil někdo nebo něco, co nazýval Lilian. A tak můžeme udělat jedinou rozumnou věc; poohlédnout se co se pod tím skrývá.“

Pevně se do mne zavěsila a zamířila k lítačkám. Nezbylo mi, než se jejímu vedeni podrobit. Kráčeli jsme chodbou, která teď byla ještě ponuřejší než když jsme tudy šli s Geraldem. Skrovné světlo žárovky doplňovalo dusivé ticho. Poněvadž se Iris chovala nebojácně, nechtěl jsem zůstat pozadu, ale byl jsem pořádně roztřesen.

Stáli jsme u dveří šatny, která byla příčinou dnešního sporu mezi Mirabellou a Wesslerem. Iris mi stiskla ruku. Vzal jsem za kliku, otevřel a rozsvítil světlo.

Tady jsem dosud nebyl. Podobala se hořejší šatně, kterou jsme prohlíželi s Geraldem; byla jen větší a honosila se regulérní garderobou s velikým zrcadlem namísto té malé skříně se závěsem. Pohlédli jsme na toaletní stůl a Iridiny prsty se sevřely opět těsněji kolem mé ruky.

Zrcadlo nad stolem bylo prasklé od jedné strany k druhé.

Tohle mě dorazilo. Po tom, co se stalo, měl jsem sice být na takovou maličkost připraven, ale v lidech kolem divadla je něco, co je úplně nezávislé na rozumu a co pokaždé stejně prudce reaguje na různá znamení. Rozbité zrcadlo nevěstí nic dobrého.

Iris se na to dívala klidněji. „Tak to je ta místnost, kde se Comstock vyděsil k smrti.“ Otočila se ke mně. „Comstock povídal, že to na něho přišlo ze zrcadla. Když je teď vidím rozbité, připadá mi to opravdu, jako by něco skutečně prošlo zrcadlem z druhé strany. Petře, to je strašné!“

Teprve teď se začala bát. A kupodivu mne to posílilo.

„Hloupost,“ řekl jsem bez přesvědčení. „Tohle zrcadlo musel před zkouškou rozbít sám Wessler.“

Iris se mne pustila a přešla k šatníku. Otevřela dveře a ukázala na Wesslerův černý klobouk a divadelní kostým. „Zřejmě to tu zapomněl, když odcházel s Mirabellou. To je všechno,“ řekl jsem. Ale všechno to nebylo. Chtěl jsem ještě pronést nějakou vtipnou poznámku, když Iris přidušeně vykřikla a řekla: „Podívej se!“

Shýbla se a zvedla nějaký předmět, který ležel u nohy skříně. Držela ho před sebou v natažené ruce a rychle se ke mně vrátila.

„Podívej se, Petře.“

Podíval jsem se. V jistém smyslu to byl jeden z našich nejzlověstnějších objevů. Na dlani jí ležela Wesslerova soška Mirabelly Rueové z modelovací hlíny. Ale teď vypadala jinak. Ačkoli její tělo zůstalo netknuto, krk měla surově zkroucen. Hlavička se klimbala sem tam a dávala figurce příšerně realistickou podobu ženy, jejíž vaz byl zlomen uškrcením – nebo oběšením.

„Vzpomínáš si, co řekla Theo?“ otázala se tiše Iris a z třesoucích se prstů upustila figurku na toaletní stůl. „Řekla, že tvář, kterou viděla v zrcadle, byla bílá a zkroucená jako obličej oběšené ženy. Oběšená! Pojďme odtud, Petře! Já – už toho mám dost!“

I já jsem už toho měl dost. Vyšli jsme ze šatny na chodbu. Zamířili jsme právě ke schodišti, když jsem do něčeho kopl. Zazvonilo to. V mdlém světle se na zemi leskl úlomek skla. Rozhlédl jsem se kolem a o kus dál jsem viděl druhý – a další. Sklonil jsem se a zvedl jeden. Byl to střep obyčejného tabulového skla.

„Co má tohle znamenat?“ zeptala se nervózně Iris.

V tom jsem si vzpomněl.

„To zbylo z Eddieho skleněné tabule k zasklení lítaček.“ Rychle jsem na ni pohlédl: „Irido, nezaslechla jsi, když se Comstock vpotácel na jeviště, nějaký zvuk – jako když se tříští sklo?“ Iris přikývla. „Ale ta tabule nemohla sklouznout a padnout jen tak. Někdo do ní musel vrazit až potom, co byl Comstock na jevišti.“

Iris se zatvářila nedůvěřivě. „Ale kromě nás, co jsme byli na jevišti, nikdo jiný v divadle nebyl. Všichni ostatní už byli pryč – a co vrátný?“

„Ten byl také pryč,“ řekl jsem. „Odskočil si na pivo, vím to.“

Scházeli jsme po schodech k zadnímu východu. Byl jsem dosud neschopen souvislé úvahy. Myslil jsem jen na jediné – dostat se z divadla co nejrychleji.

Zrychlil jsem krok, když jsme šli kolem vrátnice. Mac byl poslední osobou se kterou jsem měl chuť mluvit. Ale nešel jsem dost rychle.

„Pane Duluthe!“

Mac už stál ve dveřích vrátnice, a v mozolovité ruce žmoulal zase knihu výstřižků. Siamská kočka mu poněkud znuděně dřepěla na ramenou, packa jí klouzala a v očích jí svítila světýlka. Asi jsem se jí nezdál.

„Pane Duluthe, odpusťte, že jsem si odskočil na pivo. Koho by napadlo, že mě akorát budete potřebovat.“ Vrátný se naklonil blíž a zašeptal: „Viděl jsem je, jak ho vocaď nesli; zrovna tak jako tenkrát Lilian. Je mrtvej?“

„Ano,“ odpověděl jsem krátce. „Pan Comstock je mrtev.“ Mac na mne zamžoural přes okraj brýlí a v očích se mu objevil zvláštní pohled. „V tomhle divadle se dějou divný věci, pane Duluthe. Ano, pane, divný věci. Je to ňáký prokleti.“

Zatímco jsem se potýkal se smyslem této poznámky, Mac otevřel knihu a ukázal na titulní list, na kterém bylo napsáno:

MACKINTYRE REED – OHLASY TISKU

O DIVADLE DAGONET

„Mám tam všecko,“ mumlal. „Všecko jsem tam dal. Všecko.“ Rychle obrátil list, až přišel k místu, které pravděpodobně hledal. Podal mi knihu a ukázal na zažloutlý novinový výstřižek. Siamská kočka na jeho ramenou významně zamrkala.

„Přečtěte si tohle, pane Duluthe,“ vybídl mě Mac a melancholicky zakýval hlavou. „Třeba vás to bude zajímat.“

Prohlížel jsem si výstřižek. Iris se ke mně přitiskla a četla se mnou.

Výstřižek byl z nějakých newyorských novin, datovaných v listopadu 1902. Stálo v něm:

MRTVÁ DÍVKA NALEZENA V ŠATNĚ

HUMPHREYE FREMONTA.

Policie právě vyšetřuje tragickou a tajemnou smrt devatenáctileté dívky, k níž došlo minulého večera v divadle Dagonet při prvním představení hry Beze cti. Tělo bylo objeveno dramatickým způsobem panem Humphreyem Fremontem, velmi známým mladým hercem, který v tomto kusu hrál jednu z hlavních rolí. Když skončilo první jednání hry a utišil se potlesk spokojeného obecenstva, pan Fremont se vrátil do své šatny. Rozsvítil světlo a přistoupil k zrcadlu, aby opravil své nalíčení. K velké hrůze se mu naskytl příšerný pohled. V zrcadle totiž spatřil odražený obraz bílého zkřiveného dívčího obličeje. Rychle se otočil a našel ve svém šatníku oběšenou mladou ženu. Později na policii Humphrey Fremont doznal, že před časem měl s touto dívkou důvěrné styky, ale že se už rozešli. Usuzuje se, že spáchala sebevraždu. Uvaděč divadla pan Mackintyre Reed poznal v mrtvé svou manželku.

Úmyslně jsem knihu zavíral hodně zvolna, abych měl čas se vzpamatovat. Neodvážil jsem se pohlédnout na Iris. A pak jsem zaslechl její hlas. Zašeptala téměř neslyšitelné;

„Lilian!“

Zíral jsem na vrátného. „To byla vaše žena?“

„Ano, pane. To byla moje žena.“ Stařec si vzal svou knihu a vsunul si jí pod paži. V jeho hlase nebylo pohnutí – mluvil o té věci jakoby bez zájmu. „Na čas zabásli toho Humphreye Fremonta. Podezírali ho, že ji zabil. Ale nic mu nedokázali. Tak ho zas pustili.“

Vzhlédl ke mně a tvář mu potemněla nějakou nezbadatelnou vzpomínkou. Měl jsem nejasnou předtuchu, co asi teď přijde – ale všecko to bylo tak fantastické a neuvěřitelné, že jsem na to ani nechtěl myslit.

„Asi přemejšlíte, co se stalo s Humphreyem Fremontem. Já sem taky přemejšlel – hodně dlouho. Von ujel před škandálem do Anglie a tak jsem ho ztratil z vočí. Až do dneška.“

Mac vytáhl ušmudlaný kapesník a rozvážně si čistil brýle. Jako kdyby úplně zapomněl, že tam stojíme.

„Humphrey Fremont si třeba moh‘ změnit jméno, ale tvář si změnit nemohl. Ne, pane. Poznal jsem ho hned a je to teda hezká řádka let, co sem ho viděl naposled.“

Iris mi zaťala prsty do paže.

„Jo, jo,“ pravil vrátný, „moh si říkat třeba Lionel Comstock. Ale pro mě to byl pořád Humphrey Fremont…“

V.

Zírali jsme na vrátného jako sůvy. Pak Iris řekla podivným pípavým hlasem:

„Pojďme už Petře. Nesmíme se zdržovat.“

To byl opravdu nejrozumnější nápad. Nějak se mi podařilo vymanévrovat s Iridou ven do chladného listopadového večera. Kočka nám proběhla mezí nohama a ve tmě jí svítily oči.

Teď jsme aspoň věděli celou hroznou pravdu o Lilian. Lilian byla žena vrátného; Lionel Comstock se kdysi jmenoval Humphrey Fremont, zničil Lilian před třiceti lety život a zavinil její sebevraždu v Dagonetu.

Ale dostali jsme se tím někam? Bylo mi teď jasné, proč Lionel Comstock nechtěl v Dagonetu hrát; proč tak nápadně prudce reagoval na vyprávění Theo Ffoulkesové. Ale byli jsme teď nejenom na mrtvém bodě, naopak; věc se jen ještě víc zamotala. Co přišlo na Comstocka z onoho rozbitého zrcadla? Co viděla ve své šatně Theo Ffoulkesová? Jak se mohlo stát, že Wesslerem vymodelované sošce Mirabelly kdosi zakroutil krkem, a jak se mohla na chodbě roztříštit skleněná tabule právě v okamžiku, kdy tam nikdo nebyl?

Hlavou se mi honil vír myšlenek, když jsem otevřel vrátka a vyšli jsme na ulici.

Zůstali jsme na chodníku stát a rozhlížet se po taxíku, když se před námi v jízdní dráze jakási postava s dlouhýma nohama obratně vyhnula ujíždějícímu automobilu a přistálo na chodníku vedle nás. S kloboukem v týlu a s rukou na boku, jako kdyby něžně hladil svou čtyřiačtyřicítku. Eddie Troth vypadal jako vzorek kovboje, který se převlékl do civilních šatů. Ale i on se tvářil utrápeně.

„Neviděl jste pana Geralda?“ tázal se.

Zavrtěli jsme hlavou.

„Seděli jsme u Sardota, dali si nějaký sendvič a něco k tomu, nic se nedělo, až Gerald náhle vyskočil a vyletěl z lokálu, jako kdyby uviděl strašidlo,“ řekl Eddie. „Tak přemýšlím…“Odmlčel se a jeho pohled pátravě přeletěl z mého obličeje na Iridin.

„A když už tak mluvíme o strašidlech, co se k čertu stalo s vámi? Vypadáte hrozně.“

Eddie byl mým jevištním mistrem už od těch dob, co se rozloučil s povoláním maséra v Thespidově nemocnici. Byl opravdu mou pravou rukou. Vypravoval jsem mu podrobně, co se stalo. Od něho jsem se zase dověděl, že jak zrcadlo ve Weslerově šatně, tak i skleněná tabule na chodbě byly ještě celé, když odcházel z divadla.

Zamával jsem na taxík, vstrčil Iridu dovnitř. Eddie nám zmizel v davu.

Když jsme se rozjeli. Iris řekla:

„Poslouchej Petře, jestli byla Lilian Reedová žena vrátného a Comstock byl odpovědný za její sebevraždu, není možné, aby vrátný…“

„Poslechni,“ řekl jsem, „chceš pro mne něco udělat?“

„Jak se mně můžeš tak ptát?“ odpověděla Iris.

„Drahoušku, nech zatím Lilian odpočívat v hrobě. Už ji nevzbudíme. Máme už tak večer zkažený, nekaž ho ještě víc.“

Usmála se na mne vděčně. Naklonil jsem se k ní a políbil jsem ji.

Už jsem události dnešního večera nebral tak tragicky. Musíme vydržet, nebo je konec se vším. Celé ty dva roky po oné hrůzné noci, kdy se má žena stala obětí plamenů při náhlém požáru v divadle Ashbrook, jsem nedělal nic jiného, než se den co den opíjel do němoty. Když jsem se konečně dal přemluvit k léčení v ústavu doktora Lenze, byl můj stav skoro beznadějný. Vděčil jsem doktoru Lenzovi za malý zázrak. Zbavil mne depresí. Stal jsem se znovu člověkem. Ale ten zázrak by nebyl možný bez Iridy. Poznali jsme se v sanatoriu. Léčila se tam z těžkého nervového otřesu. Nemohl jsem bez ní žít.

Když nás doktor Lenz propustil ze sanatoria, byl jsem vyléčen, ale i rozhodnut se s ní oženit a udělat z ní herečku. Herečku jsem z Iridy udělal. Mohu říci, že se to opravdu podařilo. Ale pokud šlo o úmysl oženit se s ní, Lenz řekl, že nejsem dosud v pořádku. A tak jsem dostal rekonvalescenční lhůtu šesti měsíců s povinností dodržovat přísně životosprávu; až potom byl doktor ochoten udělit našemu sňatku požehnání.

Řeklo by se, že bylo ode mne bláhové činit datum sňatku závislé na úsudku mého psychiatra. Ale měl jsem všecky důvody mu důvěřovat a tak jsem se musel podřídit.

Díval jsem se na Iridu jak sedí vedle mne, na měkké stíny pod jejíma očima a dráždivou křivku jejích úst. Musím vydržet, řekl jsem si znovu.

„O čem přemýšlíš?“ usmála se Iris.

„O ničem, jen tak,“ odvětil jsem.

Taxikář nás vysadil u hotelu Belmont, kde jsme oba bydleli spolu se šesti sty jiných nájemníků. Iris si najala skromný pokoj v pátém poschodí. Já jako divadelní ředitel, který se přece musí před světem reprezentovat, jsem bydlil v poněkud okázalejším bytě o deset pater výš.

Vyjeli jsme výtahem do mého bytu. Dostal jsem neodolatelnou chuť se napít. Ale nechtěl jsem se s tím přiznat Iridě, která odhodila klobouk a plášť na pohovku, přešlo k oknu a pozorovala modrošedou noc nad East Riverem.

„Ty máš odtud mnohem hezčí vyhlídku než já, miláčku,“ řekla závistivě. Pak se náhle otočila ke mně. „Petře,“ řekla trochu bez dechu, „proč musíme poslouchat doktora Lenze – proč se nevezmeme hned teď?“

Vytřeštil jsem na ni oči. Iris až dosud nikdy neprojevilo známky odbojnosti. Ještě nikdy mi nepřipadala tak hezká; její modročerné vlasy se odrážely od krémové záclony a její pleť byla dráždivě hebká.

„Oba přece známe své vzájemné city, Petře. Musíme vědět líp než Lenz, co je pro nás správné. Dnes večer zemřel Comstock. Petře, kdyby se mělo něco stát a já dosud nebyla tvoje, tak bych se snad zbláznila.“

Teď mi bylo jasné, co vlastně chtělo říct. Iris nemyslelo na sebe, ona se o mně bála. Věděla, že bych byl schopen provést nějakou hloupost, kdyby se nám v Dagonetu přihodila ještě nějaká nepříjemnost. Vzal jsem ji do náruče a donesl ji na pohovku. Uvelebila se na ní a skrčila nožky jako holčička. Přitiskl jsem ji k sobě a objal jí kolena.

„Poslyš, miláčku,“ řekl jsem. „Je to od tebe krásné, opravdu, miluji tě, ale co mohu dělat – víš co říkal doktor Lenz. Nesmíme dělat hlouposti.“

„Ale manželství není přece hloupost a já se cítím úplně normálně, potíže jsou pryč!“

„Ale já ne. Pořád se mi zdá, jako bych byl nepolepšitelný zločinec.“

Políbil jsem ji, a ještě jednou. Ulevilo se mi. Iris pokrčila nosem. „Miláčku, dovedu báječně připravovat míchaná vajíčka a v negližé už jsem byla často obdivována pro svůj starosvětský půvab. Já…“

„Ne,“ řekl jsem rozhodně.

„Ale já už nedokážu čekat ještě tři nekonečné měsíce! Nemohu Petře!“ Viděl jsem, že se jí chvějí rty. „Nemysli si, že sem nedočkavá panna, která se bojí, aby ji ten její nakonec nenechal. Víš, já mám ještě jiné nabídky. A velmi lákavé.“

Pohlédl jsem na ni. Bál jsem se domyslet, co tím míní. V tom okamžiku zazvonil telefon. Naklonil jsem se přes ni a sundal jsem sluchátko.

„Kde je Mirabella?“ Byl to hlas Geralda Gwynna; tak napjatý a ustaraný jsem ho ještě nikdy neslyšel. „Nepustili mě do divadla: že prý už odešla. Ale v bytě není. Kde tedy je?“

„Odešla přece domů. Doprovázel ji Wessler,“ odpověděl jsem.

„Wessler? Vy jste ji pustili s tím chlapem?“ Mému mladistvému milovníkovi zlostí přeskakoval hlas. „Proč jste ji nenechali, aby na mne počkala. Přece jste mohli vědět, že se vrátím.“

Řekl jsem mu, co se stalo. Neměl jsem důvod, proč mu to neříct. Třebaže Gerald vypadal jako mladší bratr Roberta Taylora, měl na rozdíl od tohoto hezouna klid boxera těžké váhy. Nedal se doposud tak něčím přivést z míry.

Zatímco jsem mluvil, neřekl nic. Vůbec mne nepřerušil. Ani se nezdálo, že by ho Comstockova smrt nějak zvlášť dojala. Všecka jeho úzkost se týkala výlučně Mirabelly.

„Byla na jevišti, když se to stalo?“ zeptal se takřka bázlivě.

„Ano.“

„Bože, a ona to viděla, slyšela všecko, co říkal o zrcadle. Je – není jí nic?“

„Myslím, že jí bylo docela dobře, když s Wesslerem odcházela.“

„Vzala si s sebou brandy?“

„Ne. Vlastně ano, vzala, ale láhev byla prázdná.“

Gerald chvíli mlčel. Pak pravil: „Petře, to je zlé. Musíme s tím něco udělat“

„S čím? S brandy?“

„Nebuďte blázen. Víte, nechtěl jsem to nikomu říkat; měl jsem obavy, aby se to Mirabella nedoslechla. Ale vy byste to měl vědět. Musíte s tím něco udělat. Skočil jsem si večer s Eddiem k Sardotovi na chlebíčky a viděl jsem ho. Už je zase ve městě. Nu, kdo jiný, než Mirabellin bývalý – to zvíře Roland Gates.“

To byla rána přímo mezi oči. „Ale to není přece možné,“ zvolal jsem. „Po tom, co vyšlo najevo při rozvodovém líčení, je Gates na Broadwayi vyřízen. Každý producent se k němu obrátí zády. Nemůže…“

„Ale ano, může,“ přerušil mě zuřivě Gerald. „Gates je do sebe tak zamilován, že nikdy nepřipustí, že je odbytou veličinou. A taky asi vůbec nepřipustí, že je Mirabella navždy hotova s ním. A toho se bojím, chápete? Snášela to s ním celá ta léta; on si pořád myslí, že mu stačí přijít, hvízdnout na ni a že ona přiběhne jako pejsek. Proto je ve městě. Chce se pokusit Mirabellu zase získat.“

Nevěřil bych tomu, kdyby mi to tvrdil někdo jiný než Gerald. Znal jsem ho příliš dobře.

„Zahlédl jsem ho, právě když odcházel od Sardota,“ pokračoval Gerard. „Nechal jsem Eddieho sedět a pustil se za ním. Gates šel přímo přes ulici na druhou stranu. Před zadním vchodem se zastavil, ten svůj černý klobouk si narazil do čela a čekal. Samozřejmě že na Mirabellu. Šel jsem k němu a hezky od plic jsem mu řekl, aby odtud koukal vypadnout.“

Dovedl jsem si tu scénu živě představit. Gerald, tvrdohlavý, ochranitelský mladý Gerald, který střežil Mirabellu jako buldok, si jistě s radostí zchladil žáhu na Rolandově drzosti.

„A co se stalo potom?“ zeptal jsem se.

„Měl tu drzost, že začal znovu. Povídá: »Slyšel jsem, že Duluth získal senzační hru a že Mirabella v ní má báječnou roli.« Načež jsem mu odpověděl, co je mu do toho. A on zase: »Prý je tam také skvělá mužská role, šitá přesně na něho. Petr je blázen, že spoléhá na Wesslera; ten je přece vyřízen. Chci mu nabídnout své služby k alternování.« Tohle řekl, Petře. Ale ne že by si dělal žerty. On to tak skutečně myslil!“

„Gates se zbláznil,“ řekl jsem.

„Vím, že je to šílenství. Ale jeho drzost nezná mezí. Musíme dát pozor, aby se s ním Mirabella nesešla. Ještě že jsem ho tak trochu upozadil.“

„Jak jste to udělal?“ otázal jsem se.

Gerald se usmál; nebyl to zrovna příjemný smích na nejmladšího a nejnadanějšího mladistvého milovníka na Broadwayi. „Řekl jsem mu, že jestli se okamžitě nevypaří a jestli se na hony nevyhne Mirabelle, tak že ho oddělám.“

Nastala dlouhá přestávka. Potom Gerald pravil:

„Tak to je asi všechno.“

Bylo toho opravdu dost. Už jsem chtěl zavěsit, když se ještě ozval, ale tentokrát naprosto rozdílným, podivným hlasem:

„Mimochodem, jak je Iridě? Je v pořádku?“

„Úplně v pořádku,“ odpověděl jsem trochu překvapen. „Dobrou noc.“ Zavěsil jsem.

„Co chtěl?“ zeptala se Iris.

„Chtěl vědět, jestli jsi v pořádku.“

V očích se jí objevil podivný pohled. Potom řekla: „A ještě něco?“

Vylíčil jsem jí, co mi Gerald sdělil o Gatesovi, a utrápeně jsem zabručel: „Dnes večer se na nás sesypalo všecko to nejhorší. Ale pořád doufám, že to vydržím, když budu mít tebe.“

Nemohl jsem jí dát lepší nástup. Přímo jsem si o to řekl. Samozřejmě že toho využila, přitiskla se ke mně a políbila mne na ucho.

„Vždyť mě můžeš mít navždycky,“ řekla měkce, „jestli budeš k něčemu a vezmeš si mne.“

Už mě skoro měla, kde mne chtělo mít. Ale dobrotivá prozřetelnost mě opět zachránila. Do mých myšlenek zazněl jasný, známý zvuk.

Iris odtrhla své rty od mých.

„Aby to…“řekla s citem, „někdo zvoní.“

VI.

Šel jsem ke dveřím. Za nimi – jako hlas svědomí, stál doktor Lenz. Upravil jsem si vázanku, spolehl se na to, že nemám ucho červené od Iridiny rtěnky a zatvářil se co možná nevinně.

Lenz vstoupil do haly. Beze slova sundal klobouk a plášť, obojí odložil na židli a navrch opatrně položil mohutnou koženou aktovku. Potom složil ruce za zády, důstojně vešel do obývacího pokoje, uklonil se Iridě a posadil se do kovového křesla, poněkud malého pro jeho majestátní postavu.

Byl to zneklidňující příchod. Konečně jsem se odvážil přerušit ticho otázkou:

„Máte nějaké novinky z nemocnice?“

Lenz přikývl. „Prohlédli jsme pana Comstocka velmi zevrubně. Je zcela jisté, že zemřel na srdeční slabost. Druhý lékař mou diagnózu potvrdil.“

Pocítil jsem až nesmyslnou úlevu. Od oněch záhadných událostí jsem stále žil v obavách, že se někdo zmíní o policii.

„Tak tedy vyšetřování nebude žádné?“ otázal jsem se pln naděje.

„Vyšetřování? Ale milý pane Duluthe, proč by se mělo konat vyšetřování? Comstock zemřel na srdeční slabost, to bylo prokázáno. Co je na tom tak podezřelého, aby do toho musela zasahovat policie?“

Pohlédl jsem na Iridu. „Ale vy nevíte ani polovinu toho, co se stalo, pane doktore,“ poznamenal jsem sklesle.

Pak si strčil brýle opět do kapsy. Zřejmě se domníval, že celou situaci vysvětlil docela přijatelné.

Ale já se to nedomníval.

Vypravoval jsem mu všechno po pořádku.

„Teď, když víte všechno, pane doktore, myslíte si ještě pořád, že Comstockova smrt není záležitostí pro kriminálku?“ Skončil jsem a modlil se v duchu, aby odpověděl záporně. Věděl jsem, že to můžeme rovnou zabalit, zamíchá-li se nám do těch záhad ještě policie.

V Lenzových klidných šedých očích se objevil slabý záblesk. „Možná, že se vám to bude zdát groteskní, ale co jste mně právě sdělil, ten jistě nepříjemný případ jen logicky uzavírá. Pan Comstock byl herec, to jest velmi vnímavá pravděpodobně i pověrčivá osoba. Do Dagonetu přirozeně vstupoval ve velmi napjatém stavu mysli a pln vzpomínek na onu ženu, paní Lilian Reedovou. Vzpomínky a svědomí dokážou podivné věci. Po zkoušce se odebral pan Comstock do šatny pana Wesslera – motivem k tomu mohl být náhlý nápad navštívit po letech místo dávné tragédie. To už samo o sobě není nic neobvyklého. A nalezl tam rozbité zrcadlo. Už to stačilo podráždit jeho pověrčivou povahu. Pak se podíval navíc do zrcadla – a pravděpodobně v něm zhlédl vlastní tvář, ovšem patřičně znetvořenou vinou rozbité a ne zrovna jasné tabule. Potom už bylo jen logické, že se mu tam najednou promítl obraz, zasutý po léta v jeho
podvědomí; hrůzný zážitek z minulosti se najednou zpřítomnil: v šedivé ploše prasklého zrcadla se mu díky jeho chorobné představivosti zjevila tvář Lilian Reedové.“ Lenz si pohrával s velikými brýlemi s rohovými obroučky, což dělal vždy, chtěl-li zdůraznit, že jeho úsudek je definitivní. „To je vše, pane Duluthe, ale i jen část toho, na co Comstock musel reagovat, by bylo více než dostatečnou příčinou srdečního kolapsu.“

Řekl jsem: „Ale co všecko to ostatní? Prasklé zrcadlo, rozbitá skleněná tabule, rozmačkaná soška a…“

„A to, co viděla nahoře Theo?“ Iris se pojednou vmísila do rozhovoru.

„Theo viděla ten obličej přece ještě dříve než Comstock.…“

„Pane Duluthe, slečno Pattisonová,“ řekl Lenz s otcovskou shovívavostí, „je docela lehké vidět záhady tam, kde žádné nejsou – zvláště když člověk není ještě zcela zdráv. Mám živý zájem na tom, aby vaše hra měla úspěch. Stejný zájem máte vy. Radím vám velmi důrazně, abyste si tento úspěch nenechali ohrozit nějakými lichými obavami – dokud k nim nebude skutečně vážný důvod.“

Nelíbilo se mi ono „dokud“. To zkazilo celý dojem z jeho vysvětlení. Bylo to důkazem – měl jsem to podezření už předtím – že Lenz nás chlácholí, jako bychom byli párek bláznů v jeho sanatoriu. On dobře věděl, že v Dagonetu nebylo vše tak, jak líčil, ale přiznat to nechtěl, protože stále ještě nevěřil naší labilní nervové soustavě.

Přistihl jsem se, že mne přepadla zuřivá chuť se něčeho napít. Bylo to téměř nesnesitelné a nevěděl jsem, zda odolám. V tu chvíli naštěstí zase někdo zvonil. Šel jsem do haly otevřít. Byla to Theo Ffoulkesová.

Vypadala unaveně, ale byla až vyzývavě věcná.

„Já vím, že je strašně pozdě, Petře,“ omlouvala se, „ale musela jsem přijít.“

Rychle vešla do obývacího pokoje, dýchajíc si na zkřehlé prsty, a řekla: „Iris, buď tak hodná a uvař mi šálek čaje. Jsem promrzlá na kost.“ Ušklíbla se na Lenze. „Proč se pro všecko na světě tihle dva nevezmou, to bych ráda věděla. Vždyť by ušetřili spoustu peněz. Vy financujete naši hru, viďte? Viděla jsem vás dnes na zkoušce. Jste šťastný člověk, protože si na ní nacpete kapsy.“

„Nesnažte se být veselá, Theo,“ přerušil ji zasmušile, „a máte-li pro nás taky nějakou ránu, ven s tím.“ Ukázal jsem prstem na Lenze: „Nemusíte se ostýchat, pan doktor ví všechno, alespoň doufám.“

Theo se posadila na kraj pohovky a nervózním pohybem si sundala klobouk. Její hladce učesané vlasy už sem tam prokvétaly šedivými nitkami.

„Zapomněla jsem si v divadle rukavice a vrátila jsem se pro ně, Petře. Vrátný mi vyprávěl o Lionelovi. No co zemřel?“

Iris mezitím odešla do kuchyně a začala řinčet nádobím.

„Srdeční záchvat,“ odpověděl jsem.

„Toho jsem se obávala.“ Theo si zapálila Goldflake – nejraději kouřila anglické cigarety – zakašlala a rezignovaně se ušklíbla. „Je to, Petře, moje chyba, že? Postrašila jsem ho k smrti, když jsem vletěla na jeviště a chovala se jako blázen. Mám pocit, jako kdybych ho vlastně zabila.“

Vypadala opravdu utrápeně.

„Ale nebuďte bláhová, Theo,“ řekl jsem. „To, co ho poděsilo, se stalo až dávno potom.“

„Ale já jsem opravdu viděla tvář v zrcadle! Proto jsem tady, abych vám to řekla. Neměla jsem žádné halucinace ani si nic nevymýšlím.“

Lenz se naklonil dopředu a pozorně se zahleděl na Theo.

„Prosím za prominutí, slečno Ffoulkesová, ale rád bych věděl jednu věc: má pro vás jméno Lilian Reedová nějaký význam? Rozumějte mi, připomíná vám to jméno něco?“

„Lilian Reedová,“ opakovala zamyšleně Theo. „Lilian! A tak, vy máte na mysli ženu, o které mluvil Comstock? Zjistilo se, kdo to je?“

„Ano,“ odpověděl jsem jí. „Zjistili jsme to. Je to velmi půvabná osoba. Vlastně byla. Je to strašidlo.“

Vyprávěl jsem jí příběh o Lilian Reedové. Theo Ffoulkesová byla jednou z mých nejstarších přítelkyň v divadelním světě a byla snad ze všech nejrozumnější: chtěl jsem, aby věděla všechno.

Theina tvář při mém vypravování postupně bledla. „Petře, to je příšerné! Ale přesně takovou tvář jsem viděla i já.“ A pak rychle dodala: „Byl Wessler na jevišti, když se to stalo? Viděl to všecko? A – a jak to snesl?“

Vyložil jsem ji, že Wessler je v pořádku.

„Jste si jista, slečno Ffoulkesová,“ řekl Lenz, „že obličej, který jste spatřila v zrcadle, patřil ženě?“

„Cože? Ovšem! Výraz byl celý pokroucený, rozumíte mi – jako znetvořený bolesti. Vlasy jsem neviděla, protože měla hlavu zvrácenu dozadu. Ale jsem si úplně jista, že to byla žena, také už podle oblečení. Kolem krku měla cosi hnědého. Vypadalo to jako kožešina – světlehnědá kožešina.“

Theo povstala a začala přecházet po pokoji. „Chtěla bych mít v té věci jasno, než půjdu domů, Petře. Ani na okamžik mi nenapadlo věřit na strašidla a podobné hlouposti. Uvažovala jsem o tom. Přesně naproti zrcadlu stojí ten šatník se závěsem místo dveří. Jestliže se třeba někdo skrýval v šatníku a závěs nebyl úplně zatažen, mohl být jeho – vlastně její – obličej vidět v zrcadle, a ostatek mohl zůstat neviditelný. Jinak se to přece nedá vysvětlit.“

To by nebyl nerozumný názor. Neznámá, která se třeba skutečně za záclonou schovávala, mohla docela snadno vyklouznout, než jsme tam s Geraldem přišli. A vysvětlovalo to i fakt, že při našem příchodu byla už v šatně tma, ačkoli Theo byla nezvratně přesvědčena, že zapomněla v rozčilení zhasnout.

Theo ještě pokračovala: „Ale bylo-li to tak doopravdy, proč se proboha někdo pokoušel tak vystrašit zrovna mě?“

„Vy jste se do toho, drahoušku, dostala asi jako Pilát do kréda,“ vmísila se do rozhovoru Iris, která se právě vracela z kuchyně s čajovou konvicí. „Jestliže se pan doktor mýlí a někdo se skutečně snažil spáchat nějakou špatnost, pak to zřejmě připravil na Comstocka. Jak jsem už říkala Petrovi, podle mého přesvědčení je za vším ten záhadný vrátný: snad se chtěl pomstít za svou ženu, nebo tak nějak. Kolik kdo chce cukru?“

„Mně tři kostky,“ hlásila se Theo. Vypila čaj naráz a postavila šálek na stůl tak prudce, až to třesklo. „I mně napadlo, že asi chtěl postrašit Comstocka. Ale pořád se mi to nezdá dobře možné. To všecko se přece stalo ve Wesslerově šatně, že? Jestli se vrátný nebo kdokoli jiný pokoušel nastrojit nějakou příšernou podívanou pro Comstocka, jak mohl vědět, že Comstock půjde zrovna do Wesslerovy šatny?“ Tváře jí podivně zčervenaly. „A proto se domnívám, že jedinou osobou, proti které to všecko směřovalo, mohl být Wessler, vážení!“

Už jsem si říkal, že bude rozumné uposlechnout Lenzovy rady a přestat si vymýšlet brilantní a hlavně zbytečné dedukce. Tenhle Thein nápad o ďábelském záměru vyřadit tímto způsobem z práce Wesslera, tedy oporu našeho souboru, byl tak obludný, že jsem o něm nechtěl raději ani uvažovat.

„Uvažujte logicky,“ okřikl jsem ji téměř. „Kdo by mohl mít zájem takhle děsit Wesslera?“

„Občas tak uvažuju, víte? Ostatně vy jste si najal to roztomilé divadlo!“ Theo se postavila přede mne, ruce v kapsách kostýmu; vypadala jako hezká vychovatelka ze školy pro mravně narušené dívky. „A co Mirabella, nezdá se vám? Chovala se k Wesslerovi velice podivně hned od začátku, když jste ji angažoval. Bylo jí úplně jedno, že prožil to hrozné neštěstí a že je tedy alespoň slušné mít k němu určité ohledy. Už jste zapomněl, jak zuřila, když Wessler požádal o první šatnu? Vsadím se, oč chcete, že nastrojila nějakou špinavost a doufala, že tím Wesslera vystraší a vyštve ze souboru; nu, a omylem se do toho zapletl Comstock – a taky to chudák odnesl.“

Ohromila mě zloba v jejím hlasu. Theo byla přece jinak ta nejpřátelštější duše na světě. Ani ve snu by mi nebylo napadlo, že takto smýšlí o Mirabelle.

„Ale milá Theo,“ začal jsem trpělivě, „nebuďte bláhová. Mirabella nebyla vůbec ještě v divadle, když jste viděla ten obraz v zrcadle. A když se to stalo Comstockovi, měla přece právě výstup a byla na jevišti. Jak by to mohla udělat, prosím vás?“

„Nevím. Nevím vůbec nic. Vy tomu rozumíte lépe, říkám jen to, co cítím. Ale to vám říkám, když se někdo jenom pokusí Wesslera znemožnit, postarám se zatraceně dobře, aby se mu to nepovedlo. To je všechno.“ Obličej Theo Ffoulkesová se zalil červení. Zdvihla kabelku a pravila s pokusem o drsný humor: „Tak, a teď zas mohu vypadnout, když jsem tady ze sebe udělala dokonalého blázna.“

Trochu rozpačitě se usmála na Lenze, pokývla směrem k Iridě a zamířila ke dveřím. Ale než mohla odejít, popadl ji zlý záchvat kašle. Když jí to přešlo, stála chvíli bez hnutí, ruku na prsou. Pak se otočila k Lenzovi. „To je hrozné. Můžete mi, pane doktore, poradit něco proti tomu prokletému kašli? Nebo nejste odborník na tyhle věci?“

Při tom nečekaném výbuchu proti Mirabelle se doktor Lenz díval vytrvale na strop, zdvořile předstíraje, že neposlouchá. Teď reagoval okamžitě. Vytáhl plnicí pero a blok receptů a něco jí předepisoval.

Potom jí podal recept a řekl: „Vždycky doporučuji ke zmírnění kašle tuhle směs s kodeinem. Pozor, je to pouze na lékařský předpis! A musíte být opatrná, abyste si nikdy nevzala víc, než jsem předepsal, mohla byste se s tím taky otrávit!“

„Otrávit! Hm.“ Theo zastrčila předpis do kabelky. „Díky vroucí. Jakmile bude vhodná příležitost, vyzkouším vaši směs na svých dobrých přátelích. Dobrou noc děti a hezky se vyspinkejte!“

Šel jsem za ní do předsíně a otevřel jsem.

„Jen se tím moc netrapte,“ řekl jsem ji. „Jsem přesvědčen, že zítra bude zase všechno v pořádku. Vy se na mne zlobíte?“

Chvílí mlčela. Její dlouhé, docela hezké prsty si pohrávaly s klikou dveří. Pak zdvihla hlavu a jasnýma, pevnýma očima se na mne zpříma podívala. „Je mi to líto. Bylo to ode mne hnusné, že jsem Mirabellu tak pomluvila.“

„Nemyslete na to.“

Ústa se jí zvlnila zvláštním, křivým úsměvem. „Bože, jsem to ale hlupák, viďte, Petře? Ale přísahám, že už to nikdy neudělám.“

Nechápal jsem zcela dobře, co tím míní. Neodpověděl jsem tedy.

„Nemyslete si, Petře, že já Mirabellu opravdu nenávidím – ne, ona je skutečně báječná herečka. Velká žena. A má víc odvahy v malíčku než já v celém těle. Ale já mám touhu ji zabít, kdykoli ji vidím vedle něho. Přitom vím, že on není do ní zamilován. Možná, že se mu hnusí. Ale přesto ho fascinuje. Je si vědom její přítomnosti každou vteřinu.“ Pokrčila rameny a rezignovaně dodala: „A mne si ani nevšimne, snad ani neví, že existuju.“

Teď jsem pochopil. Gerald měl pravdu. Chudáček Theo, tenhle talent nešťastně se zamilovat měla od narození. A teď to stihlo Konráda Wesslera. „Být vámi, nedíval bych se na to tak tragicky, Theo,“ utěšoval jsem ji. „Člověk nikdy neví.“

„Člověk nikdy neví? Neznám nic na světě, co by Wesslera donutilo, aby si uvědomil aspoň na okamžik mou existenci. Někdy mu přeji, aby se mu něco stalo, aby se zhroutil a nemohl už hrát – aby už přestal být Velkým Wesslerem. Snad potom – kdyby ho už nikdo jiný nechtěl –“ Mávla rukou, jako by se sama sobě posmívala. Rty se jí usmívaly, ale po tvářích jí zvolna stékaly dvě velké slzy. Byly kulaté jako hráchy a leskly se jako glycerinové. Ještě nikdy jsem nespatřil takové slzy – mimo divadlo. „Jste hodný, Petře, že tohle žvanění vůbec posloucháte. Děkuju vám.“

„Theo, nebuďte bláhová – jsme všichni tak trošku podráždění – a to je všechno.“

„Slibuji vám slavnostně, Petře, že nebudu dělat žádné potíže, a hlavně že nedopustím, aby mé city nějak kazily váš úspěch. Věřte mi.“ Theo mi pohladila ruku a pak mě impulzivně políbila na tvář. „Já už jsem zvyklá na neopětovanou vášeň, Petře, vždyť mne znáte. Já jsem jen taková nešťastná ženská, na kterou muži zapomínají na divadle i mimo ně.“

Otočila se a bez rozloučení spěchala k výtahu. Zavřel jsem dveře.

Když jsem se vrátil do obývacího pokoje, shledal jsem, že Iris i Lenz jsou pohrouženi do roztomile banálního hovoru.

Iris pravila: „Bylo to podivné, jak se tak najednou Theo pustila do Mirabelly. Mám skoro dojem, že to udělala schválně, aby zas zůstala ve vzduchu nějaká nepříjemnost.“

Lenz vážně vzhlédl. „A víte, slečno Pattisonová, že je nejlepší takové nepříjemnosti prostě nechat v tom vzduchu rozplynout?“ Pak jako by si na něco vzpomněl, sáhl do kapsičky u vesty a vytáhl veliké zlaté hodinky na dlouhém tlustém zlatém řetězu. S významným pohledem na ně prohlásil: „Dvě hodiny. Myslím si, že je pomalu na čase, abychom šli spát.“

Když doktor Lenz něco navrhl, ani Iridu ani mně nenapadlo mu jakkoli odporovat. Iris poslušně vstala a upejpavě mě políbila – Lenz nás pozoroval jako španělská dueňa. Doprovodil jsem ji ke dveřím. V hale mě Iris políbila méně upejpavě.

„Miláčku,“ zaprosila, „slib mi, že se nebudeš trápit.“

Slíbil jsem jí, že se nebudu trápit. Pohlédla na mě zkoumavě a pravila: „Proč jste byli s Theo tak dlouho v předsíni? Dělala ti milostné návrhy?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Každá žena mi činí milostné návrhy. Ženy po mně šílí.“

Iris mě okamžik zamyšleně pozorovala. Pak řekla: „Nezdá se mi, že po tobě šílí. A vůbec si nemyslím, že jsi typ, který přitahuje ženy. Máš moc velké uši.“

Chytila mne za uši, ještě jednou mě políbila a než jsem se vzpamatoval, byla pryč.

Vrátil jsem se do obývacího pokoje a vzal s sebou Lenzovu ohromnou aktovku. Doktor stál u okna a díval se ven na East River.

„Slečna Pattisonová odešla?“ otázal se lehce podezíravým tónem, jako by se domníval, že vytáhnu Iridu odněkud z kapsičky u vesty.

Řekl jsem, že ano.

„Pane Duluthe,“ pravil na to, „věřím, že nedopustíte, aby vám zážitky dnešního večera jakkoli ztrpčovaly spánek.“

Uši mne příjemně pálily. Vypadalo to, jako bychom se dnes všichni vzájemně napomínali, abychom se zbytečně netrápili.

Poznamenal jsem: „To je skoro přesně to, co jste říkal, než přišla Theo. Myslíte, že v Comstockově smrti bylo něco podezřelého? A počítáte s tím, že nás čekají ještě další nepříjemnosti?“

Doktor si pozorně prohlížel nehet na palci. „Nemám v úmyslu vás nějak plašit, pane Duluthe, ale – třebaže se to snad bude zdát otřepané – musím přiznat, že dnes večer se staly určité věci, pro které, jak se zdá, nemáme okamžité vysvětlení. Je samozřejmé, že tím nemám na mysli nadpřirozené síly. Domnívám se, že proti některému členu vašeho souboru byl nastrojen zlomyslný plán. Pro tento okamžik se nemohu odvážit tvrzení, zda oběti měl být pan Lionel Comstock nebo některá jiná osoba. Ale jsem toho názoru, že bude moudré, jestliže budeme – připraveni.“

To znělo jako zlověstné proroctví, ale další slova doktora Lenze trochu zmírnila mrazivý pocit, který mě zachvátil. „Několik příštích dnů budu mít v sanatoriu trochu méně práce, a tak jestli budete chtít, podniknu v divadle podrobnější pátrání. Jistě se mnou souhlasíte, že by bylo nanejvýš riskantní volat na pomoc policii. Riskantní především pro vás, protože vaše budoucnost úzce závisí na úspěchu hry, kterou studujete. Ale zhoubné i pro mne“ – oči mu přitom zamžikaly – „protože jsem do této hry investoval nejen hezké peníze, ale I zdraví svých nejzajímavějších pacientů.“

S jeho názorem o policii jsem horečně souhlasil. Trochu se mi ulevilo. Doktor Lenz úspěšně rozřešil několik záhad už předtím a byl jsem přesvědčen, že není problému na světě, který by odolal jeho soustředěnému uvažování.

„Do té doby,“ dodal vážně, „si důrazně přeji, abyste…“

„Já už vím,“ dokončil jsem za něho, „abych si nedělal zbytečné starosti.“

Lenz se opět potýkal se svými hodinkami.

„Poslyšte, pane doktore, což abyste se vyspal u mne,“ navrhl jsem. „Už je opravdu hodně pozdě a tady je místa dost.“

Lehce se uklonil. „Jste velmi laskav, pane Duluthe. Abych řekl pravdu, chtěl jsem vás o to požádat, už když jsem večer odjížděl ze sanatoria.“

Rozvážně uvolnil zdrhovadlo své obrovité aktovky a vytáhl na světlo úhledně složený předmět, který rozložil do úctyhodné délky. Byla to šedivá flanelová noční košile.

A já si myslil, že s sebou přinesl kdovíjak důležité vědecké dokumenty.

VII.

Nějakým hanebným podfukem se Iridě podařilo přemluvit Louisu, což bylo děvče, které mi přes den posluhovalo, aby ji příštího jitra vpustila do mého bytu. A tak se znenadání objevila u stolu s podnosem, na němž byla míchaná vajíčka; musil jsem přiznat, že vypadala velmi domácky a vábivě. Uvědomoval jsem si, že to všecko je uličnickým pokračováním její nabídky k sňatku ze včerejšího večera, nepochyboval jsem, že doktor Lenz projeví rozhodným způsobem svůj nesouhlas s touto její kampaní. Ale kupodivu ho neprojevil. Naopak blahopřál Iridě k jejímu kuchařskému výkonu a – ačkoli jsem měl podezření, že se pravděpodobně živí jen plody ducha – snad si dokonce i na vajíčkách pochutnal. Právě si nabíral potřetí, nedbaje nebezpečí, že si poskvrní vous, když zazvonil telefon. Byl to Henry Prince.

Henry oznamoval, že je dole v hale se strýcem Jiřím. „Pamatujete se na mého strýce Jiřího, že? – je to ten pán, který za mnou včera večer přišel na zkoušku.“ Odpověděl jsem se skrývaným odporem, že se na strýce Jiřího moc dobře pamatuji, a pozval jsem oba nahoru.

Za chviličku přišli: Henry byl pln omluv, že nás vyrušují právě při snídani, ale strýc Jiří se spokojeně usmíval a zřejmě si z toho hlavu nedělal. Na hlavě měl stále onu buřinku a pod paží měl opět velkou aktovku. Představil jsem je Lenzovi, přičemž se strýc Jiří uklonil tak afektovaně, že se mi líbil ještě méně než předtím.

Nikdo z nich se nezmínil o Comstockovi a já neviděl žádný smysl v tom, abych zrovna jim o tom vypravoval a kazil si den hned na začátku debatou o příčině Comstockova neštěstí. Nastala trochu trapná přestávka, kterou duchapřítomný doktor Lenz přerušil tím, že začal Henrymu vychvalovat jeho hru. Henry se skromně začervenal a kroutil se, jako by mu chvála byla nepříjemná. Změnil jsem proto předmět rozhovoru a zeptal se, zda přišli na návštěvu z nějakého zvláštního důvodu.

Pan Kramer zašilhal významně na Henryho, usadil se pohodlně ke stolu a pravil: „Přivedla nás sem do jisté míry obchodní záležitost, pane Duluthe. Ale myslím, že můj synovec vám celou situaci raději vysvětlí sám.“

Měl jsem dojem, že Henry by nejraději nic nevysvětloval, kdyby mohlo být po jeho. Ale vida nezbytí, začal rychle drmolit – působilo to dojmem, jako by se byl celé řeči napřed naučil – že jeho strýc má v New Yorku fotoateliér a že spolupracuje ve volném úvazku s jedním velkým obrázkovým týdeníkem. Z dalšího jsem vyrozuměl, že nám pan Kramer nabízí zdarma obrázkovou službu; bude pořizovat fotografické snímky na našich zkouškách a postará se o jejich uveřejňování v onom velkém časopisu. Svůj kupodivu souvislý projev skončil Henry otázkou, zda proti tomu něco namítám.

Pan Kramer přitom pohotově otevřel svou aktovku, aby nám ukázal několik vzorků svého umění. Musil jsem připustit, že jsou opravdu dobré. Jako člověku jsem mu nedůvěřoval a nelíbil se mi, ale na druhé straně jsem neměl rozumný důvod se bránit něčemu, co nám mohlo zřejmě propagačně pomoct. Řekl jsem tedy, že nemám námitek.

Pan Kramer zazářil. „To je od vás velmi laskavé, pane Duluthe. Věřte tomu nebo nevěřte, ale neměl jsem ani nejmenší potuchy, že je Henry tady v New Yorku, odkud jsem na něho včera zcela náhodou nenarazil. Myslil jsem si, že je příliš povznesený, aby si vzpomněl na svého starého strýce.“ Srdečně se rozesmál. „Ale dnes jsem celou noc četl v posteli jeho hru a říkám vám, že jsem úplně ohromen, že Henry dokázal takovou báječnou věc napsat. Pro fotografa jsou v ní skvělé možnosti; například jak dávají pana Comstocka do rakve, to bude úplně senzační snímek.“

Teď už se nedalo nic dělat. Podíval jsem se na Iridu; podíval jsem se na Lenze; konečně jsem pohlédl na Henryho a řekl jsem:

„Tak vy jste ještě neslyšeli o Comstockovi? Včera večer zemřel – ranila ho mrtvice.“

Henry otevřel ústa a úzkostlivě si vjel rukama do vlasů, které mu spadly do čela. „Ranila ho mrtvice, pane Duluthe?“ Odmlčel se. „Jak – totiž – po tom, co se včera stalo slečně Ffoulkesové, nebyla ta mrtvice následkem něčeho – nepostrašilo ho něco?“

Chudák Henry byl už tak dost zmaten divadelním životem, do něhož vletěl tak náhle rovnýma nohama, než aby ještě musel slyšet o tajemné smůle, která pronásledovala jeho hru. Rozhodl jsem se proto nesdělovat mu svá podezření a raději ho nějak uklidnit.

„Comstock se jen šel podívat do šatny a našel v ní rozbité zrcadlo,“ začal jsem lehce. „Je velmi pověrčivý a rozčililo ho to. Nu, a srdce mu vypovědělo službu. To je všecko.“

Neznělo to zrovna příliš přesvědčivě, ale zdálo se, že to Henryho upokojilo. Oddychl si s úlevou a utíral si zpocené čelo kapesníkem.

Strýc Jiří však projevil mnohem víc zvědavosti. „Kdo rozbil to zrcadlo?“ tázal se.

Pronesl jsem něco neurčitého v tom smyslu, že to snad není důležité. A tu k mému překvapení Kramer prohlásil: „Mohu vám dát dobrý typ, kdo to udělal, pane Duluthe.“ Obrátil se k svému synovci. „Henry, co říkáš?“

Nepokládal jsem strýce Jiřího za schopna nějaké detektivní dedukce. Henry – zřejmě také ne.

„Nerozumím vám,“ řekl jsem podle pravdy. „Koho máte na mysli?“

„Wesslera, samozřejmě.“ Korálkové oči Jiřího Kramera s tlustými váčky se na mne upřely. „Což vy nevíte, že Wessler má ve zvyku rozbíjet zrcadla?“

Řekl jsem, že o tom opravdu nevím. Ale zmocnila se mne zvědavost.

„Jeden můj přítel byl totiž zaměstnán jako Wesslerův ošetřovatel v Thespidově nemocnici v době, kdy se pan Wessler a jeho nevlastní bratr zotavovali ze zranění, které utrpěli při Jednom leteckém neštěstí.“ Strýc Jiří mávl rukou s gestem vrozeného vyprávěče. „Je samozřejmé, že se to pokoušeli udržet v naprosté tajnosti, ale já tam mám náhodou dobré konexe. Dělal jsem jim pro jejich laboratoř několikrát snímky. Dokonce jsem tam dostal tadyhle synovce do zaměstnání.“ Vykouzlil na rtech strýčkovský úsměv. „A tak jsem se o tom dověděl.“

Henry nervózně přešlapoval, jako kdyby se bál, že nás jeho strýc svými řečmi nudí. Ale Lenz začal projevovat mimořádný zájem. Naklonil se napjatě nad zbytky míchaných vajíček a řekl: „Snad budete tak laskav, pane Kramere, řeknete nám, co o tom všecko víte.“

„Zajisté.“ Kramer se sebevědomě rozhlédl a složil své buclaté ruce na břiše, které kryla úhledná vesta. „To víte, jak byl Wesslerův nevlastní bratr zraněn při tom leteckém neštěstí, tak mu to rozbilo hlavu, že je dnes víceméně šílený, jak mi řekli. Nu, a asi to také odnesl Wesslerův zrak. Když je po neštěstí dopravili do nemocnice, Wessler vůbec neviděl a bylo jasné, že na čas zůstane slepý. Ale zrak se mu vrátil dříve, než si lékaři vypočítali – a stalo se to zrovna v době, kdy byl ve svém pokoji. Ten kamarád, o kterém jsem vám říkal, mi vypravoval, že Wessler si vždycky potrpěl na svůj zevnějšek: doma ve Vídni prý platil za nejhezčího herce. Když najednou zjistil, že zase vidí, bylo pochopitelně jeho první starostí podívat se do zrcadla, jak vypadá. Měl odjakživa strach, aby se mu nestalo něco, co by mu znetvořilo obličej. A to víte, že mu v nemocnici do té doby ještě neřekli, jak zle byl při havárií zřízen.“

Pak Kramer zřejmě vycítil, že probudil náš zájem. Stejně jasné bylo, že bývá rád středem pozornosti. „Ano, tak tedy Wessler vstal z postele, odhodil všecky obvazy a šel rovnou k zrcadlu. To se ovšem stalo ještě předtím, než mu plastickými operacemi opravili obličej. Ale dovedete si asi představit, jak mu asi bylo, když se v zrcadle uviděl, jak je celý popálen a pořezán. Když byl ještě slepý, zavolali si mě, abych pro plastické chirurgy pořídil několik snímků jeho zranění, a mohu vám tedy potvrdit z vlastní zkušenosti, že vypadal strašlivě. Zkrátka můj přítel, který Wesslera ošetřoval, vešel do jeho pokoje právě v té chvíli a našel Wesslera, jak s šíleným výrazem holými pěstmi buší do zrcadla. Docela je rozbil, a za svého pobytu v nemocnici zničil každé zrcadlo, které se mu dostalo do rukou.“

Kramer se chápavě usmál. „Od té doby s ním bylo těžké pořízení. Dověděl se také nějak o fotografiích, které jsem dělal pro nemocnici, a donutil správu, aby dala zničit všecky kopie a samozřejmě i negativy. Celé dny potom ležel ve svém pokoji při stažených záclonách – v úplné tmě. Nemohl vůbec snést myšlenku, že by někdo mohl spatřit jeho obličej. Dokonce ani nedovolil, aby ho můj přítel dále ošetřoval – přestože on byl jedinou osobou v nemocnici, která s ním dovedla mluvit jeho mateřštinou. A tak mého kamaráda přeložili. Ošetřoval pak Wesslerova nevlastního bratra Branda.“

„Branda?“ zeptal se Lenz zvědavě.

„To sem ostatně nepatří,“ řekl Kramer „říkám vám to všechno jen proto, že vůbec nepochybuji o tom, kdo to zrcadlo rozbil. Takový reflex, víte?“

I když Kramer vypravoval tento příběh s jakousi nepříjemnou rozkoší, pochopil jsem najednou celou Wesslerovu tragédii. Ale Kramerovým vypravováním se dostala na světlo ještě jedna věc, a to velmi zneklidňující. Ukazovalo se, jak nebezpečně snadno zranitelný je Konrád Wessler, jestliže si kdokoli vzpomene strašit ho zrcadly.

Jiří Kramer však ještě dávno neskončil. „Tady synovec mi vyprávěl, co se všechno stalo včera večer v divadle,“ pokračoval. „Nic mi do toho ovšem není, ale kdybych byl panem Duluthem, začal bych si na pana Wesslera dávat od nynějška dobrý pozor.“

„Vy se domníváte pane,“ vložila se do hovoru Iris, „že pan Wessler je schopen učinit něco – abnormálního?“

„Nic se nedomnívám, slečno, ale nejsem žádný amatér víte? Dokonce jsem svého času i hrával, divadelním ředitelem jako zde pan Duluth jsem ovšem nikdy nebyl. Přesto však vám řeknu svůj názor: kdybych já vedl nějaké divadlo, chránil bych se Wesslera jako jedu. Nepopírám, že je snad znamenitým hercem, ale je tu stále nebezpečí, že se najednou zblázní zrovna tak, jako se to stalo jeho nevlastnímu bratrovi, to mi věřte.“ Kulatá očka pana Kramera se při těch slovech upřela na mne. „Máte přece ještě jiného herce, který pro všecky případy je schopen Wesslerovu roli alternovat, pane Duluthe?“

„To je moje záležitost, pane, pane Kramere, nezdá se vám?“ Popadl mne vztek.

„Odpusťte, nezlobte se, ale myslíte si, že je to moudré?“ Kramerova růžová tvář na mne poklidně zírala nad konvici s kávou. „Ovšem, vím dobře, že neradi přijímáte rady od člověka, který nepatří do vašich kruhů. Ale uvažte, pánové, že jsem Henryho strýc a že mám oprávněný zájem na tom, aby jeho hra měla úspěch. Proč si pro tu roli neopatříte ještě někoho jiného – pro všecky případy? Uznávám, že teď už je pozdě měnit zásadně obsazení této úlohy. Ale mohu vám říci o někom, kdo by tu roli sehrál báječně. Je teď právě bez angažmá a náhodou vím, že by to s radostí zaskočil, i kdyby věděl, že bude jen takovým neoficiálním náhradníkem.“

„Koho máte na mysli?“ vmísil se do hovoru Lenz.

Jiří Kramer nedbale oklepal popel s cigarety. „Rolanda Gatese,“ odpověděl.

Iris zbledla, vstala a rychle zmizela ve dveřích kuchyně. Pana Kramera to nijak nevyvedlo z rovnováhy. Přívětivě se usmíval. Henry Prince hledal vytrvale něco na vzorku koberce. Horečně jsem uvažoval. Doktor Lenz dostal nezúčastněný výraz.

Až do této chvíle jsem opravdu nepohlížel na strýčka Jiřího jako na nějakou zlověstnou postavu. Připadal mi jen jako dobře, snad až příliš dobře živený a hodně zvědavý soukromník. Ale v tomto okamžiku jeho kulatý obličej s malým knírkem pro mne nabyl výrazu záměrné zlomyslnosti. Možná, že to způsobilo ohromení ze skutečnosti, že se najednou ukázal jako spojenec Rolanda Gatese, bývalého manžela Mirabellina; snad to byla matná vzpomínka na způsob, jakým na Kramera včera večer na jevišti reagovali Mirabella a Wessler. Ale z jakéhosi důvodu jsem měl nejasný pocit, že ví mnohem více, než má právo vědět, a že celá toto jeho dlouhá řeč je vlastně zastřenou hrozbou.

Ale bylo to nutné, abych něco řekl. „Jsem s Wesslerem naprosto spokojen. A je úplně zbytečné mluvit v této souvislosti o Gatesovi.“

„Vy myslíte proto, že slečna Rueová se s ním rozvedla?“ Kramer zavrtěl hlavou. „Poslyšte, mně se nezdá, že by zrovna slečna Rueová měla námitky. Když ještě ona a pan Gates spolu hrávali, hodně jsem s nimi spolupracoval a odvažuji se tvrdit, že jsem slečnu Rueovou velmi dobře poznal. Je to umělkyně – umělkyně až do dřeně kosti, pánové. Kdyby se nám podařilo ji přesvědčit, že Gates je pro tu hru jako stvořen, jisté by nedopustila – jako umělkyně – aby její osobní pocity jakkoli překážely zdaru hry.“

Jediným impulsem v tomto okamžiku byla chuť vykopat pana Jiřího Kramera z bytu až na ulici. Zdálo se, že to nějak zpozoroval a pocítil, že neměl jít tak daleko, protože náhle změnil předmět rozhovoru. S rychlým pohledem na Henryho pokračoval: „Když už mluvíme o změnách ve vašem souboru, pane Duluthe, myslím, že se budete muset ohlédnout po nějakém herci, který by nahradil starého Comstocka. Nechci se chlubit, ale jak už jsem vám řekl, kdysi jsem hrával docela dobře. Pokládal bych si za velikou čest, kdybyste mi dal příležitost, abych tu roli zkusil – mám opravdu velikou touhu hrát ve hře mého synovce.“

Tohle byla nejdrzejší smělost, s jakou jsem se v poslední době setkal. Chtěl jsem tento pocit projevit také slovy, ale už jsem se k svému podivu nedostal k pádné a nekompromisní odpovědi. Zatímco jsme s Henrym stále pohlíželi na Kramera s jakousi mrtvičnou bázní, doktor Lenz získal čas a opanoval situaci.

Velmi pevně, tónem, který jsem se už dávno naučil respektovat, pravil: „Jsem přesvědčen, že pan Duluth se zbaví zase jednoho obtížného břemene, když vám tu úlohu svěří, pane Kramere. Právě před vaším příchodem jsme mluvili o této roli, a pan Duluth prohlásil, že by si pro ni představoval asi takový typ, jako je váš.“

To byla ovšem lež, že mě až zbavila dechu, a kdyby tato slova pronesl kdokoli v celém Manhattanu – kromě doktora Lenze – už bychom si vjeli do vlasů. Ale znal jsem Lenze; věděl jsem, že má vždycky velmi dobrý důvod pro všecko, co činí; a měl jsem podezření, že v tomto případě je ten důvod nějak spojen s nešťastnou aférou v divadle Dagonet. A tak, ačkoli se mi ta slova jen těžko drala z úst, řekl jsem Kramerovi, že mě bude těšit, jestliže se ujme Comstockovy úlohy. A hned jsem mu připomněl, že zkouška začíná ještě dnes v půl dvanácté dopoledne.

Ale nezdržel jsem se, abych nedodal: „Doufám, že víte, že budete musit několik minut strávit v rakvi?“

Jiří Kramer se usmíval, jako by se mu právě vyplnil nejkrásnější sen jeho života. „To mi vůbec nevadí, pane Duluthe,“ odpověděl. „Dříve nebo později si bude musit každý z nás odležet v rakvi svůj čas, a tak si na to mohu pomalu zvykat.“

Zřejmě to myslel jako žert. Ale nikdo z nás nebyl tak zdvořilý, aby se mu zasmál – dokonce ani Henry, který se tím náhlým obratem událostí zdál stejně otráven jako já.

Potom pan Kramer s Henrym se zvedli – k mé opravdové úlevě. Doprovodil jsem je ke dveřím. Zatímco si Jiří Kramer narazil buřinku a zamířil chodbou k výtahu, Henry nějak otálel vzadu a nervózními prsty se popotahoval za pramen vlasů, který mu spadal do čela.

„Je mi velmi nepříjemné, že se o tom zmiňuji, pane Duluthe,“ začal koktat. „Ale bydlit v New Yorku se ukázalo mnohem nákladnější než žít doma. Těch pět set dolarů, které jste mi laskavě dal při podpisu smlouvy, je už zkrátka pryč. Chtěl jsem vás poprosit, zda byste mi dal ještě pět set jako zálohu.“

„Samozřejmě,“ usmál jsem se. Byl jsem sice mírně překvapen, že v podstatě šetrný, až lakomý Henry utratil pět set dolarů za tak krátkou dobu, ale byl jsem zvyklý na to, že autoři jsou bez peněz vždycky. Napsal jsem tedy šek a podal Henrymu.

„Děkuji vám, pane Duluthe,“ řekl Prince, „vy – ani nevíte, co jste pro mne udělal.“

Pohlédl jsem přitom náhodou na Kramera, který stál uprostřed chodby a tiše si hvízdal mezi zuby. Na rtech mu pohrával zvláštní úsměv a jeho zrak se upíral na nás.

Ale náhle mi bylo, jako by mě někdo uhodil. Uvědomil jsem si, že se vlastně nedívá na mne. Ale nepohlížel ani na Henryho. Jeho jasná prasečí očka se s nevšední sympatií dívala na šek v ruce jeho synovce.

VIII.

Byl jsem si v tu chvíli jist, že Princeovi nezůstane z těch pěti set dolarů ani cent a že to byl jen strýc Jiří, který chtěl peníze a nějakým způsobem Henryho donutil, aby ze mne šek vymačkal. Čím déle jsem Kramera znal, tím horší mi připadal a tím víc jsem se zlobil na doktora Lenze, že mi ho proti mé vůli vnutil do souboru.

Vrátil jsem se do obývacího pokoje a nalezl Lenze, kterak si pokojně sedí v křesle a se zaujetím čte New York Times. Najednou to ve mně propuklo. Vychrlil jsem ze sebe, co se venku stalo, že Henry chtěl peníze a že už je asi shrábl Kramer. Vypravoval jsem mu, jak se chovala minulého večera Mirabella, když Kramera spatřila. Poukázal jsem na to, že je to komplic muže, jehož jsem se obával více než kohokoli na celé Broadwayi – Rolanda Gatese. Prohlásil jsem, že nebylo možné vybrat si do souboru horší individuum, než je pan Kramer, a zvláště v téhle době.

Lenz položil New York Times na svá mohutná kolena a dobrotivě se na mne usmál. „Souhlasím s každým slovem, které jste právě řekl,“ poznamenal. „Pan Kramer je z druhu lidi, kteří mně jsou svrchovaně nepříjemní. Také mi napadlo, že je s největší pravděpodobnosti nějak spojen s politováníhodnými událostmi, které se včera staly v Dagonetu.“

Díval jsem se na něho nechápavě. „Tak proč jste, k čertu –“ začal jsem.

Doktor Lenz mně skočil do řeči. „Máte plné právo znát všecky důvody, proč jsem tak naléhavě projevil přání, abychom si pana Kramera pěstovali. V lékařství občas předpisujeme to, čemu se říká provokační dávka. Když usoudíme, že pacient trpí určitou chorobou, ale nemáme možnost ověřit svou diagnózu jinak, vpravíme do jeho systému určitou látku, o níž víme, že zvýrazní příznaky choroby, jestliže pacient touto chorobou opravdu trpí. A teď si to přeneste na náš případ. V Dagonetu rozhodně není něco v pořádku. Víme také, že určití členové souboru se chovali neobvykle, jakmile spatřili pana Kramera. Tím, že tyto lidi donutíme k těsnějšímu a trvalému styku s ním, můžeme vyvolat krizi, ovšem stále za předpokladu, že pan Kramer má nějakou souvislost s těmi událostmi. Jestliže tedy jeho přítomnost v Dagonetu a v našem souboru bude příčinou neobvyklých reakci, budeme mít mnohem větší možnost
nalézt správné ložisko nákazy, když už mluvím jako lékař. A na druhé straně: jestliže ho členové souboru přijmou mezi sebe bez zvláštního nebo podezřelého zájmu, budeme ho aspoň moci klidně vyřadit jako klamnou stopu.“

Vyndal brýle a namířil je na mne. „Teď už mě chápete, pane Duluthe. Pan Kramer bude naší provokační dávkou.“

Musil jsem připustit, že to vymyslil skoro ďábelsky. Ale přesto mě to nepřesvědčilo docela, neboť jsem v Kramerovi stále viděl především nebezpečí pro naši hru.

„Připadá mi to,“ poznamenal jsem, „jako když se někomu dá strychnin, aby se zjistilo, zda po něm zemře.“

V tom okamžiku zazvonil telefon. Iris, která něco kutila v kuchyni a předstírala, že neposlouchá, co si povídáme s Lenzem, rychle přiběhla, zdvihla sluchátko, držela je chvilku u ucha a pak mi je podala.

„Je to Wessler,“ pravila tiše. „Jen vybuchnout.“

A měla pravdu. Můj první herec volal ze svého bytu a zuřil. Vrátil se právě z Dagonetu, kam si došel pro svůj klobouk a plášť, jež tam zapomněl předešlý večer. A stalo se právě to, co jsem doufal, že se nestane. Wessler přišel do své šatny dříve, než ji mohl Eddie Troth uvést do pořádku, takže v ní našel znetvořenou sošku a rozbité zrcadlo.

„Co to bylo za člověka, který se vloupal do mé šatny, rozbil zrcadlo a tu mou sošku?“ tázal se se vzteklým rozhořčením. „Vybral jsem si speciálně tuto šatnu, protože se mi líbilo její zrcadlo. A teď je někdo rozbije!“

Pokoušel jsem se ho nějak uchlácholit, ale při řeči mi stále napadalo, jak se Kramer zmýlil – aspoň v tomto bodě. Wessler zrcadlo ve své šatně rozhodně nerozbil.

„Byla to doopravdy nešťastná náhoda,“ končil jsem nepřesvědčivě.

„Náhoda!“ odrazil toto slovo jako míč. „Nemusíte mi nic předstírat o nějaké náhodě, protože já vím všecko. Vím, že to udělali oni. Oni zmrzačili mou panenku; vzali mi také modelovací hlínu, ze které ty figurky dělám. Včera jsem ji zapomněl v šatně a teď je pryč. Dal jsem si tu hlínu poslat až z Evropy. Nikdo jiný ji neukradl než oni.“

Věděl jsem docela přesně, koho Wessler míní slůvkem „oni“. Byl příliš slušný, aby přímo obvinil Mirabellu a Geralda, ale byl – stejně jako Theo skálopevně přesvědčen, že jen oni v tom mají prsty. Horečně jsem uvažoval, co bych mu tak řekl, abych ho trochu upokojil. Nejhorší bylo, že jsem skutečně neměl ani nejmenší potuchy, kdo asi mohl jeho modelovací hlínu ukrást. Nakonec jsem mu slíbil, že nařídím Eddie Trothovi, aby celou věc vyšetřil.

„Děkuji vám.“ Wesslerův hlas zněl chladně a nesmiřitelně. Vzápětí se náhle změnil; najednou ztratil všecku dosavadní útočnost. Teď mluvil jako poděšený chlapec. „Co se to vlastně děje s tím naším divadlem? A že to musí odnášet právě zrcadla?“

Což bylo otázka, na kterou jsem si přál znát odpověď stejně naléhavě jako on.

Už jsem chtěl nějakou bezvýznamnou frází rozhovor ukončit, když se doktor Lenz zvedl, vzal mi sluchátko z ruky a začal hovořit sám. O čem spolu mluvili nevím, protože Lenz se s Wesslerem domlouval jeho mateřštinou, již jsem bohužel nerozuměl.

Konečně Lenz zavěsil. „Pane Duluthe, slíbil jsem panu Wesslerovi, že ho ještě před zkouškou navštívím v jeho bytě. Máte chuť mě doprovodit?“

Měl jsem v kanceláři schůzku se svým propagačním agentem, ale rozhodl jsem se, že teď propagace musí počkat. Vždyť vlastně šlo o existenci divadla.

Po cestě mi doktor Lenz vysvětlil – sám bych se ho byl vůbec neodvážil otázat – že hlavním důvodem jeho příjezdu do New Yorku bylo promluvit si s Wesslerem o stavu jeho nevlastního bratra, Oskara Branda. Do té doby jsem nevěděl, že Lenz získal Wesslerovo svolení, aby Branda mohl dopravit z Thespidovy nemocnice do svého soukromého sanatoria.

Byla to vlastně má zásluha, že se doktor začal zajímat o Oskara Branda, a byl jsem proto rád, když jsem slyšel, jak věci v tomto směru pokročily. Lékaři v Thespidově nemocnici se víceméně vzdali naděje, že se jim podaří Wesslerovo nevlastního bratra uzdravit, ale já si byl jist, že je-li to vůbec v lidských silách, Lenzovi se to určitě podaří.

Příběh Wesslerův a jeho bratra byl jeden z nejtragičtějších v historii divadla. Několik let byli oba vůdčími osobnostmi vídeňského divadla. Wessler byl ovšem obecně uznáván za nejslavnějšího rakouského herce. Brand byl jeho obchodním ředitelem, sekretářem a jako náhradník s ním studoval všecky jeho role. Dokonce pro něho napsal několik her. Byla to zkrátka dvojice, kterou si nikdo nedovedl představit rozdělenou – Castor a Pollux dvacátého století.

Někteří lidé tvrdili, že Brandovou největší touhou vždycky bylo hrát divadlo jako jeho bratr a že k tomu měl při nejmenším stejné nadání. Wessler však ho prý záměrně odsunoval do pozadí a vždycky ho ovládal mocí své útočnější osobnosti. Co je na tom pravdy jsem nevěděl. Věděl jsem jen tolik, že Wessler byl ochoten raději se vzdát celé své kariéry, jen aby svého nevlastního bratra zachránil.

Onoho dne, významného pro historii lidské civilizace, kdy se Hitler rozhodl, že věnuje sám sobě Rakousko jako dárek k narozeninám, Wessler hrál s obrovským úspěchem v jedné z Brandových her ve Vídni. Tehdy začali ve Vídni náhle nacisté vyrůstat jako houby po dešti a přes noc se po městě rozlila vlna zuřivého antisemitismu. Zatímco se Hitler ještě rozmýšlel, zda se může přes rakouské hranice odvážit, jeho běsnící přívrženci v Rakousku už začali řádit i v divadlech, a tu někdo pustil do světa zprávu, že Brandův otec nemá své babičky v pořádku.

V tom okamžiku byl Brand hotov. Vyštvali ho z divadla titíž lidé, kteří mu ještě před několika hodinami tleskali. Jeho dům byl vypleněn; Brand se za den stal jedním ze statisíců uprchlíků.

Kdyby byl Wessler tehdy chtěl, mohl jednoduše svého nevlastního bratra zapřít a tak by si byl udržel svou popularitu. Možná, že by byl po führerově příjezdu od něho dokonce obdržel třeba věnec z dubových listů, nebo co to Hitler rozdával, protože jeho – Wesslerův původ byl možná nordičtější než Siegfriedův a Brunhildin. Ale Wessler nepatřil k takovému druhu lidi. V rozhlasovém projevu řekl miliónům posluchačů bez obalu co si myslí o Hitlerově anšlusu Rakouska a co tato událost bude znamenat pro umění, kulturu a vůbec civilizaci. Propašoval svého nevlastního bratra přes rakouské hranice do Švýcarska a zanedlouho by bývali slavili triumfální příjezd do Spojených států, kdyby nebylo došlo k té hrozné tragédii.

To vše se stalo před časem a od té doby každá zpráva o zdravotním stavu Brandově byla pesimistická. Pro Wesslera to byla vždycky rána. Už z toho důvodu jsem tak zoufale doufal, že snad Lenz bude schopen Brandovi nějak pomoci.

Taxík se proplétal přecpanými ulicemi směrem k hotelu, v němž Wessler bydlil. Odvážil jsem se otázky, zda se doktor Lenz domnívá, že se mu podaří zlepšit Brandovu chorobu.

Lenz se usmál. „Je to trochu předčasná otázka, pane Duluthe, ale mohu vám říci už teď, že to není tak beznadějné. Jde jen o zvlášť zajímavý případ a mám pocit, že celý problém je mnohem spíše psychologického než patologického rázu. Jestliže se moje diagnóza ukáže správná, a jestliže můj léčebný postup se osvědčí, pan Brand může být zdráv mnohem dříve, než si všichni myslí.“

To byla konečně zas po dlouhé době dobrá novina.

„Jistě víte, pane Duluthe, že jednou z nejobtížnějších stránek případu pana Branda je, že ztratil vědomí vlastní totožnosti a že má utkvělou představu, že je svým bratrem. Dlouhý důvěrný vztah mezi oběma muži a okolností jejich útěku z Rakouska činí toto zmatení totožností zcela pochopitelným. Prozatím se ho nijak nesnažím přesvědčit, že není velikým Wesslerem, jak se domnívá. Představte si, on dokonce studuje Wesslerovu roli v Povodni. Angličtina mu ovšem pořád dělá potíže, ale je to pro něho dobrým myšlenkovým cvičením.“

Nechápal jsem docela dobře, co tím myslí, ale to konečně bylo vedlejší. To už byla starost doktora Lenze.

Taxík zajel k chodníku před starodávným hotelem, v němž Wessler bydlil a brzy nás výtah dopravil k jeho bytu. Otevřel nám sluha a zavedl nás do velkého obývacího pokoje. Wessler seděl za stolem, na očích měl brýle s kostěnou obrubou a s nervózním soustředěním pracoval na nové sošce z modelovací hlíny.

Jakmile nás spatřil, sundal rychle brýle, vstrčil je do kapsy a šel nám vstříc. Jeho plnovous a hříva světlých vlasů, se třpytily v záři světla, které se sem dralo oknem.

Podal ruku doktoru Lenzovi. Nikdy nezapomenu na historický okamžik, kdy si tyto dva plnovousy stály tváří v tvář. Vypadalo to, jako když se dva mocní bohové setkají na nějaké nebeské konferenci.

Kromě krátkého setkání na zkoušce v Dagonetu se ještě nikdy předtím nesešli. Wessler hleděl chvíli pátravé na Lenze a vzrušeně ho oslovil: „Ano, měl jsem pravdu, včera večer jsem měl dojem, jako bych vás už byl někdy viděl. Teď si vzpomínám. Bylo to ve vlaku do Salzburku, v roce 1935. Seděli jsme ve stejném oddělení.“

Měl jsem v úmyslu už předtím varovat Lenze před Wesslerovou úžasnou pamětí na lidské tváře. Ale nebylo to nutné. Wesslerova poznámka nepřivedla doktora nijak z míry.

„Ovšem, příteli, vzpomínám si také. Byl jste dokonce tak laskav, že jste mi dal několik doporučení, která jsem potřeboval. Ale tehdy jsem si neuvědomoval, že cestuji s velkým Wesslerem. Ale – zdá se mi, že jste tenkrát cestoval pod jiným jménem, nebo se mýlím?“

Teď se Wessler pocítil poněkud zmaten, když zjistil, že se setkal s mužem, jehož paměť byla při nejmenším stejně obdivuhodná. Pak se jeho obličej rozzářil: „Ne, nemýlíte se! Cestoval jsem skoro vždycky inkognito. Víte, někdy je to trochu únavné – ty zvědavé pohledy a hlavně žádosti o autogramy. Ale teď mi musíte vypravovat o Oskarovi. Je teď u vás, a vy jistě dáte opět jeho rozum do pořádku. Ti doktoři v nemocnici jsou sami blázni – že prý je jeho duševní porucha trvalá. Však ho brzy uvidím. Dovolíte mi návštěvu, že?“

„Myslím, že by to prozatím nebylo moudré,“ odpověděl Lenz vážně. „Později – snad.“

„Musíte mi tedy aspoň říci všecky podrobnosti,“ pravil Wessler živě a táhl lékaře na druhou stranu pokoje k pohodlnému gauči, kde se usadili těsně vedle sebe a brzy byli v plném hovoru, který zvláště z Wesslerových úst plynul čím dál rychleji a naléhavěji.

Já jsem se posadil do křesla, které stálo v diskrétní vzdálenosti od nich, a se zájmem si prohlížel dlouhou místnost, přecpanou nábytkem. Byl jsem tu už několikrát, ale pořád se mi zdálo, že je nábytek rozestavěn jinak – ne, že tu něco chybí. Nedovedl jsem se nejprve upamatovat, co to je, až jsem si všiml, že obě postranní stěny jsou holé. Uprostřed každé z nich byl dlouhý a dosti široký pruh, kde byla brokátová tapeta o několik odstínů méně vybledlá. V tom okamžiku jsem si vzpomněl.

Když jsem tu byl před několika dny naposled, pokrývala tyto pruhy dvě veliká zrcadla. Wessler je dal obě odstranit.

Bylo až dojemně zřejmé, že se jich hleděl zbavit po tom, co se stalo včera večer v Dagonetu.

Leckomu by se snad zdálo směšné – muž Wesslerovy postavy a síly vůle se tak bojí zrcadel, že je nedokáže strpět ani ve svém bytě. Ale já jsem to chápal. Ještě dlouhou dobu po zhoubném požáru, jehož obětí se stala má žena, jsem měl podobné pocity při pohledu na oheň. Dokonce i teď pouhá myšlenka na plameny někdy způsobuje, že mi na čele vyrazí studený pot. Věděl jsem tedy, co to je muset bojovat proti takovému slepému, neskutečnému strachu.

A v tu chvíli jsem si opět vzpomněl na včerejšek v Dagonetu a začaly ve mně klíčit černé myšlenky.

Tichý rozhovor pokračoval stále plným tempem, když náhle zazvonil zvonek u dveří. Za několik okamžiků sluha uvedl Geralda Gwynna. Můj mladistvý milovník vypadal ještě mladší v přiléhavém obleku, ušitém zřejmě u velmi drahého krejčího, a v nepravděpodobných licousech, jež si nechal růst, aby se co nejvíce přiblížil představě pennsylvánského venkovana. Nebylo pochyb, že se zachvělo srdce všem ženám, jež ho potkaly.

Na mne se usmál, ale Wesslera pozdravil ironickým nacistickým pozdravem. Představil jsem ho Lenzovi.

Wessler podezřívavě vzhlédl. „Co si přejete?“

„Přišel jsem si pro Mirabellinu brandy.“ Geraldovy dlouhé řasy se sklopily s posměšným studem. „Byla tak netaktní, že ji tu nechala, když s vámi včera večer šla domů. A protože ví, že se na lihoviny díváte jako na nástrahy samého ďábla, poslala mě, abych vás zbavil pokušení.“

Wessler sevřel rty, ale neřekl nic.

„A aby vás odškodnila za to, že jste byl celou noc vystaven ďáblovým osidlům, vám Mirabella vzkazuje, že se vzdává všech nároků na první šatnu od jeviště. Od nynějška je tedy ta šatna definitivně vaše. A Mirabella doufá, že i zrcadlo v ní bude odpovídat vašim představám.“

Za tímto závojem mnohomluvnosti tkvěl osten zdvořilé urážky a zmínku o zrcadle v šatně Gerald pronesl s velmi nešťastným přízvukem.

Čekal jsem s nepříjemným pocitem, kdy se zablýskne.

A zablýsklo se.

Wessler se vztyčil do plné výšky. „Tak slečno Rueová doufá, že se mi zrcadlo v mé šatně bude líbit, co? Po tom, co udělala, ještě posílá svého – svého… posílá vás, abyste mě častoval urážkami?“

„Nikoli abych vás častoval urážkami, – jen abych jí přinesl nazpátek její brandy.“

„Brandy!“ Wesslerovy oči zbledly do nebezpečné světlé šedi: „Vyřiďte laskavě slečně Rueové i s jejím brandy toto: Je to herečka, ano. Dobrá herečka. Kdyby jí nebyla, nikdy bych byl nepřipustil, aby hrála se mnou v témž divadle. U nás v Evropě mají slušní lidé určité pojmenování pro ženu, která pořád pije a stýká se důvěrně s takovými chlapečky, kteří by docela dobře mohli být jejími…“

„Být vámi, raději bych to ani nedořekl,“ přerušil ho Gerald a líce se mu zbarvily temnou červení.

Na okamžik jsem myslil, že se na sebe vrhnou.

Nato Gerald škrobeně řekl: „Kdybyste mi laskavě prozradil, kde mám hledat Mirabellinu láhev, přestal bych vám tu překážet“

Wessler se nepohnul. „Nikde jsem tu láhev s brandy neviděl. Stačí vám to?“

„Mirabella ji tu zapomněla včera večer v předsíni.“

„Žádnou láhev jsem neviděl.“

„Ale snad máte předsíň?“

Wessler pokynul hlavou směrem ke dveřím. Gerald zmizel. Za malou chvíli byl zpět s lahví v ruce.

Usmíval se. „Jak ráčíte pozorovat, brandy jste tu měl. Díky. A váš vzkaz si dovolím Mirabelle doslova vyřídit. Potřebuje se trochu pobavit.“

Otočil se a kráčel ke dveřím. V téže chvíli jsem si povšiml velmi podivné věci. Láhev, kterou nesl v ruce, byla více než z poloviny plná. A přece včera večer, když se Comstock zhroutil a já požádal Mirabellu o trochu brandy, řekla mi, že v lahvi nezůstala ani kapka.

„Je to tatáž láhev, kterou s sebou měla Mirabella včera v Dagonetu, Geralde?“ otázal jsem se.

„Ovšem.“ Mladíkovy temné oči byly náhle na stráži. „Proč se ptáte?“

„To nic, jen tak, jen jděte, Geralde“ řekl jsem lhostejně.

Gerald mě několik okamžiků upřeně pozoroval, pak se nejistě usmál na Lenze a odešel.

Nevím proč, ale záhada s brandy mi najednou začala dělat starosti. Lámal jsem si hlavu nad schopností obyčejné láhve být jednou prázdná a najednou zas plná. Stejně mi bylo divné, proč kvůli trošce koňaku musil Gerald vykonat cestu skoro přes celé město. A vůbec celá situace mně začínala přerůstat přes hlavu. Vypadalo to, že trojstranný věčný spor mezi Wesslerem, Mirabellou a Geraldem se už nedá udržet v snesitelných mezích. Znal jsem už z dřívějška ty divadelní sváry, které vznikly z ničeho nebo z maličkosti, a pamatoval jsem si dobře, jakou dovedly v divadle natropit spoušť.

Z takové spouště by ovšem připadl největší podíl na mne, což bylo na tom to nejhorší.

Wessler a Lenz mluvili ještě chvíli, ale bylo zřejmé, že Wessler dlí myšlenkami někde docela jinde. Vypadal mrzutý a vyčerpán, jako kdyby ho souboj s Geraldem zbavil síly. Zamyšlený výraz ho neopustil, ani když jsme se loučili.

Jakmile jsme se ocitli na ulici, zeptal jsem se úzkostlivě:

„Tak co si myslíte o Wesslerovi? Myslím totiž, jak je to s jeho duševním stavem?“

Lenz se usmál. „Mohu vám říci, že pan Wessler je tak zdráv jako každý jiný normální člověk,“ odpověděl. „Kdybych byl jeho lékařem, dělala by mi u něho starosti snad jen jediná věc.“

„Myslíte jeho strach ze zrcadel?“

„Pane Duluthe, vidím, že si tuto jeho slabost vykládáte naprosto špatně. Není v tom žádná známka duševní poruchy. Opakuji vám ještě jednou, že pokládám pana Wesslera za duševně úplně normálního; jsem si jist, že specifický strach pana Wesslera před zrcadly pramení z jeho čistě osobních dispozic.“

Snažil jsem se, abych vypadal co možná inteligentně.

„Bezpochyby jste si povšiml, jak se každému napjatě dívá do obličeje; jak se horlivě pokouší poznat osobu, o které se domnívá, že už se s ní předtím sešel.“

Přikývl jsem.

„Jistě jste si dnes rovněž všiml jeho brýlí, i toho, jak je rychle schoval, když jsme k němu přišli. Když to spojíme s jeho nechutí k zrcadlům…“

„Dokazuje to snad, že se nakonec zblázní jako jeho nevlastní bratr?“ vpadl jsem mu nervózně do řeči.

„Ale nic takového to nedokazuje,“ odsekl doktor Lenz. „Dokazuje to jedinou věc. Pan Wessler je mnohem více krátkozraký, než je ochoten připustit. To ho hrozně trápí. Proto se tak úzkostlivě snaží ujistit sebe – a při příležitostech i jiné lidi – že jeho zrak je stejně dobrý jako jeho paměť. A proto se velice snadno rozruší, když něco, co vidí – na příklad v zrcadle – je naprosto odlišné od toho, co očekává, že uvidí.“

Doktor Lenz za řeči zamával párem jelenicových rukavic na taxi, které právě jelo kolem nás.

„Kam teď pojedeme?“ chtěl jsem vědět.

„Když dovolíte, rád bych navštívil divadlo dřív, než se tom sejdou herci ke zkoušce.“ Lenz si pozorně navlékal rukavice. Jeho pohled nevěstil nic příjemného. „Podle toho, co jsme se dověděli dnes ráno, je mi už skoro jasné, co se asi včera večer v šatně přihodilo a co zavinilo Comstockovu smrt.“

Zatímco jsem na něho nechápavě zíral, otevřel dvířka taxametru a uklonil se.

„Až po vás, pane Duluthe.“

IX.

Doktor se pohodlně uvelebil v rohu kabiny, opřel hlavu o polštářovanou stěnu a se zdánlivým zájmem pozoroval pouliční ruch, který v tuhle hodinu začínal nabývat katastrofálních rozměrů. Zřejmě o něčem přemýšlel, protože ho nevyvedlo z míry ani šoférovo zaklení, když nás jakási černá limuzína předjížděla tak neopatrně, že taxikář jen v poslední chvíli zabránil srážce. Po patřičně dramatické přestávce se ke mně obrátil a řekl: „Buďte prosím tak laskav a vypravujte mi ještě jednou co možná nejpřesněji všecko, co se včera v divadle událo, a hlavně co jste se slečnou Pattisonovou nalezli nebo zjistili při prohlídce zákulisí a šaten.“

Vylíčil jsem mu rychle všechny podrobnosti, zmínil se o rozbitém zrcadle a zmrzačené sošce, kterou jsme našli ve Wesslerově šatně, a o roztříštěné tabuli skla na chodbě.

Lenz přikyvoval jako by byl neobyčejně spokojen. „A dnes ráno nás Wessler informoval, že se mu ztratila modelovací hlína,“ dodal jsem.

„Tak vidíte,“ řekl doktor se zřejmým uspokojením. Neviděl jsem nic a byl jsem jenom dokonale zmaten a uštván.

Blížili jsme se k cíli. Pohled na Dagonet nebyl zvlášť uklidňující. V denním světle dokázalo to divadlo vypadat ještě chmurněji.

Vystoupili jsme, já otevřel doktoru Lenzovi mřížová vrátka a vedl ho zasmušilou uličkou k zadnímu vchodu. Když jsme míjeli vrátnici, viděli jsme Maca, jak se sklání nad stolem a něco vykládá siamské kočce. Pohlédla na mne skoro vyčítavě.

Na tu zatracenou kočku a zlověstný štítek na jejím krku, který dosud odpočíval v mé kapse, jsem dočista zapomněl. Chviličku jsem o tom uvažoval a pak jsem se rozhodl, že kočku nutno počítat k rušivým jevům včerejšího večera. Řekl jsem o ní Lenzovi a ukázal mu štítek s neblahým vzkazem.

Nějak ho to přivedlo do rozpaků, ta příhoda se zřejmě nehodila do konstrukce, kterou si o celé události vytvořil. Přerušil svůj majestátní výstup do schodů a přemýšlivě svraštil čelo.

„Mohu se jen domnívat,“ řekl potom vážné, „že to byl další projev zhoubného vlivu, který se záměrně pokouší poškodit úspěch vaší hry.“

Což nebyla nijak povzbuzující poznámka.

Nahoře jsem hned poznal, že Eddie Troth se už zas pustil do své pravidelné opravářské činnosti. Střepiny ze skleněné tabule, kterou včera večer kdosi roztříštil, byly smeteny na úhlednou hromádku v koutě a o stěnu se už opírala nová tabule, která jen čekala na zasazení.

Lenze ta hromádka střepů velmi zajímala. Sklonil se nad ní a pozorně si ji prohlížel. Nakonec se zřetelnou opatrností zvedl jednu střepinu a znovu ji zkoumal. V tu chvíli nás spatřil můj jevištní mistr a hnal se k nám.

Pozdravil vesele doktora a řekl: „Byl jsem právě dole pod jevištěm a kladl pasti, pane Duluthe. Jak to vypadá, tam je těch krys nejvíc. Když budu mít jen trochu štěstí, za pár dní od nich vyčistím celé divadlo a vám ušetřím peníze, které by stálo zaplynování těhle staré rachotiny.“

Byl jsem docela rád, že se ani slovem nezmínil o včerejšku. S procítěným hvízdáním se chopil nové skleněné tabule a vůbec se choval tak, jako by bylo všecko pořád v nejlepším pořádku.

Lenz náhle vzhlédl od střepiny skla, kterou držel v ruce a pravil: „Budete pane Trothe tak laskav a půjčíte mi na chviličku tu novou tabuli?“

Eddie byl překvapen, ale zamumlal „Jistě“ a podal mu tabuli.

„Děkuji vám.“ Doktor se obrátil ke mně. „Tak, a teď pane Duluthe, mě laskavě doveďte do šatny pana Wesslera.“

Byl jsem stejně překvapen jako předtím Troth, ale poslušně jsem se hnul, následován doktorem Lenzem, který láskyplně nesl v jedné ruce střep a v druhé tabuli.

Vešli jsme do šatny a zavřeli za sebou dveře. Eddie sice včera už nestačil zabránit tomu, aby Wessler neobjevil ve své šatně rozbité zrcadlo, ale dokázal aspoň, že dnes nad toaletním stolem viselo bezvadné nové zrcadlo. V rohu místnosti se honosil vysoký šatník svým vlastním, poněkud zašlým velikým zrcadlem. Ten šatník vůbec působil nějakým zlověstným dojmem. Byl starý a omšelý a jistě to byl týž kus nábytku, který roku 1902 posloužil i paní Lilian Reedové – naposled.

Lenz se rozhlédl po místnosti a přistoupil k šatníku. Otevřel dveře, nahlédl dovnitř, dveře zase zavřel a začal se zajímat o zrcadlo nad toaletním stolem. Připadal mi jako kouzelník, který se právě chystá vyčarovat si z levého ucha zlatou rybičku.

Znenadání se přede mnou zastavil. Tabuli skla držel oběma rukama před sebou.

„Pane Duluthe, rád bych s vaším přispěním provedl malý pokus. Potřebuji od vás, abyste teď odtud odešel a zase se sem vrátil, až vás zavolám. Chtěl bych, abyste si pro tu chvíli představil, že jste herec, který se po zkoušce vrací do šatny – herec, který má špatný zrak a má důvod mít strach ze zrcadel.“ Při řeči vytáhl z kapsy své brýle s kostěnou obrubou. „Jsem trochu dalekozraký, pane Duluthe. Jestli si nasadíte moje brýle, bude vaše okamžitá iluze dokonalejší.“

Jako poslušný žáček jsem vzal podávané brýle a hotovil se k odchodu.

„Ještě něco, pane Duluthe.“ Lenz šel k toaletnímu stolu, našel tam tyčinku červeného líčidla a udělal jím přes nové zrcadlo dvě křivé čáry. „Musíte si představit, že tohle zrcadlo je prasklé jako bylo včera večer. Předpokládejte to tedy laskavě a zahrajte svůj vstup do šatny tak, jak si asi představujete, že si pan Wessler počínal včera.“ Odmlčel se a pak vážně dodal: „A nepolekejte se, prosím, ať vidíte cokoli.“

A lehkým pokynem ruky mě poslal ze šatny na chodbu. Zavřel jsem za sebou dveře. Eddie Troth tam dosud něco kutil. Připadalo mi to trochu dětinské, ale přece jsem si nasadil Lenzovy brýle, které mi okamžitě změnily vidění v nepříjemně pestrý kaleidoskop. Pak jsem čekal, až jsem z místnosti zaslechl slabé Lenzovo zavolání: „Prosím, pane Duluthe!“

To byl můj nástup. Přikročil jsem ke dveřím a otevřel jsem.

Nejdříve ze všeho jsem si všiml, že doktor zmizel. Ta neveselá, zaprášená místnost se zdála prázdná. Zaváhal jsem na prahu a pokoušel se vpravit se do úlohy, kterou jsem podle Lenzova pokynu měl hrát: „Herec se vrací po zkoušce do šatny“. První instinktivní pohyb by měl být směrem k toaletnímu stolu. Šel jsem tedy k toaletnímu stolu. Přede mnou se trochu rozmazaně rýsovalo nové zrcadlo, pomalované červenou tyčinkou, což ve mně mělo vzbudit dojem praskliny. Podíval jsem se do něho a viděl jsem svůj vlastní obraz, groteskně pokroucený jako obraz někoho, kdo se na sebe dívá do vyleštěného povrchu stříbrné nádoby na kávu. Bylo to ještě horší, než jsem byl zvyklý vídat ve sklenici v dobách mého alkoholového opojení.

Rychle jsem se vzpamatoval a zase se snažil vmyslit se do pravděpodobné reakce herce. Ten by se asi s odporem otočil od prasklého zrcadla a podíval se do druhého, které Bylo na šatníku. Přistoupil jsem tedy k šatníku a skrze Lenzovy brýle se na sebe podíval do vysokého zrcadla, zasazeného do dveří.

Očekával jsem ovšem, že opět spatřím vlastní obraz, třebaže pokřivený jako předtím. Ale místo aby na mne hleděla známá tvář Petra Dulutha, viděl jsem cosi docela jiného – jinou tvář, která naprosto nemohla být má. Vytřeštěnýma očima na mne zlomyslně zíral podivný, nelidský obličej, jakoby stižený záchvatem deliria tremens. Na okamžik jsem ztratil dech. Měl jsem pocit, že se celý svět zbláznil. Není pochopitelně nic příjemného setkat se náhle a neočekávaně v zrcadle s obličejem, jemuž chybí tělo.

Strhl jsem rychle brýle a kouzlo bylo zlomeno.

Hned jsem poznal, že dveře šatníku na nichž bylo připevněno zrcadlo, jsou otevřeny dokořán a přiraženy těsně ke stěně, a že se nedívám do zrcadla, nýbrž přímo na doktora Lenze, který stál uvnitř šatníku a držel před sebou tabuli obyčejného skla. Ruce, jež držely sklo, byly zakryty dřevěným rámováním dveří. Iluze zrcadla byla opravdu přesvědčující.

Byl to ovšem trik, jenž mohl působit jen na někoho kdo špatně vidí, nebo na člověka s rozjitřenými nervy – ale na takové lidi to muselo zatraceně zapůsobit.

Lenz důstojně vystoupil ze skříně a opřel skleněnou tabuli o stěnu.

„Dětská lest, pane Duluthe, ale myslím, že na pana Wesslera, který jednak špatně vidí, a navíc má strach ze zrcadel, by byla měla opravdu děsivý účinek.“

„Na Wesslera!“ Pojednou mi svitlo, že Lenz záměrně připravil celý výjev k tomuto závěru. „Vy tedy myslíte, že Theo měla pravdu, že to bylo připraveno pro Wesslera a že Comstock to odnesl omylem?“

Lenz přikývl. „Jak už na to poukázala slečna Ffoulkesová, nebylo vůbec pravděpodobné, že pan Comstock vejde do této šatny. Je téměř jisté, že obětí proti které útok směřoval, měl být Wessler.“ Doktor přísně dodal: „Slečna Ffoulkesová to pokládá, jak se zdá, za špatný, ale neškodný žert, který nastrojila slečna Rueová, ale já jsem nucen se domnívat, že včerejší události připravil někdo, kdo má silnou, zlomyslnou touhu pana Wesslera zničit.“

To znělo špatně.

Lenz pokračoval: „Moje závěry jsou ovšem čistě hypotetické, ale souhlasí se všemi skutečnostmi, které známe. Pokusím se vám vyložit svůj názor na to, co a jak se včera večer stalo.“

Nechtěl jsem to poslouchat. Měl jsem zbabělý pštrosí pocit – nejraději bych byl strčil hlavu někam do písku a předstíral sám sobě, že je všecko ve znamenitém pořádku. Ale nedalo se nic dělat.

„Domnívám se, pane Duluthe, že zatímco na jevišti včera večer probíhala zkouška, kdosi vešel do této místnosti se skleněnou tabulí, kterou si připravil pan Troth k zasklení dveří na jeviště. Tato osoba nejdříve rozbila zrcadlo nad toaletním stolem. Dovedu si pomyslit, proč to udělala. Tím, že rozbila zrcadlo, nejenže vytvořila atmosféru strachu a pověry, nýbrž zároveň si zajistila co největší pravděpodobnost, že pan Wessler se otočí k šatníku, podívá se do falešného zrcadla a setká se s připraveným obrazem právě tak, jako jste to viděl vy. Z toho důvodu ta osoba vstoupila do skříně a použila skleněné desky stejným způsobem jako já. Můžeme rovněž předpokládat, že zkřivila nebo jinak znetvořila svůj obličej tak, aby za sklem vypadal co možná hrůzně a nepřirozeně.“ Suše se usmál. „I já jsem sešklebil tvář, když jsem vyráběl tu iluzi pro vás, pane Duluthe.“

„Udělal jste to znamenitě,“ řekl jsem chabě.

Lenz vzal uznání na vědomí lehkou úklonou. „Ovšem včera večer bylo vytvoření této strašidelné iluze mnohem snazší. Řekl jste mi, že ve skříni visel černý plášť pana Wesslera.

Jestliže se ona osoba do něho zabalila, působila pak dojmem, jako by se její obličej vznášel v prázdnu.“ Přistoupil k toaletnímu stolu a vzal odtud úlomek skla, který sebral z hromádky střepů na chodbě. „Podívejte se na tohle, pane Duluthe. Nevidíte na tom něco zvláštního?“

Podíval jsem se. Jeden roh úlomku byl zamazán jakousi šedavou látkou, která vypadala jako hlína.

„Wesslerova modelovací hlína!“ zvolal jsem v nečekaném záblesku jakéhosi osvícení.

„Přesně tak! Představte si, jak efektní musela ta maska být, když se k ní použilo i modelovací hlíny; byla to šťastná náhoda, že se jí troška přichytila na sklo.“ Doktor si pohladil hustý vous. „Tak nějak, pane Duluthe, včera večer si kdosi tady v šatně připravil scénu. Všechna fakta a důkazy tomu nasvědčují.“

To nasvědčovaly. „Ale vždyť to muselo být pořádně riskantní,“ namítl jsem. „Wesslerovi stačilo překonat na okamžik hrůzu, prohledat skříň a pachatel by byl v pasti.“

„Zajisté že to bylo do značné míry nebezpečně, pane Duluthe. Ale to právě dokazuje chytrost a informovanost oné osoby, protože věděla, že tvář v zrcadle je jedinou věcí, kterou se pan Wessler neodváží prozkoumávat. Jemu by byl stačil jen jediný pohled, aby v hrůze prchal z místnosti a ponechal tak pachateli možnost okamžitě uniknout.“

Odmlčel se. „Jakmile ovšem místo pana Wesslera upadl do pasti Comstock, celý pečlivě sestavený plán se rozpadl. Můžeme si docela dobře představit, co se v tomto případě dělo. Pan Comstock, s myslí plnou vzpomínek na Lilian Reedovou, přišel do této šatny, snad z náhlého impulsu navštívit znovu dějiště této dávné tragédie. Musíme si uvědomit, že ho značně poděsilo vyprávění slečny Ffoulkesová o tom, co uviděla nahoře. Přistoupil k toaletnímu stolu a zjistil, že zrcadlo je prasklé. Už to bylo dostatečným důvodem k leknutí pro pověrčivého herce. Předpokládám, že natáhl ruku, aby se zachytil stolu…“ Po malé přestávce pokračoval: „Pan Wessler nechal figurku, která znázorňovala slečnu Rueovou, pravděpodobně na toaletním stole, že?“

Poznal jsem, kam míří. „Vy myslíte, že Comstock rozdrtil šíji sošky náhodou?“

„Podle vzhledu poškozené figurky je takové vysvětlení nejpřijatelnější,“ přikývl klidně Lenz. „Představte si, jak Comstock drží v ruce onu věcičku a pozoruje její zlomený krček. To jen zvětšilo jeho hrůzu. Pak se otočil k šatníku, stejně jako jste to udělal vy. Nu, a tam uviděl obraz, který byl určen pro pana Wesslera.“ Pokrčil rameny. „Zkřivená tvář, a ta ještě znetvořená modelovací hlínou, mu připadala jako obličej někoho, kdo už je dlouho mrtev. Je jen přirozené, že ho spojoval s Lilian Reedovou.“

Kdyby tuto hypotézu předvedl někdo jiný než doktor Lenz, byla by se mi zdála neuvěřitelná. Ale doktor dokázal, že zněla docela přesvědčivě a vyhovovala všem zjištěným skutečnostem.

„Teď se ještě na okamžik vraťme k oné osobě, která se schovala ve skříni,“ pokračoval. „Do nastražené pasti se chytila nepravá oběť. Tím se situace pro pachatele stala rázem velmi nepříjemnou. Jak se zdá, zřejmě se chystal vystoupit ze šatníku, ukázat se Comstockovi a co možná nejpravděpodobněji vysvětlit Comstockovi celou příhodu jako nevinný žert.“

„Tak proto tedy Comstock dole na jevišti řekl ještě před smrtí, že to na něho vyšlo ven ze zrcadla. Myslil si, že spatřil ducha Lilian Reedové, který vystoupil ze zrcadla.“

„Ano, to je moje domněnka.“ Lenz měl vysvětlení pro všecko. „Pan Comstock byl stižen takovou panikou, že upustil sošku před šatníkem a prchal ze šatny. Na jevišti se pak jako přirozený následek při jeho zdravotním stavu dostavil srdeční záchvat. Je snadné usuzovat, co se stalo potom. Osoba, která se schovávala v šatníku, se ovšem obávala, že pan Comstock vyvolá poplach, a tak vyběhla z místnosti a v chodbě chtěla položit skleněnou tabuli tam, kde ji vzala. Přitom jí sklo vyklouzlo z rukou. Pachatel však měl štěstí, protože v téže době jsme na jevišti měli plno práce s Comstockem, takže jsme zvuku tříštícího se skla nevěnovali pozornost. To mu umožnilo uniknout definitivně.“

Vypadalo to, že doktor Lenz vysvětlil všecky události dokonale a beze zbytku. Ale pak jsem si vzpomněl ještě na něco. „Ale jak to bylo s prvním zjevením Lilian Reedové? Nebo co to tedy k čertu viděla nahoře Theo Ffoulkesová?“

Lenz se usmál. „Pane Duluthe, jako starý divadelník víte nejlépe, že každý výstup se musí nazkoušet.“

„Vy se domníváte, že Theo Ffoulkesová překvapila pachatele při zkoušce?“

„Je to pravděpodobné, pane Duluthe. Je ovšem také možné, že to byl jakýsi prolog, zahájení hry, které mělo připomenout příběh Lilian Reedové a navodit patřičnou náladu. Jsem totiž přesvědčen, že osoba, která je odpovědná za včerejší události, byla dobře obeznámena s touto dávnou historií, a že ji záměrně využila. Nezdá se vám, že to je jediné rozumné vysvětlení pro vše, co se stalo?“

Doktor se zřejmě nemýlil. Souhlasil jsem a pak jsem se stísněně otázal: „Ale kdo jen proboha mohl chtít Wesslera takhle vystrašit? Domníváte se, že to byl pan Kramer, ta vaše provokační dávka?“

„Je možné, že to byl pan Kramer. Mohl to být kdokoli, dokonce I některý z členů vašeho souboru, který právě v té chvíli nebyl na jevišti. Podle popisu slečny Ffoulkesové se zdá, že to byla žena – nebo je do toho přinejmenším zapletena.“ Lenz se s napjatou soustředěností zadíval na nehet na svém palci. „Měla některá z vašich dam včera večer s sebou světlehnědou kožešinu?“

Rychle a poněkud nervózně jsem se snažil vybavit z paměti jejich oblečení. Theo měla na sobě kostým, bez kožešiny: Mirabella měla čokoládového minka a Iris perzián.

„Žádná z nich,“ řekl jsem s úlevou.

„V tom případě musíme uvážit možnost, že to byl někdo zvenčí, nějaká žena, kterou neznáme a která dokázala proklouznout kolem vrátného.“

V témž okamžiku se dveře šatníku s dutým úderem samy přirazily. Moje nervy, jež se teď chvíli utišily, byly opět napjaty k prasknutí.

Řekl jsem zoufale: „Ale co tedy máme dělat? Ohlásit všechno na policii a přestat zkoušet?“

„Ale, ale, pane Duluthe, proč tak tragicky?“ Hlas doktora Lenze zněl lehce, ale byla to lehkost, kterou jsem znal z dřívějška; onen chlácholivý tón, jehož užíval v jednání se svéhlavějšími pacienty ve svém sanatoriu. „Dokázali jsme koneckonců nade všechnu pochybnost, že tragická smrt pana Comstocka byla dílem nešťastné náhody. Proti němu nebylo zamýšleno nic špatného. Ne, to není případ pro policii – aspoň prozatím.“

Už zas dodal ke své profesionálně povzbuzující poznámce ono zlověstné slůvko „prozatím“.

„Je možné se dostat do divadla i teď při zkouškách jinudy než zadním vchodem, kterým jsme přišli my?“

„Pokud vím, nelze – leda že by měl někdo klíče.“

„V tom případě –“ Lenz mluvil velmi rozhodně – „navrhuji, abyste se vyptal vrátného a zjistil, zda včera večer mohl projít kolem něho do divadla někdo jemu neznámý. Zvláště důležité je –“

„Já vím,“ přerušil jsem ho zachmuřeně. „Jestli tudy neprošla žena se světlehnědou kožešinou.“

Několik vteřin jsme stáli bez hnutí a mlčky jsme na sebe pohlíželi. Pak se otevřely dveře a vyšla vytáhlá postava Eddieho Trotha.

„Už nepotřebujete tu skleněnou tabuli?“ otázal se dobromyslně. Podíval se na mne a pak na Lenze. „Co se tu k čertu dělo?“

Můj pohled se setkal s Lenzovým.

„Ale nic, Eddie,“ řekl jsem. „Doktor Lenz mi právě ukazoval jeden kouzelnický trik, se kterým mohu mít ve společnosti veliký úspěch. Je to bezvadně uděláno, ale je k tomu zapotřebí zrcadel.“

X.

Když doktor Lenz předvedl tuto ohromující rekonstrukci všech záhad minulého večera, zřejmě se domníval, že tím jeho odpovědnost končí. Vytáhl obřadně hodinky, ohlásil, že má neodkladnou schůzku s jedním psychiatrem a nechal mě stát v šatně s několika tisíci zmatených dojmů a s Eddie Trothem.

Ale Eddie byl nejlepším prostředkem k rozehnání jakýchkoli dojmů. Začal hned mluvit o svých pastích, jako kdyby krysy byly jedinou věcí na světě, která stojí za hovor. Oznámil mi, že nakoupil chytací pasti, protože vrátný, který se v tomto případě ukázal neočekávaně rozhodný, mu pohrozil, že ho udá Spolku pro ochranu zvířat, jestliže na myši nastraží jed nebo sklapovací pasti, které by mohly zabít kromě krys také jeho siamskou kočku.

„Já k těm chytacím pastím nemám moc velikou důvěru,“ Eddie se se zaujetím odborníka rozhovořil dále o tomto tématu, „ale tý kočky by bylo škoda. A víte, že se ty pasti osvědčily? Dal jsem je dolů teprve před několika hodinami, a už se do nich chytilo hezkých pár těch potvor.“

Přešlapoval a červenal se jako stydlivý chlapec, až si konečně dodal odvahy a požádal mě, abych se s ním šel na ty krysy podívat. I když už byl téměř čas zkoušet a ještě jsem měl před sebou životně důležitý výslech vrátného, souhlasil jsem, že s ním půjdu – nechtěl jsem ho urazit.

Sešli jsme ze schodů, u Macovy vrátnice zahnuli doleva a prošli otlučenými dvojitými dveřmi, vedoucími pod jeviště. Ještě jsem tam nikdy nebyl. Dagonet byl dole pod jevištěm ještě méně příjemný než kdekoli jinde, a to už je co říci. Desítky let starý pach pytloviny a prachu se tu ještě znásobil. Jediné světlo, které se sem neochotně prodíralo mřížovými okny, umístěnými v úrovni ulice, vrhalo bledé paprsky na trouchnivějící kusy kulis a jiné dávno zapomenuté divadelní haraburdí, které tu nechali dávno zapomenutí divadelní podnikatelé. V rohu se nejasně rýsoval nový ventilátor, který sem instaloval Eddie. Každou chvíli to někde zaúpělo, jako kdyby tu někdo umíral.

Eddie mě se sebevědomou pýchou tahal mezi starým haraburdím a ukazoval mi past za pastí, z nichž některé už skutečně měly nedobrovolného obyvatele. Bylo to opravdu pozoruhodné, že se těch krys v tak krátké době chytilo tolik.

Pravděpodobně i ta němá tvář po nedlouhém pobytu v Dagonetu začalo trpět sebevražednými myšlenkami.

Zeptal jsem se ho, zda je půjde hned utopit, ale Eddie prohlásil, že ne. „Chycené krysy jsou zas vnadidlem pro druhé,“ prozradil své hluboké znalosti v tomto oboru.

„Zítra jich budu mít v každé pasti nejméně šest,“ prorokoval.

„Jen aby vám z pastí neutekly,“ namítl jsem.

Eddie byl skoro rozhořčen takovou neznalostí a pohotově mě obdařil dlouhou technickou přednáškou na námět, proč a jak je krysám znemožněno uniknout z pastí, když se už jednou chytily.

Všecko jsem kajícně uznal.

Eddie se zašklebil. „Vážně, pane Duluthe, tohle vám ušetří náklady na vyplynování těch mrch.“

Bylo téměř dojemné, jak byl rozhodnut ušetřit Petru Duluthovi právě tento výdaj.

Vyšli jsme opět ze sklepa. Poslal jsem Eddieho nahoru a dal jsem se chodbou k vrátnici. Členové souboru se už trousili na zkoušku. Právě mě minula Theo, která přišla s Wesslerem. Byla celá růžová od smíchu a volala na mne cosi, že kodein od doktora Lenze ulevil jejímu kašli. Hned za nimi vešla Mirabella s Geraldem. Byla velmi bledá a zřejmě se zlobila. Ani mi neodpověděla na pozdrav a slyšel jsem ji, kterak Geraldovi tlumeně říká:

„To mi nemůžeš udělat – zkrátka nedovolím to.“

Začal jsem nejistě uvažovat, jaká nepříjemnost zas na mne čeká.

Když jsem vstoupil do vrátnice, Mac zřejmě můj příchod nezpozoroval, protože listoval dál ve své knize výstřižků. Ale siamská kočka mě zaslechla okamžitě a obrátila ke mně své zřetelně posměšné modré oči.

Snažil jsem se ten typicky kočičí pohled ignorovat, což ji nejspíš znechutilo natolik, že seskočila z vypolštářovaného křesla, z něhož zřejmě vystrnadila starého Maca a vyběhla ven na chodbu.

Teprve to upozornilo vrátného na mou přítomnost. Vzhlédl a jeho bezzubá ústa se roztáhla k stařeckému úsměvu. „Je to pěkná kočka, to zas jo. Pan Troth chtěl dole nalíčit na ty krysy arzenik, ale já tu nechci mít žádný jedy, aby mi to eště nevotrávilo Lilian. To teda ne, pane.“

„Proboha,“ řekl jsem dutě, „snad té kočce neříkáte Lilian?“

„A proč by ne?“ zeptal se Mac lakonicky.

Chvatně jsem změnil předmět rozhovoru a podle Lenzových instrukcí jsem se vrátného začal vyptávat, zda bylo včera večer možné, aby se dostal do Dagonetu někdo nepovolaný.

Mac zamrkal a pak odpověděl: „No, přišel sem ten chlapík, jak se jmenuje, – aha, Kramer. Připadal mi docela správnej. Nic ze sebe nedělal. A viděl moje výstřižky! Řek‘, že lepší knížku eště neviděl. Uznalej člověk.“

„Nemyslím Kramera,“ poznamenal jsem. „Prošel kolem vrátnice ještě někdo jiný?“

„Pak to byla ta ženská, co přišla zrovna po vás a slečně Pattisonovej,“ pokračoval zasmušile vrátný, „ta ženská, co sem si myslel, že to je slečna Rueová. Já jsem slečnu Rueovou eště nikdy neviděl, protože v Dagonetu taky nikdy nehrála. A protože byla jediná ženská, která mělo eště přijít, podle toho, jak mi napsal pan Troth, tak sem si myslel, že je to vona, ne?“

„Hm,“ řekl jsem. „Tím chcete říci, že to nebyla slečna Rueová?“

„Ne, nebyla to slečna Rueová. Ta přišla až za hodnou chvíli.“

„Ale v mém souboru není žádná taková žena,“ pravil jsem s podivně nepříjemným pocitem. „Řekla vám, jak se jmenuje – řekla vůbec něco?“

„Neřekla vůbec nic.“ Mac na mne upíral své vodové oči. „Šla vokolo, jako kdybych tady nebyl. Neřekla ani dobrej večír. Zrovna tak, jako když moc spěchá.“ Naklonil se ke mně a trochu provinile dodal: „Jako kdyby nechtěla, aby ji někdo viděl – skoro tak.“

„Jak vypadala?“

„Jo, já už tak dobře nevidím jako dřív. A stejně měla obličej zachumlanej do kabátu. Ale přece sem ho kus zahlíd. A proto vím, že to nebyla slečna Rueová. Ta ženská vůbec nebyla tak hezká jako slečna Rueová. Tváře měla celý bílý a takový stažený, jako když je ňáká nemocná.“

Snažil jsem se, aby můj hlas zněl věcně a co možná lhostejně. „Kdy odtud odešla?“

„Víte, a to je právě zajímavý. Já ji neviděl odcházet.“

Vytřeštil jsem oči. „Chcete tím říci, že ta žena vešla do divadla a vůbec z něho neodešla?“

„Já ji neviděl jít pryč,“ opakoval Mac umíněně. „Ačkoli třeba se vodtuď nějak vykradla. Když mi pan Gwynne přines dolů Lilian, řek‘ mi, že by třeba chtěla trošku mlíčka. Tak sem jí pro něj došel. Nu, a možná že ta ženská mezitím právě zmizela. Asi jo. Asi se chtěla dostat z divadla, aby ji nikdo neviděl, zrovna jako když přišla.“

Tady se zarazil a už nic neřekl. Dívali jsme se jeden na druhého. Okamžik jsem čekal, než jsem sebral odvahu položit mu poslední otázku.

„Nevšiml jste si náhodou,“ pronesl jsem velmi zvolna, „co měla na sobě?“

Mac s klapnutím zavřel svou výstřižkovou knihu. „Když to já si nepamatuju, co teď dámy nosí. Ale – počkejte! Nojo, teď si na něco vzpomínám – měla něco přes rameno.“

Nemusil jsem dál poslouchat. Věděl jsem až příliš dobře, co teď přijde.

„Jojo, něco měla přes rameno, pamatuju se na to teď docela dobře,“ řekl vrátný a jeho hlas mi připadal jakoby velmi vzdálený a neskutečný. „Byla to ňáká kožešina – taková světle hnědá.“

Zíral jsem na vrátného. Vrátil mi pohled úplně lhostejně. Hlavou mi začaly probíhat nejčernější myšlenky. Ona neznámá žena s kožešinou kolem krku tedy nebyla pouhým výplodem Lenzovy fantazie; ona skutečně existovala; opravdu včera večer proklouzla kolem lóže vrátného do Dagonetu a opět se odtud vykradla – bůhví, kdy.

Horečně jsem přemýšlel, co bych vhodného řekl. Ale pak jsem se vzdal. Jen jsem se tupě usmál a chtěl jít pryč. Na prahu seděla Lilian a drbala se za uchem. Musel jsem ji překročit. Vůbec mne nebrala na vědomí.

XI.

Byl jsem asi v polovině schodů, vedoucích k jevišti, když mě dohnala Iris. S novým účesem, který jí spadal na ramena, vypadala velice spokojeně. Musil jsem uznat, že jí to sluší, čímž mne stísněnost poněkud přešla.

„Tady se dějí takové věci, a ty se klidně dáváš česat,“ řekl jsem na přivítanou.

Iris se do mne zavěsila. „Náhodou jsem byla na radnici a měla jsem tam moc práce,“ pravila významně.

„Na radnici! Co jsi proboha dělala na radnici?“

Usmála se na mne poněkud udiveně. „Byla jsem se jen informovat, co je potřebí pro povolení k sňatku,“ odpověděla. „Je to úplně jednoduché, Petře. Všecko, co je třeba udělat, je…“Pohlédla na mne a v očích se jí objevil strach.

„Co se stalo? Vidím ti to na obličeji. Zjistili jste něco o včerejšku?“

Proti ženské intuici se nedá nic dělat. Odpověděl jsem: „Ano, něco se nám podařilo zjistit o včerejším večeru. A v našem životě se objevila nová žena; žena se světle hnědou.…“

Zarazil jsem se, protože k nám přiběhl Henry Prince, opět s tmavými brýlemi na nose. Uši mu rozčilením jen hořely.

„Pane Duluthe prosím vás, strýc Jiří přijde možná o něco později. A chce dnes pořídit několik snímků při zkoušce. Nenamítáte proti tomu nic?“

„Henry, prosím vás, uměl byste si představit svého strýce v roli ženy se světle hnědou kožešinou přes rameno?“

Poněkud ho to vyvedlo z míry. „Ne,“ pravil, „to snad nemyslíte vážně.“

„Já také ne,“ odpověděl jsem poněkud náměsíčně.

Iris se na mne podívala poněkud vyjeveně. Dýchl jsem na ni, aby si nemyslela, že jsem ve stavu poněkud povzneseném. Vešli jsme na jeviště.

Všichni už byli připraveni ke zkoušce. Ale ovzduší bylo plné napětí. Gerald se mračil z rohu jeviště; Wessler se stáhl do druhého, kde stál škrobeně jako panák; Mirabella pobíhala po jevišti sem a tam, a kopala do rekvizit, které asi podle jejího názoru byly špatně rozestaveny. Zřejmě toho vypila víc, než bylo po ránu vhodné. Dokonce i většinou dobře naladěná Theo Ffoulkesová se chovala protivně. Slyšel jsem ji, jak zchladila krysařské nadšení ubohého Eddieho kacířskou poznámkou, že se Dagonet může zbavit těch ohavných potvor jedině tím, když nechá celou budovu vyplynovat kyanovodíkem.

Zarazil jsem toto hašteření pokynem, aby se začalo zkoušet. Protože Kramer dosud nepřišel, začali jsme druhým jednáním, které bylo po mém soudu z celé hry nejdramatičtější. Ale tentokrát šlo všecko hned od začátku špatně. Celý soubor hrál jakoby v letargii a nemohl jsem s nikým hnout. Byl jsem trpělivý, sarkastický, rozhořčený, zuřil jsem. Nic to nebylo platné. Už jsem si myslil, že se seberu a odejdu do nejbližšího výčepu, dám si dvojitou skotskou a pošlu celý slavný návrat Petra Dulutha do divadelního života do háje.

A pak, když už to bylo opravdu nesnesitelné, přišel Kramer. Přišoural se docela skromně a zamířil přímo k Henrymu a ke mně. Na rameni měl zavěšenu fotokameru. Obličej mu jako obvykle zářil spokojeností. Pak se mě zeptal, zda chci, aby nejdříve čekal na svůj výstup, nebo může-li nejprve pořídit několik snímků.

„Udělejte si jich, kolik chcete,“ řekl jsem otráveně.

Opřel jsem se rukama o postranní opěradlo a čekal, zda dojde k nějaké vzrušující reakci na tuto »provokační dávku«.

Až dosud si Kramera nikdo z herců nepovšiml. Všichni byli plně zaměstnáni zřejmou snahou podat co nejhorší výkon v dosavadní kariéře, jinak jsem si to nedovedl vysvětlit. Theo s radostí přivítala konec svého výstupu a vyklidila pole Mirabelle a Geraldovi k jejich nejobtížnějšímu výstupu ve hře. Kramer si připravil kameru a zaujal strategicky výhodné postavení. Až do té chvíle byla k němu Mirabella obrácena zády. Ale právě když chtěl stisknout spoušť, otočila se a zůstala stát, jak když do ní uhodilo.

Pak se rozběhla k rampě.

„Petře, co tu dělá ten člověk? Vyhoďte ho. Okamžitě ha vyhoďte. Řekněte mu, ať jde pryč!“

Obličej měla bílý jako papír. Oči jí žhnuly. Teď přiskočil Gerald a postavil se vedle ni. Byl zřejmě připraven vrhnout se na každého, kdo by chtěl Mirabelle ublížit.

„Vyhoďte ho, Petře,“ žádala nepřirozeně vysokým hlasem. „Ani mi nenapadne mít kolem sebe fotografy i při zkouškách.“

S mrazivým pocitem u srdce jsem si uvědomil, že „provokační dávka“ už začíná účinkovat. Začal jsem trochu kajícně vysvětlovat, že Kramer má moje svolení, a že také zkusí vystoupit v roli, kterou měl hrát starý Comstock.

Při řeči jsem napjaté pozoroval Mirabellin obličej. Už se zase ovládala. Pak řekla strojeně: „Bude-li při zkouškách přítomen jakýkoli fotograf, dám okamžitou výpověď, pane Duluthe.“

„To je i moje mínění,“ řekl Gerald s výbojně vysunutou bradou.

To jsem nemohl dopustit. Ať měl doktor Lenz s Kramerem jakékoli záměry, nechtěl jsem kvůli ním obětovat Mirabellu a Geralda. Už jsem se chystal říci Kramerovi, aby se odtud klidil, ale předešel mne. Upřel své korálkové oči na Mirabellu a měkce pravil:

„To jistě nemyslíte vážně, slečno Rueová. Snímky ze zkoušek budou přece báječnou propagaci hry mého synovce. Chcete přece, aby hra měla úspěch, nebo ne?“

Tón jeho hlasu byl zřetelně drzý. Čekal jsem, že Mirabella vzplane, ale k mému úžasu to neučinila. Stála jen a nepromluvila ani slovo.

Kramer přešel jeviště, nalil sklenku brandy z oné prokleté láhve a donesl ji Mirabelle. „Tady máte, slečno Rueová, vypijte to. Jste nervózní a unavená.“ Masité rty se mu rozevřely v úlisném úsměvu. „Vím, že tu najdu hezké záběry. Vaše obrázky, které jsem fotografoval před časem, patřily k nejúspěšnějším v mé kariéře.“

„Nu dobrá, pane Kramere. Tak si tu fotografujte, jak chcete.“ Mirabella vypila brandy jedním douškem. Hodila prázdnou sklenku Eddiemu, otočila se ke Kramerovi zády a prohlásila: „Jedeme dál, Petře, ať už to mám za sebou. Bože, to hraní mě dnes otravuje!“

Kramer opanoval vítězně pole. Příštích dvacet minut se plazil mezi kulisami a dělal jeden snímek za druhým.

Konečně se druhé jednání doplížilo ke konci. Nařídil jsem, aby se bez přestávky jelo hned první. Ani teď se situace nezlepšila. Wessler hrál apaticky, skoro těžkopádně. Dokonce i Mirabelle to hodně skřípalo v jejím prvním velkém výstupu. Před scénou s Kramerem jsem už byl připraven na nejhorší.

Ale jako obvykle se stalo to, co jsem nečekal. Kramer správně navázal na svůj nástup, vstoupil, odříkal svých pár vět, zemřel a nechal se uložit do rakve. Zůstal v ní trpělivě a se zavřenýma očima asi deset minut, než ho Wessler a Gerald i s rakví odnesli z jeviště. Všecko proběhlo bez vyrušení. A co mne překvapilo nejvíc. Kramer hrál jako starý profesionál. Znal celou scénu bezvadně zpaměti a v jeho pojetí vyzněla mnohem silněji než se starým Comstockem.

Jako režisér jsem měl být spokojen. Ale nebyl jsem. Má poslední výmluva, že totiž strýc Jiří se pro roli nehodí a že ho tudíž nemohu potřebovat, byla tím v tahu.

Když dějství skončilo, ohlásil jsem přestávku a určil pokračování zkoušky na šestou hodinu.

V divadle jsem si nechal jen Iridu. Mela na jevišti dosud málo zkušeností a následky špatně probíhající zkoušky se na ní projevily mnohem víc než na ostatních. Jakmile se soubor rozešel, začal jsem s ní cvičit jeden z výstupů, který se jí opravdu nedařil.

Desetkrát jsem ji nechal vstoupit a přejít jeviště. Pořád to nebylo dobré. Nakonec mi povolily nervy.

„Už ti říkám asi stokrát – uvolni se, povol ta ramena! Máš chodit jako kdybys od tří ráno pořád dojila krávy! Hraješ to jako na funuse. Dej do toho trošku šťávy, slyšíš? Dívej se na mne!“

Vylezl jsem na jeviště a právě jsem jí chtěl předehrát jak má chodit, když se rozletěly lítačky a vešel Eddie. Jeho obličej, obyčejně veselý, byl bledý a ztvrdlý zlostí. Počínal si, jako by tu Iris vůbec nebyla, chytil mě za paži a řekl: „Pojďte se na něco podívat.“

Jeho výraz byl tak zvláštní, že jsem ho bez odporu následoval. Eddie mě vedl po schodech dolů a dvojitými dveřmi do prostoru pod jeviště.

Atmosféra tam byla stejně nepříjemná jako předtím.

„Podívejte se!“ Eddie ukázal nejdříve na jednu, pak na druhou past. „Chápete, co to znamená?“

Začínal jsem chápat. Když jsme tu byli před krátkou chvílí, v každé z těchto pastí byla chycena krysa. Teď byly pasti prázdné.

„Není v nich nic,“ řekl jsem tupě.

„Právě. Jsou prázdné – zatraceně, všecky jsou prázdné!“ Eddie mě vedl od pasti k pasti a mumlal: „Vždyť jste je viděl. Chytilo se jich hezkých pár. Teď jsou pryč. A já vám chtěl ušetřit peníze za vyplynování.“

„Ale říkal jsem vám, že možná utečou, jestli je hned neutopíte,“ poznamenal jsem.

„Utečou!“ zavrčel opovržlivě Eddie. „Ty nemohly utéct, pane, – z těch pastí rozhodně ne.“ Sehnul se nad jednou z nich. Jeho třesoucí se prst ukazoval na kovové hroty, které byly vysunutelné, aby se krysa mohla vyjmout. Byly vytaženy nahoru. „Vidíte to? Někdo s tím něco dělal. S těmi druhými zrovna tak.“

Hleděl jsem na něho s jistou dávkou nevíry. „Chcete tím říci, že někdo úmyslně pustil ty krysy na svobodu?“

Eddieho oči byly šedé jako břidlice. „Pane Duluthe, říkám vám, někdo přišel sem dolů a všecky krysy pustil. Ano, to udělal.“ ‚

„Ale proč by proboha dělal takovou pitomost?“

„Já nevím proč.“ Eddie si rozčileně povytáhl kalhoty. „Ale zato mám moc dobrou tuchu, kdo to asi byl. A hned si to s ním jdu vyřídit. Vy jste svědek. To je všecko, co od vás chci.“

A vykročil ze sklepa. Šel jsem raději za ním, protože jsem viděl, že má oči nebezpečně podlité krvi. Když jsem vyšel na chodbu, zahlédl jsem ho právě, jak mizí ve vrátnici.

Hned nato jsem slyšel jeho hlas, který úplně zdrsněl zlostí. Eddie přímo obvinil Maca, že otevřel pasti kvůli své siamské kočce. Svůj projev zakončil strašnou hrozbou, že nešťastnou Lilian zaškrtí, jestliže se s pastmi ještě něco stane.

Nechápal jsem, proč by to měl odnášet zrovna vrátný. Šel jsem mu tedy na pomoc, ale Eddie byl bez sebe vztekem. Nemohl jsem ho vůbec uklidnit.

Konečně vzal na vědomí aspoň mou přítomnost. Vyvolal jsem ho do chodby. Tam jsem mu řekl: „Už jsme si tu nadělali dost nepříjemností, máme dost nesnází, a vy mi tu kravál dělat nebudete. Nevím, kdo otevřel vaše pasti a také mi na tom celkem nezáleží. Ale krysy tady nebudou. A když to nedokážete vy s vašima pastmi, zavolám firmu, která je odstraní plynem.“

„Ale…“ Eddieho ústa se náhle stáhla v nevrlou grimasu.

Nebyl jsem zvyklý na to, aby mi Eddie odporoval a rozzuřilo mě to. „Nechci nic slyšet! Nechci slyšet ani slovo! Vyhledáte okamžitě nějakou dezinfekční firmu a okamžitě tam zavoláte! Řekněte jim, aby sem co nejdříve poslali lidi, ať to tady všecko zaplynují. Potom oznámíte členům souboru, že zkoušky nebudou tak dlouho, dokud to tady nebude v pořádku.“

Na okamžik se mi zdálo, že mi bude Eddie odporovat, ale zřejmě vycítil, že jsem nebezpečně blízko zhroucení. Beze slova se otočil, vrátil se do vrátnice, vytočil číslo a sdělil mé rozkazy někomu na druhé straně drátu. Za chvíli s třesknutím položil sluchátko.

„Večer tedy budou,“ zavrčel. „Řeknu hercům, že zkoušky se odkládají na neurčito.“

Hodil po mně vzteklým pohledem a uraženě odešel.

Asi jsem to přehnal.

Jen se mi můj jevištní mistr ztratil z očí, vynořil se ze své svatyně Mac. Tiskl k sobě Lilian, která spokojeně předla.

„Pane Duluthe, já jsem mu žádný krysy z pastí nepustil, co bych z toho měl?“ přesvědčoval mě úpěnlivým tónem. „On nemá vůbec žádný právo uškrtit moji Lilian.“

Ačkoli jsem k Lilian osobně necítil nic, leda podezření a nedůvěru, Macova láska k tomu zvířeti mě skoro dojala. Ujistil jsem ho, že nedopustím, aby Eddie kočce ublížil, a že ho vůbec nepodezírám.

Se zavlhlýma očima a třesoucími se rty Mac uchopil mé prsty do své mozolnaté ruky a prohlásil, že nikdy nezapomene na mou laskavost – „vážně, pane, nikdy vám na to nezapomenu. A teď vám řeknu něco, co vás možná bude zajímat.“ Naklonil přitom hlavu na stranu jako zlověstný sup. „Řek‘ jsem, že to nikomu nepovím. Takhle, já sem to totiž slíbil, víme? Ale vy ste byl na mě hodnej, a já se k vám chci správně zachovat.“

Neřekl jsem na to nic. Čekal jsem, co z toho bude.

„Řeknu vám, jak to bylo, pane Duluthe,“ pokračoval stařík. „Za hodnou chvíli po tom, co přišel do divadla ten pán s vousy, jsem si řek‘, že se podívám trochu na vzduch. Tak si vemu kabát, seberu Lilian a du tou uličkou k vrátkům, co vedou na ulici. Ať je hezky nebo zima, já se rád dívám na lidi, jak chodí kolem. A hele, jakej měla Lilian úspěch. Kde kdo se mě ptal, co je to za ráci, a co paniček si na ní šáhlo!“ Na jeho staré tváři se zračila sentimentální pýcha. „A Lilian byla hodná, všem dovolila, ať si ji pohladěj. Vopravdu, pane!“

Lilian se mu otřela o nos, jakoby mu rozuměla.

„Byl sem tam asi pět minut, když sem si prvně všimnul toho chlapíka, jak chodí kolem. Měl límec nahoru a naraženej klobouk. Chvíli jsem si myslel, že si chce se mnou popovídat, ale zrovna přišel z divadla pan Troth a povídá mi: »Už bude brzy konec zkoušky. Za chvíli budou všichni pryč.« Když ten člověk viděl pana Trotha, najednou se nenápadně ztratil, A to samý se stalo za pár minut po tom, když vodcházel pan Gwynne a slečna Ffoulkesová.“

Mac se ke mně tajemně naklonil.

„Ale jen vodešli, ten muskej už tu byl zas a přikraď se až ke mříži. Strčil ruku skrz, šáhnul si na Lilian a povídá: »Nazdárek«.“

Odmlčel se a zakýval hlavou.

„Jak vám říkám, Lilian je ke každýmu tak přítulná! Ale jak viděla toho člověka, dala ouška zpátky, jako když se boji nebo jako když se chce rvát, skočila mi z ramene a šup zpátky do divadla. Já běžím za ní. Přídu sem do vrátnice a koukám, vona je zalezlá“ – ukázal přitom prstem – „támhle pod stolem. Volám ji, najednou se vohlídnu a ten chlap je tady přímo ve vrátnici, a tak se divně usmívá.“

Mac vycenil zbytek svých zubů ve snaživém napodobení úsměvu podivného návštěvníka.

„»Bojím se, že to nemá smysl, abyste k sobě tu kočku volal, dokud jsem tady,« povídá ten chlap. »Kočky mě nenávidí. Moje žena je má strašně ráda, ale kvůli mně nemůže mít žádnou doma.« Zeptal jsem se ho, co tu chce a proč si takhle přišel do divadla jakoby nic. Von na to nic neřek‘. Jen vytáh pětku, zamával s ní a povídá: »Tak si myslím, že asi máte pěknou žízeň. Což abyste sebral tu svou kočku a šel si naproti na mléko nebo na sklenici piva?«„

Macův hlas začal trochu váznout.

„Nu jo, snad sem to neměl udělat. Ale pětka je pětka. Já nejsem tak bohatej, abych si ji moh‘ nechat ujít. Ptal jsem se ho, co vlastně v tom divadle chce, ale nechtěl nic říct. Tak sem vzal pětku a Lilian a šli sme na pivo.“

„Kolik bylo přesně hodin?“ zeptal jsem se.

„Zrovna když vodešel pan Troth a pan Gwynne a slečna Ffoulkesová. Ale zůstal sem ve vejčepu jen pár minut Když sem se vrátil, vy ste přišel dolů a řek‘ ste mi, abych zatelefonoval pro ambulanc pro pana Comstocka,“

„A vy nevíte, co ten muž chtěl?“

„Já nevím nic. Když sem vodcházel na pivo, stál zrovna tadyhle. Když sem se vrátil, byl už pryč.“

„Jak vypadal?“

„Počítám, že byl takovej prostřední, měl tmavý voči, víte, takový zdvižený po stranách. Počkat, skoro bych zapomněl, dyť mi dal navštívenku, abych mu jako důvěřoval. Ani sem si ji nevšim. Ale tady ji mám.“

Sáhl do kapsy, vytáhl navštívenku a podal mi ji. Mohl jsem si to myslit. Ozdobnými písmeny bylo napsáno:

ROLAND GATES

Nejdříve tajemná žena se světle hnědou kožešinou, potom pan Jiří Kramer, a nakonec pan Roland Gates. To bylo všecko – nic víc než to.

Polkl jsem naprázdno.

„Děkuji vám Macu,“ řekl jsem.

XII.

Odešel jsem z vrátnice. Je možné, že bych byl z něho vytáhl ještě nějakou informaci, ale nebyl už jsem schopen poslouchat. Hned za dveřmi stála Iris, velmi hezká a velmi zvědavá.

„Ty jsi tady ještě?“ tázal jsem se zbytečně.

„Ovšem, drahoušku. Vždyť jsi mě chtěl učit chodit. A byl jsi přitom takový něžný!“ Táhla mě za sebou dveřmi na jeviště, aby nás nebylo slyšet ve vrátnici. „Poslouchala jsem,“ přiznala se. „Tak včera večer tady byl Gates.“

„Včera večer tu byl snad každý,“ odvětil jsem sklíčeně. „Kromě svatého Mikuláše.“

„A ty krysy, Petře – vážně někdo pustil z pastí, které nastavěl Eddie pod jevištěm?“

„Začnu řvát, jestli uslyším slovo o krysách,“ zaúpěl jsem. „Dávám celé podzemí vyplynovat. Aspoň od krys budu mít pak pokoj.“

„Ale kdo jen je mohl…“

„Poslechni,“ řekl jsem sveřepě, „teď půjdeme k Sardotovi; dáme si něco jíst a jediná věc, o které snesu debatu, je povídat o manželském životě mezi kočkodany.“

U Sardota začala Iris mluvit nikoli o kočkodanech, ale o včelách, pak přešla na květinky a ptáčky, a najednou – ani jsem nevěděl jak – mluvila o manželském životě a jeho krásách u lidí a o tom, jak je to snadné na radnici získat povolení k sňatku. Z pudu sebezáchovy jsem rychle změnil téma.

Když jsme se najedli, opustil jsem Iridu, abych se alespoň na chvíli dostal do své kanceláře. Teď po odložení zkoušek jsem měl více času všímat si trochu i obchodní stránky své divadelní produkce.

V mých nových a honosných kancelářských místnostech v Páté ulici bylo jako obyčejně ovzduší hysterie a vysokého tlaku. Čekárna byla nacpána normální kvótou nadějných adeptů divadelní slávy, jimž slečna Pinková, moje nepodplatitelná a nepřístupná sekretářka, v pravidelných intervalech trpělivě opakovala, že pan Duluth je mimo město, že nemá zatím v úmyslu doplňovat soubor a že má konferenci.

Prošel jsem jejich sevřenými řadami, pokoušeje se vypadat tak, jako bych skutečně byl mimo město, nepřijímal nové síly a měl konferenci. Za sebou jsem zaslechl zvonek telefonu a hned nato jasný hlas slečny Pinkové, jak někomu oznamuje: „Lituji velice. Pan Duluth je právě na poradě. Ne, zatím nepřijme nikoho, lituji…“.

Zavřel jsem za sebou dveře, sklesl na židli za psacím stolem a začal prohlížet došlou poštu. Odněkud se ihned zjevil můj obchodní ředitel a křičel mi, nevím proč, do uší něco o nějakém nedostatku, který se týkal elektrického zařízení; pak se dostavil můj reklamní agent, mával čerstvými novinovými výstřižky a halasně ohlašoval novou tiskovou reklamní kampaň. Mezitím střídavě přicházela a mizela slečna Pinková, která hlavně nosila šeky k podpisu. Podepsal jsem je všecky a začal jsem rovněž křičet na svého obchodního ředitele a reklamního agenta. Všichni jsme se rozčilovali o závod. Ale přesto mne podivně uklidňoval pocit, že aspoň zde v kanceláři se mohu na Povodeň dívat jako na počestnou hru, která slibuje dobrý obchodní úspěch, a nikoli jako na grand-guignolskou podívanou se strašidly, krysami, vraždami a ženami se světle hnědou kožešinou.

Konečně se všecko vykřičelo a já opět osaměl nad poštou. Začal jsem se s ní potýkat, ale tu se dveře z čekárny rozevřely dokořán a do kanceláře vpadl větrný vír, který se při prvním pohledu skládal z kožešinového pláště, mávajících rukou, rudých vlasů a psa, podobného chlupatému vlku. To všecko se na mne vrhlo.

„Petře, drahoušku, napadlo mi, že tady budete. Musila jsem vás navštívit. Je to vrcholně důležité. Je to strašná věc… Míťo, ukaž, že jsi hodný pejsek, a hezky si sedni tamhle do kouta… musíte s tím něco udělat, Petře. Jestliže to provede, bude to znamenat konec jeho herecké kariéry, naprostý a definitivní konec… Nemám pravdu?“

Příštích několik vteřin byla kancelář přeplněna Mirabellou a jejím psem. Nestačil jsem se dívat, jak se to přede mnou míhalo. Seděl jsem v tom zmatku mlčky a trpělivě, až se všecko jaksi uspořádalo. Pes byl zahnán do kouta, kde se kajícně svalil a svůj aristokratický čenich opřel o štíhlé tlapy. Mirabella ho za to pochválila, že je hodný pejsek, stáhla z rukou rukavičky, pohodila hlavou a vrátila vlasy na místo, znovu se na mne vrhla a uchopila mě za obě ruce.

„Drahoušku, nesmíte mu dovolit, aby učinil tu hloupost a roztrhal smlouvu!“ Z úst se jí řinul příval slov, která jsem sotva stačil vnímat. „Třeba řeknete, že jsem sobecká; že ho chci jen pro sebe. Pravda, zbožňuji ho. Ale to není to. Nejde ani tak o hru, ačkoli bůh ví, co budeme dělat, jestliže teď odejde. Jde o Geralda samotného. Je příliš mladý.“

Pustila mé ruce, vytáhla se na roh mého psacího stolu, kde se usadila a zapálila si cigaretu. Ale ještě než jsem se vzpamatoval a stačil nabrat dechu, už mě zas uchopila za paže a upřeně na mne pohlížela velikýma očima, zelenýma jako oceán, své úžasné rudé vlasy rozházeny po ramenou. Vypadala jako nějaká mýtická žena – jako zamilovaná lesní víla nebo roztoužená vodní žínka.

„Petře, musíme něco udělat.“

„Mirabello, o čem proboha vás prosím mluvíte?“ otázal jsem se pokorně.

„Ale vždyť vám to říkám, anděli! Dnes ráno přišel telegram. V Hollywoodu nabízejí Geraldovi padesát tisíc dolarů za film. Dávají mu tři dny na rozmyšlenou.“ Mirabelliny ruce provedly cosi krásného a vrcholně dramatického. „Což nechápete, jak by ho Hollywood zničil? Petře, on je z docela malého městečka. Sama jsem kdysi žila v malém městě. Bože, dokonce jsem tam byla provdána, ještě než jsem přišla na východ a začala jsem hrát. Myslím, že o tomhle jste vůbec nevěděl. Ale je to pravda. A já vím, jak takový lesklý Hollywood dovede člověka úplně zdemoralizovat. Pro mne znamená Geraldova kariéra všecko – všecko. A on je tvrdohlavý jako mezek. Nechce mě poslechnout. Říká pořád, že má nějaký vážný důvod, aby se sebral a odešel z New Yorku.“ Teď vypadala vážně a skoro nebezpečně. „Ale vy ho musíte přivést k rozumu, Petře! Musíte být neústupný a donutit ho, aby dodržel smlouvu.“

Hrnulo se to na mne jedno za druhým. Jako bych neměl až dosud už tak dost nesnází, teď se mi ještě bude Hollywood snažit vyfouknout mého mladistvého milovníka – teď, takřka v předvečer zahájení hry, od níž jsem si tolik sliboval!

„Teď přece nemůže Gerald dát výpověď,“ namítl jsem. „Bylo by to od něho zatraceně neloajální. A kromě toho by to byla hloupost. Jestliže vydrží v souboru přes provedení Povodně, dostane pak v Hollywoodu mnohem vyšší nabídku. Však já mu to vysvětlím.“ A bez přesvědčení jsem dodal: „Doufám jen, že mě bude chtít vyslechnout.“

„Ovšem že vás vyslechne, Petře. Každý vás poslouchá.“ Mirabella mě políbila a začala se vznášet po kanceláři, jako by z ní náhle spadly všechny starosti. To bylo pro ni příznačné. V jednu chvíli se prohýbala až k zemi pod tíhou tragédie; a v následujícím okamžiku by celou zemi laskala v náručí. Konverzačním tónem dodala: „Gerald se vám o tom vůbec nezmínil, když jste se spolu viděli dnes ráno u Wesslera?“

„Neřekl mi vůbec nic,“ odpověděl jsem. „Byl asi příliš zaměstnán snahou být na Wesslera co nejvíce hrubý.“

Mínil jsem to jako jemnou narážku a pokárání a Mirabella to tak pochopila. Prudce odhodila cigaretu a pohlédla mi přímo do očí.

„Vy si myslíte, že se k Wesslerovi chovám dokonale dětinsky, viďte? Ano. Připouštím to. Ale já si zkrátka nemohu pomoci. Jak se na něj podívám, začnu hned vidět bublinky před očima. Je tak slušný a solidní a vážný – a ta jeho odporná paměť! Dohání mě to k šílenství. Ve Spojených státech snad neexistuje obličej, který by už předtím neviděl – ani jediný obličej kromě mého.“ Pohodila směšně hlavou. „Dnes ráno začal s tím, že si odněkud pamatuje Henryho. Henryho! Toho nepamatovatelného človíčka, tu pokornou veverku! Ale nepamatuje si, že snad někdy předtím viděl mne! To ne! Ovšem, já jsem se asi jen dvacet let objevovala na prvních stránkách všech divadelních magazínů. To je všecko, pouhých dvacet let!“

Skrývalo se za tím slovním vodopádem skutečně jen ženská ješitnost, dotčená tím, že Wessler na Mirabelle nezkusil své »kde už jsem vás jen viděl?« Anebo se skrývalo za Mirabellinou averzi vůči Wesslerovi ještě něco jiného, hlubšího? blesklo mi hlavou.

„Ale musím uznat, že je to báječný herec, Petře,“ pokračovala překotně. „Hraje mnohem lépe než já. Snad proto, je mi tak protivný. Kdykoli jsme spolu na jevišti, mám pocit, že mě nějak dusí, jak mě přezírá, takřka zašlapává. Cítím, že by ze mne nic nezbylo, že by mne úplně pohltil, kdybych se nějak nebránila.“

„Nesmysl!“ řekl jsem. „Vy dobře víte, že můžete na jevišti soupeřit s každým, jen když budete chtít!“

„To je od vás šlechetné, Petře, ale není to pravda.“ Nenávistná kousavost ji náhle opustila. Vypadala najednou utrápená, jaksi křehká. „Má nade mnou nějakou moc. On proměňuje hru ve skutečnost. Pronásleduje mě to, i když jsem z divadla pryč, nemohu v noci spát, nemohu se vůbec zbavit toho zatraceného zvuku jeho hlasu. Myslím, že ho nenávidím.“ Odmlčela se a hlasem jí zachvělo podivné dojetí. „Bože, ještě se ze mne stane hysterická ženská.“

Snad nikdy jsem neviděl Mirabellu v takovém stavu. Obvykle, dokonce i v těch nejtěžších chvílích po skandálním rozvodu s Gatesem by byla raději zemřela, než aby dopustila, aby ji někdo přistihl v okamžiku, kdy ztratila sebevládu.

Řekl jsem: „Miláčku, nikdo vám nemůže bránit, abyste někoho nenáviděla, ale myslím, že by bylo vhodné se trochu mírnit. Musíte uznat, že nemělo smyslu posílat Geralda, aby byl na někoho tak hrubý.“

Mirabella ostře vzhlédla. „Vy myslíte to intermezzo dnes ráno? Jak mi šel k Wesslerovi pro láhev s brandy? Opravdu, vůbec jsem ho nenaváděla, aby byl záměrně hrubý, ani jsem to neměla v úmyslu. Přisahám. Nechtěla jsem být sprostá. Bylo to jen – že jsem chtěla to brandy.“

„Ano,“ poznamenal jsem, „všiml jsem si, že láhev byla z polovičky plná.“ Její odpověď přišla příliš rychle, příliš bez dechu. „A já jsem včera večer řekla, že je prázdná, viďte, Petře? Já vím. Je mi to hrozně nepříjemné. Ale Petře, když Lionel – když tak náhle zemřel, povolily mi úplně nervy. Neuvědomovala jsem si vůbec, co dělám, pořád jsem myslela na to, co Lionel řekl o tom zrcadle, a všecko to ostatní. Byla jsem jako opilá, Petře. Proto jsem řekla, že je láhev prázdná. Opravdu jsem myslila, že je.“

Znělo to dokonale pravdivé. Všecko, co řekla, mělo smysl a bylo to pochopitelné. Jenom jsem přemýšlel, proč tomu vůbec nevěřím.

Mirabella na mne stále hleděla a její oči zřejmě vzpomínaly na včerejšek. Pak náhle změnila výraz, sevřela rty, snad chtěla cosi říci, ale bála se to vyslovit. Znenadání se otázala: – „A pokud jde o Comstockovu úlohu, Petře, proč jste ji svěřil tomu člověku?“

Teď jsem nevěděl, jak odpovědět. Těžko jsem jí mohl vykládat teorii doktora Lenze o Kramerovi jako „provokační dávce“. A přitom bych byl rád zjistil, co mezi Mirabellou a Kramerem nehrálo.

„Je to Henryho strýc,“ pravil jsem opatrně. „Nabídl se, že tu roli sehraje. Vy ho znáte?“ dodal jsem.

Mirabelliny oči se rozevřely – až příliš. „Já že znám toho člověka? Petře, nebuďte bláhový. Jak bych ho mohla znát?“ Lehce se začervenala, jako kdyby jí napadlo, že protestovala až příliš důrazně. Rychle dodala: „Petře, ať je tomu jakkoli, nenechte toho člověka ve své inscenaci. To jsem vám vlastně přišla říct.“

„Nenechat ho hrát?“ Tvářil jsem se udiveně, i když jsem s ní v duchu horlivě souhlasil. „Ale jak se ho máme zbavit? Zahrál tu úlohu docela dobře.“

„Mně je srdečně jedno, jak tu roli zahrál.“ Mirabella mi impulzivně sevřela paži. „Celá ta úloha je špatná a nevhodná. Vy dobře víte, že je nešťastné mít na jevišti scénu s rakví. Comstock ji hrál a zemřel – nemám pravdu? Znamená to smůlu. Vím to. Chtěla bych, abyste celý ten výstup vyškrtl.“

„Možná že jsem pověrčivý,“ řekl jsem, „ale tak pověrčivý zas nejsem.“

„Tady nejde jen o pověru,“ pokračovala Mirabella naléhavě. „Je to nevhodná epizoda, Petře. Příliš melodramatická. Úplně porušuje rovnováhu celého prvního jednání. A je naprosto zbytečná.“

Začala mi hned vysvětlovat, proč. Mirabella byla vždycky temperamentní, když diskutovala o hře, ale tentokrát se úplně překonávala.

Aby dodala co největší váhy a přesvědčivosti svým důvodům, sebrala se stolu průklep rukopisu hry, vytáhla i nepřístupnou slečnu Pinkovou z předpokoje a donutila nás, abychom celou scénu sehráli tak, jak navrhovala, totiž bez výstupu se smrtí obchodního magnáta. Slečna Pinková byla kupodivu pověřena úlohou Wesslerovou, kdežto já, nevím z jakého původu, jsem se musil změnit v Iridu. Mirabella hrála všecky ostatní role.

Bylo to jedno z jejích bláznivých extempore, která bezvadně ovládala. A přesvědčila mne. V jejím pojetí, podle něhož magnát zemřel mimo jeviště a vůbec se na něm neukázal, celá scéna dostala úplně jiný smysl. Předtím jsem si vůbec neuvědomoval, jak je hloupě sentimentální. Zkrátka Mirabella svým nápadem zdvihla celý akt.

„Tak, drahouškové!“ Mirabella hodila vlasy dozadu a s vítězným úsměvem se dívala na slečnu Pinkovou a na mne. „Není tohle lepší? Jen řekněte, není tohle nejsprávnější úprava?“

To byla. Upřímně jsem to přiznal, ale hned jsem ji upozornil, že Henry jako autor má smlouvou potvrzené právo odmítnout jakékoli změny, jež se mu nelíbí. Ale jak se zdálo, to Mirabelle nevadilo.

„Věděla jsem, že to uznáte,“ prohlásila. „Je to tedy v pořádku, ne? Teď můžete klidně říci tomu panu Markerovi či Kramerovi nebo jak se jmenuje, aby vypadl z divadla.“

Mirabella se opět na okamžik stala onou všecko zaplavující osobností; odhodila rukopis na psací stůl, políbila mne, políbila odcházející slečnu Pinkovou a bouřlivě se začala mazlit se psem, který do té chvíle trpělivě klímal v koutě.

Ale přesto jsem se jí nenechal oklamat. Změnu, kterou navrhla, byla skvělá. Ale já jsem věděl, že ji vymyslila z jiného důvodu. Rozhodně jí tolik nezáleželo na lepším dramatickém účinu prvního dějství. Mirabella zoufale, šíleně toužila po tom, dostat Kramera ze souboru – za každou cenu.

Situace se nijak nevyjasňovala, naopak zamotávala se stále víc.

Hned po odchodu slečny Pinkové Mirabella nechala své líčené bujnosti. Zastavila se přede mnou se rty napolo rozevřenými a nejistě vztáhla ruce.

„Petře, bude to krásná hra. Nádherná hra. Nesmíme nikomu dovolit, aby nám ji zkazil.“

„Jak by nám ji mohl někdo zkazit?“ otázal jsem se, třebaže jsem sám znal nejméně tucet odpovědí na tuto otázku.

„Nevím. Někdy mi napadá, že je to všecko příliš dobré, aby to byla pravda. Konečně jsem dostala roli, která pro mne znamená všecko. Je to úloha, o které jsem vždycky snila – ne, je ještě lepší. Vy víte, že ti hlupáci lékaři mi řekli, že jsem se zbláznila, když jsem chtěla odejít z nemocníce. Prorokovali mi, že se definitivně zhroutím, jestliže se pokusím hrát. Ale já hned věděla, že Povodeň je jedno z těch věcí, které se náhle objeví a musíte po nich sáhnout dřív než – než bude pozdě. Asi bych zemřela, Petře, kdyby mi mělo něco zabránit…“

Odmlčela se a ruka se jí bezděčně zdvihla k tváři, jako by chtěla odehnat nebo setřít cosi neviditelného. „Petře, a teď od vás chci, abyste mi něco řekl – vážně. Ale opravdu poctivě. Jsem pořád dobrá? Jsem tak dobrá, na jevišti, jako jsem byla, když jsem byla provdána za Rolanda?“

„Jste mnohem lepší,“ řekl jsem jí a myslil jsem to upřímně.

„Jsem? Ach, Petře, skutečně jsem? Přece byste nelhat, viďte? Zabila bych vás, kdybyste mi v téhle věci lhal. Víte, já už si vážně nejsem jista.“ Její oči byly najednou plny strachu a prosby. „Jak dlouho jsem žila s Rolandem? Sedm let. Bylo to zlých sedm let, Petře. Nenáviděla jsem ho; měla jsem z něho strach. Ale hrálo se mi dobře, oběma nám to šlo báječně. Nějak se mi zdálo, že právě ta jeho ustavičná přítomnost a můj odpor k němu mi pomáhají – abych dokázala co nejhlouběji vniknout do své role. Snad to byl jakýsi druh úniku z toho trápení. A proto jsem s ním vydržela tak dlouho.“

Spustila ruku s tváře a slepě na ni hleděla. „Teď jsem to všecko odvrhla. Jsem volná. Už není žádného Rolanda. Ale s ním odešlo také něco jiného. Snad jsem s ním měla společné kořeny, I když vyrůstaly v nenávisti. Petře, třeba mi nebudete rozumět, ale já se bojím, hrozně se bojím.“

„Mirabello, miláčku,“ pravil jsem chlácholivě, „řekněte mi, co vás trápí. Svěřte se mi, čeho se bojíte. Je to Kramer? Jestli je to on, vyhodím ho v tu ránu.“

Rty se jí začaly třást; v očích měla prázdný, ztracený pohled. Pak se mi náhle vrhla do náruče, skryla mi tvář na prsou a přitiskla se ke mně jako děcko.

„Není to nic, Petře, nic, jen cosi ve mně. Bojím se, že už jsem hotova. Jsem vyčerpána. Už to nevydržím.“

Všecko, co bych byl v té chvíli řekl, by bylo malicherné a hloupé. Držel jsem její útlé, chvějící se tělo a přál jsem si každým nervem své bytosti, aby nám už náš tajemný nepřítel dal konečně pokoj.

Byl jsem si jen nejasně vědom rozčilených hlasů vedle v místnosti. Pak jsem v jednom z nich definitivně poznal hlas slečny Pinkové, jak velmi hlasité a rozhodně říká: „Pan Duluth je zaměstnán. Nesmí být rušen.“

Potom jsem zaslechl druhý hlas, měkký a neurčitý; nato jako by tam došlo k tahanici. Dveře se náhle otevřely. Zaslechl jsem ještě slečnu Pinkovou, jak volá: „Jak se můžete opovážit!“ Ale dveře se zavřely a její hlas odumřel za nimi. Muž, který vstoupil, stál už k nim zády, s rukama v kapsách černého svrchníku, černý klobouk naražen nad tmavýma výsměšnýma očima.

Díval se na nás. „Jen co je pravda,“ pravil, „byl to dramatický vstup.“

Byl bych se nadál všeho jiného, než že se tu objeví Roland Gates právě v tak delikátní situaci. Má ruka, která držela Mirabellu kolem pasu, Instinktivně zesílila obětí. Řekl jsem klidně: „Bylo by lepší, kdybyste odtud vypadl, Gatesi – a hned.“

Roland Gates se nepohnul. Nespatřil jsem ho od jeho studného odchodu z Broadwaye. Vypadal úplně stejně jako dříve – jako hezká, zpustlá ještěrka. Zasmál se téměř nehlasně.

„Ale, ale, Petře, jistě mi dovolíte přinést mé bývalé ženě poselství dobré vůle – dokonce i když je v náručí mého bývalého divadelního ředitele.“

Až do tohoto okamžiku ho Mirabella neslyšela. Byl jsem si tím jist. Ale jeho tichý smích zřejmě zajel do jejích mučivých a zmatených myšlenek jako ostrý nůž. Pocítil jsem, jak se mi její tělo v náručí napjalo.

Byl to pro ni zlý okamžik stát opět tváří v tvář Gatesovi. Byl bych schopen čehokoliv na světě, abych ji před ním uchránil – všeho, i vraždy, v každém případě vraždy na něm s rozkoší. Vykročil jsem proti němu, ale její prsty pevně sevřely klopy mého kabátu. „Ne, Petře, prosím vás! Nedělejte nic.“

Viděl jsem, že Mirabella se s ním chce vypořádat sama. Když se k tomu rozhodla, nemělo smyslu ji v tom zabraňovat. Jednou k tomu stejně muselo dojít.

Provedla to obdivuhodně. Několik vteřin se ani nepohnula. Stála k němu zády a dívala se na mne, v obličeji jí to křečovitě škubalo – stále ještě se nedokázala ovládnout. Pak se náhle její výraz změnil jakoby kouzlem; spatřil jsem ohromující proměnu, při níž se ze zlomeného, uštvaného stvoření opět stala Velká Mirabella.

Když se obrátila ke Gatesovi, byla už dokonale vyrovnaná a klidná. Její obočí a zdvižené čelo projevovaly mírné překvapení.

„Hleďme, Roland, ani jsem si tě nevšimla. Ale ty se vždycky umíš vplížit do místnosti, viď?“

Gatese to uvedlo poněkud do rozpaků. Zřejmě si myslil, že ji zastihl úplně na dně, což by mu jistě poskytlo zlomyslné zadostiučinění. Jeho oči, zelené a prázdné jí ostražitě pozorovaly.

„Vypadáš nějak z formy, Mirabello, nejsi nemocná?“ začal lehce.

„Zdá se ti? Ale já se naopak cítím velmi zdravá.“ Mirabella na mne lhostejně pohlédla. „Petře, zeptejte se prosím Rolanda, proč sem přišel. Vždycky něco chce, když přijde. Obyčejně peníze.“

To mě nesmyslně rozveselilo. Tohle Mirabella provedla znamenitě.

„Ovšem, Rolande,“ obrátil jsem se k němu, „chcete, abych vám napsal šek?“

„Díky, Petře, ale finančně jsem na tom docela dobře. Jsem rád, když slyším, že vy rovněž. Když jsem vás viděl naposledy, nebyl jste na tom tak dobře – moc jste pil.“ Roland pomalu došel ke křeslu, usadil se na jeho opěradle a zapálil si cigaretu. „Abych řekl pravdu, přišel jsem proto, že mi opravdu leží na srdci vaše i Mirabellina budoucnost. Zaslechl jsem, že máte v Dagonetu nějaké nesnáze?“

Mirabelliny oči se udiveně rozšířily. „Nesnáze, Rolande? I kdepak, nemáme vůbec žádné nesnáze.“

„To mě těší, že mě špatně informovali.“ Gates hluboko vdechl kouř a vypouštěl ho pomalu a zamyšleně nosem. „Ale přesto mám o vás starost. Prý nemáte pro Wesslerovu úlohu vůbec náhradníka. Víte, že hodně riskujete? Nemůžete se na něho spolehnout, a kdyby se mu něco stalo – nu, byl by to neslavný konec vašeho divadelního podnikání, ne?“

Věděl jsem už, k čemu míří, Gerald mě předešlý večer před ním varoval. Ale Mirabellina ruka na mé paži mi zabránila cokoli říci.

„Pokračuj, Rolande.“

„Napadlo mi, že bych vám mohl pomoci,“ nedal se pobízet Gates. „Dejte mi průklep hry a svěřte mi Wesslerovu roli. Až – chci říci kdyby se zhroutil, mohu kdykoli za něho zaskočit. Cítím, že by mi ta role bezvadně seděla. Bylo by to pro Mirabellu i pro mne docela zábavné, kdybychom začali zase spolu.“ Odklepl popel na podlahu. „Co tomu říkáš, Mirabello?“

Mirabella mu věnovala dlouhý, zvláštní pohled. Pak se k němu obrátila zády, jako by ho úplně vymazala z paměti. Podala mi obě ruce.

„Slíbila jsem Geraldovi, že se s ním v pět hodin sejdu, Petře. Musím už zas letět.“

Velmi zvolna a rozvážně zdvihla své rukavičky, nasadila si před zrcadlem svůj bláznivý klobouk, sehnula se ke psu, zapjala mu řemínek k obojku, ovinula si řemínek kolem zápěstí a začala ho lákat, aby se hnul.

Prošla kolem Gatese, přistoupila ke mně a políbila mne. „Eddie mě jistě zavolá, až zas budeme moci zkoušet, viďte? A pokud jde o ty změny v rukopisu, to už si projednáte s Henrym, že?“

„Zajisté,“ odpověděl jsem.

„A pak máte ještě Geralda! Nezapomenete, na čem jsme se rozhodli o Geraldovi? Vím, že se vám to podaří.“

Šla ke dveřím do kanceláře a otevřela je dokořán, takže jsme skýtali pěknou vyhlídku mému obchodnímu řediteli, mému reklamnímu agentovi, slečně Pinkové a asi tuctu neznámých návštěvníků.

Překročila už práh, když se náhle otočila a nabídla Gatesovi ruku v rukavičce. Uchopil ji.

„Na shledanou, Mirabello.“

„Sbohem, Rolande.“

A potom, zatímco posluchačstvo vedle strnulo v mlčenlivém očekávání, Mirabella odtáhla ruku, svlékla s ní rukavičku a hodila ji do koše na odpadky.

„Dal jsi mi jednu otázku. Rolande. Chtěl jsi vědět, zda by bylo zábavné, kdybychom spolu hráli v Dagonetu.“ Její úsměv byl ostrý a studený jako rampouch. „Nemyslím, že by to bylo příliš zábavné. Nemyslím, že by to vůbec bylo zábavné. Ostatně, v divadle teď právě budou hubit krysy, takže by to tam pro tebe bylo nebezpečné.“

To byla dokonale zničující poznámka. Ale Rolanda Gatese nezničila. Jeho snad nezničilo nic. Šel jen ke dveřím, zavřel je za odcházející Mirabellou a protáhle řekl:

„Je to kupodivu, jak dlouho dovedou ženy nenávidět – úplně jako sloni, nebo to jsou nosorožci?“

„Nosorožci,“ poznamenal jsem věcně, „to jsou ti živočiši s tlustou kůží. Člověk je občas musí potkat i na ulici.“

Gates vzdychl. „Jak vidím, vy sdílíte Mirabelliny přehnané pocity ke mně? Takže nechcete, abych studoval Wesslerovu roli?“

„Nechci,“ odpověděl jsem hrubě. „A moje mínění o vás byste měl znát. Vyjádřil jsem se docela zřetelně, když jste se rozváděli.“

„Ano, vzpomínám si, že jste byl trošku hysterický.“ Gates na mne upíral výsměšný pohled, „Vy si myslíte, že jsem darebák, co, Petře? Obávám se, že váš dočasný pobyt v blázinci způsobil, že máte sklon k přehánění.“

Při pohledu na Gatesův pohledný obličej jsem si vzpomněl na nechutné věci, které vyšly najevo při Mirabellině výpovědi za rozvodového řízení. Řekl jsem chladně: „Můj sklon k přehánění je tak silný, že jen stěží přemáhám chuť vykopat vás z kanceláře. Ale než to opravdu udělám, bude vás snad zajímat, že vrátný v Dagonetu mi vyprávěl, jak jste ho včera večer podplatil pěti dolary, aby vás vpustil do divadla.“

Gates to přijal naprosto klidně. „Očekával jsem, že ten dědek neudrží tuto dobrou novinu za zuby. Však jsem mu tam také nechal navštívenku, aby si nespletl jméno.“

Byl jsem v nepříjemném postavení. Toužebně jsem si přál zjistit, co Gates včera večer v divadle dělal. Ale na druhé straně bylo životně důležité nedopustit, aby se dověděl, kolik vážných starostí se nám nahrnulo na hlavu.

Zatímco jsem uvažoval co odpovědět, ústa se mu zkřivila v prchavý jedovatý úsměv. „Byla by zbytečná ztráta času pokoušet se přede mnou něco tajit, Petře. Já vím, co se stalo včera večer v Dagonetu. Já vím všechno, víte?“

To bylo nepříjemné, ale pořád tu byla ještě možnost, že své znalosti jen předstírá.

Ale nepředstíral. „Ano, Petře, u Sardota jsem se setkal se svým starým známým – s Jiřím Kramerem. Poslali jsme nejdříve jeho mladého synovečka spinkat a pak jsme vypili pár skleniček. Kramer mi přitom vypravoval velmi podrobné, co viděla třeba slečna Theo Ffoulkesová v hořejší šatné.“

Mohl jsem ovšem uhodnout, že mezi Kramerem a Gatesem je nějaká souvislost. Ačkoli jsem se chabě pokusil o bezstarostné chování, bylo nemožné Gatese oklamat A ten se navíc mou snahou znamenitě bavil.

„Vy asi umíráte touhou slyšet, jaké hrozné zločiny jsem včera večer provozoval v Dagonetu. Ale budete zklamán, až uslyšíte pravdu. Šel jsem do divadla s prostým a docela počestným úmyslem zjistit, zda má bývalá žena obdržela dárek, který jsem jí poslal. K onomu melodramatu jsem se nahodil jako pouhý divák.“

Vrátil se ke křeslu, jako předtím se usadil na jeho opěradle a zapálil si nezbytnou cigaretu. „Řeknu vám přesně, co se mi stalo. Podle pokynů vrátného jsem vyšel po schodech k jevišti a chodbou zamířil k první šatně, o níž jsem se domníval, že je asi Mirabellina. Zrovna jsem docházel ke dveřím, když se náhle otevřely a nějaký muž – byl to starý Comstock, jak jsem si uvědomil, prchal odtud směrem k jevišti. Sotva popadal dech, sténal a brblal si něco, co vypadalo jako Lilian – nu, choval se jako když se zrovna setkal se všemi čerty z pekla. Hotová zřícenina, Petře.“

Gates odhodil cigaretu na můj koberec a několik vteřin ji pozoroval, jak dohořívá, než ji zašlápl. „Byl jsem najednou v rozpacích. Podle všech pravidel napínavých románů jsem se měl odhodlaně napřímit a vejít do šatny, abych záhadu prozkoumal. Ale – zkrátka nebavilo mě to. Obrátil jsem se a mazal pryč.“

Olízl si rty; připadlo mi to, jako když chameleon lapá mouchu. „Když jsem byl asi na půl cestě dolů, uslyšel jsem za sebou cinkot skla. Ohlédl jsem se. Nahoře na schodech jsem zahlédl muže, který spěchal právě z té šatny. Zahlédl jsem ho jen tak koutkem oka. Ale úplně to stačilo. Přidal jsem plyn a byl jsem z Dagonetu venku tak rychle, že byste to byl opravdu i vy rád viděl.“

Úplně jsem zapomněl, že to je Roland Gates, který mi příběh vypravuje, úplně jsem zapomněl, jak se mi hnusí. Přemýšlel jsem jen, jak překvapivě to všecko souhlasí se teorií doktora Lenze; člověk, jehož Gates spatřil, zřejmě musel být neznámým, který nastrojil onu fantasticky hrůznou podívanou v šatně, použil k tomu Eddieho tabule skla a nakonec ji rozbil, neznámým, který zkrátka byl příčinou a původcem všech záhadných událostí v Dagonetu.

Nejneuvěřitelnější částí tohoto vyprávění bylo, že tou osobou byl muž. V tom případě nezbývalo jiné vysvětlení, než že smyslem triku se zrcadlem bylo svést pátrání nepravým směrem.

„Poznal jste ho?“ zeptal jsem se s nepříjemným pocitem. „Viděl jste jeho obličej?“

„Jestli jsem viděl jeho obličej?“ opáčil Gates a obnažil v prázdném úsměvu dvě řady malých špičatých zubů. „To je nejpodivuhodnější část celé historie, Petře. Neviděl jsem jeho obličej – protože obličej nebylo vidět. Viděl jsem jen pár očí v nějaké šedavé prázdnotě.“

Pravil to s tak vypočítanou lhostejností, že mě to úplně vyšinulo z rovnováhy. Všecko mi splývalo v bláznivou změť – nejdříve žena se světle hnědou kožešinou, pak nějaký fantóm, který pouštěl krysy z pastí, a nakonec muž bez tváře. Už mě to přestávalo bavit.

Gates už skončil: „Tak Petře, to je celý můj příběh. Jistě uznáte, že byl skutečně zajímavý a že to dobrodružství stálo za pět dolarů, které jsem do vašeho podniku vrazil.“

Už jsem ho neposlouchal. Mozek už začal zase pracovat rozumně. Donutil jsem se představit si majestátní uklidňující postavu doktora Lenze. Ten mě přece upozornil na úlohu, kterou hrála ztráta Wesslerovy modelovací hlíny. A on vyslovil domněnku, že muž v šatně nejspíš té hlíny zneužil, aby si znetvořil obličej. To, co spatřil Roland Gates, potvrzovalo tedy správnost Lenzovy dedukce.

Tím se mi trochu ulevilo, ale ne příliš.

Gates se líně opřel o hrany psacího stolu a pravil: „V dnešních ranních novinách jsem četl, že Comstock přivedl drama k vyvrcholení tím, že zemřel na jevišti. Vy se ovšem otřásáte hnusem nad mou morálkou. Petře. Ale i já, podle vás samozřejmě darebák, jsem otřesen komedií, kterou jste s Comstockem sehráli kvůli své reklamě. Je nízké a surové postrašit starého člověka se slabým srdcem až k smrti.“ Odmlčel se; na tváři měl svůj utkvělý pronikavý úsměv, „Mám-li být upřímný, před soudem by se tento případ bezpochyby posuzoval jako vražda.“

Byl jsem dosud příliš zmaten, abych Ihned pochopil, kam tím míří. „Ano,“ pokračoval Gates, „je to vlastně vražda – ať už úkladná nebo prostá, ale vražda to je. Ale i kdyby to nebylo vražda, je to něco, co mělo oklamat úřady. Vy jste to ovšem už policii oznámil, jste takový seriózní, kam se na vás hrabu.“

Teprve teď jsem si začal uvědomovat, co se za jeho řečmi skrývá. „Víte dobře, že jsem nic policii nehlásil,“ řekl jsem.

„Nehlásil? Vy chcete krýt zločin?“ Obočí se mu zvedlo. „Ach, už rozumím proč. Pro první divadelní podnik po vašem – eh, uzdravení by to byl skutečně prekérní začátek, kdyby se do toho zamíchala policie, co? Třeba by se premiéra musela odložit na neurčito. Jaké štěstí, že jsem jim neřekl, co jsem včera viděl. Jsou tak zvědaví!“ Jeho malá pěstěná ruka s nehty zastřiženými do špičky sebrala se stolu průklep rukopisu Povodně. „Nemyslíte, Petře, že to je ode mne celkem výborný nápad se naučit roli Konráda Wesslera?“

„Pokud vám rozumím, chcete tu roli výměnou za to, že budete mlčet,“ pravil jsem se zoufalou snahou udržet vládu nad sebou ještě aspoň chvíli. „To je vydírání.“

„Vydírání?“ Opakoval Gates posměšně. „Ale milý Petře, vy mluvíte necivilizovaně. Policie pro mne nic neznamená. Pokládám ji za v podstatě protivnou instituci. Ovšem, pokládal bych ji ještě za protivnější, kdybych byl členem vašeho souboru. Nevidím důvod, proč bych neměl být upřímný. Tím, že tenkrát Mirabella začala vytahovat to špinavé prádlo rovnou pod nos sentimentálního obecenstva, upozornila nanejvýš na své špatné vychování. Bohužel se jí přitom podařilo do jisté míry poškodit mou lidskou i uměleckou pověst. Nejjistější cestou, jak tuto škodu napravit, je ukázat obecenstvu, že Mirabella a já jsme opět spojeni – aspoň na prknech. Nu, a vaše hra se zdá pro mou rehabilitaci ideální.“

Zkroutil růžek rukopisu. „Objevím se na jevišti ovšem jen, v tom případě, kdyby byl Wessler indisponován, nebo kdyby mu bylo jinak znemožněno hrát. Mohu se roli naučit a vůbec nepotřebují chodit na zkoušky. Nebude to tedy nijak oficiální.“ Zastrčil průklep do kapsy svého svrchníku. „Tak co, souhlasíte?“

Věděl – a věděl jsem to i já – že má v ruce všecky trumfy.

„Souhlasím se vším,“ řekl jsem tiše. „Můžete se roli naučit; můžete se ji naučit dopředu i pozpátku, i třeba zleva doprava a obráceně; můžete se tím bavit. Ale předtím musím provést ještě malou formalitu. Možná, že po ní změníte svůj úmysl.“

Sevřel jsem pravici a vyrazil jsem. Udeřil jsem ho tvrdě přímo do brady.

Neprovedl jsem nic podobného od starých dobrých časů svých studií v universitním městečku. Ale na praktickou zkušenost nemá člověk zřejmě zbytečně zapomínat.

Jediné, co mě toho dne trochu rozveselilo, byl pohled na mého obchodního ředitele, reklamního agenta a slečnu Pinkovou, kterak odtahují Rolanda Gatese z koberce.

XIII.

Ale toto okamžité zadostiučinění bohužel nemělo dlouhé trvání. Když byl Roland Gates odnesen, vzkříšen a definitivně vyhozen, upadl jsem do sebevražedné nálady. Nezavinila to jen skutečnost, že jsem byl ať úspěšně či bezúspěšně vydírán, ačkoli nebesa vědí, že už to by stačilo k sebevražedným myšlenkám. Způsobil to výsledný účinek všech těch záhadných zjevů a událostí té nekonečné smůly, která pronásledovala mou hru, ale I moje naprostá neschopnost najít ze situace nějaké východisko.

Opět se objevila slečna Pinková a chtěla podepsat účty za výpravu, rekvizity a hromadu nejrůznějších dopisů. Začal jsem se v nich přehrabávat, ale obsah jsem vůbec nevnímal. A tak místo abych podepsal mnohomluvný dopis redaktoru časopisu Divadlo, obrátil jsem list a na čisté straně jsem začal poznamenávat úvahy, které se mi rojily v hlavě.

Dopadlo to takto:

PŘÍČINY, PROČ POVODEŇ ASI NESPATŘÍ SVĚTLO SVĚTA

1. Vražda skrytá před policií.

2. Roland Gates.

3. Strýc Jiří Kramer.

4. Zlověstná siamská kočka.

5. Žena se světlehnědou kožešinou.

6. Muž s maskou z modelovací hlíny.

7. Někdo pouští krysy z pastí.

8. Gerald Gwynne chce odejít do Holywoodu.

9. Mirabella Rueová se něčeho bojí, má zvláštní láhev na brandy a nakonec se možná nervově zhroutí.

10. Konrád Wessler je skoro slepý (?), a je pravděpodobně vyhlédnutou obětí nějakého podlého spiknutí, takže se možná zblázní jako jeho nevlastní bratr.

11. Theo Ffoulkesová kašle a pravděpodobně dostane zápal plic.

12. Petr Duluth si co nejdříve objedná láhev skotské, zavře se do vypolštářované cely a propukne v pláč.

Díval jsem se na tento soupis dlouhou chvíli a patlal jsem se v sebelitování. Nepokusil jsem se přemýšlet nebo stvořit nějaký plán. V hlavě jsem měl už jenom podivně prázdno. Zase mne přepadla zuřivá touha se opít do němoty.

Pak jsem si najednou vzpomněl na sliby, které jsem dal Mirabelle. S Geraldem bych mohl promluvit v Dagonetu před zkouškou a pokusit se ho odvrátit od úmyslu podepsat smlouvu s Hollywoodem. Ale Henry Prince pravděpodobně do divadla na příští zkoušku nepřijde. Poručil jsem tedy slečně Pinkové, aby mě spojila s Princem telefonicky. To byla první známka, že jsem se rozhoupal k činnosti. Kdybych u Henryho docílil, aby souhlasil se změnami, které navrhla Mirabella, byla by to bezvadná příležitost vystrnadit Kramera ze souboru.

V telefonu se konečně ozval hlas Henryho. Sdělil jsem mu Mirabellin názor, že pro logický účin a dramatické vyvrcholení prvního jednání by bylo velmi žádoucí a vhodné škrtnout výstup s umírajícím peněžním magnátem. S výmluvností, kterou jsem sám nečekal, jsem mu vylíčil všechny možné výhody takové úpravy. Provedl jsem v Povodni některá úpravy i textové škrty už dříve a Prince je vždycky schvaloval pokorně jako beránek. Byl jsem přesvědčen, že v tomto bodě s ním nebudu mít nesnáze.

Ale dopadlo to zrovna naopak. V jeho hlasu se náhle objevila škrobenost a vzdor. Prohlásil, že ve své hře počítal s Comstockovým-Kramerovým výstupem jako se základním dramatickým činitelem a že mu ani nenapadne povolit jakoukoli další změnu.

Tímto způsobem mluvil hodnou chvíli a projevil tvrdohlavou houževnatost, kterou jsem od něho nečekal. Nakonec řekl tónem, který už nebyl tak přesvědčivý: „Ostatně, pane Duluthe, nemohu tu scénu škrtnout, i kdybych chtěl, protože jsem slíbil strýci Jiřímu – že si ji bude moci zahrát.“

Konečně mi byl smysl Princovy tirády jasný. Henry Prince neměl ve skutečnosti o nic větší zájem na ponechání této scény v textu, než měla Mirabella na jejím vynechání v inscenaci. Důvody obou vůbec netkvěly ve hře samé, ale spočívaly pouze v osobě pana Jiřího Kramera. Mirabella se ho bála natolik, že se zoufale snažila ho ze souboru vystrnadit; a Henry se ho bál tak, že se ho zoufale snažil v souboru udržet.

Zavěsil jsem. Vzpomněl jsem si na pět set dolarů, které Henry ze mne vymámil na Kramerův nátlak. Chopil jsem se opět mého černého seznamu. Tak přibyl k napsaným dvanáctí důvodům ještě třináctý:

13. Henry Prince je úplně v moci strýce Jiřího, a je jím pravděpodobně vydírán.

Zatím co jsem to psal, měl jsem nejasný dojem, že za mnou někdo stojí a čte mi přes rameno. Ale zřetelně jsem si to uvědomil, až když jsem zaslechl:

„Přečti si tohle, Petře.“

Ulekl jsem se. Pak jsem se ohlédl a spatřil Iridu v persiánovém kožichu. Vypadala velmi rozhodně. V ruce měla list papíru.

„Přečti si tohle,“ opakovala znovu.

Vzal jsem list do ruky. Četl jsem: „Vážený pane, vzhledem k tomu, že Vaše elektrické zařízení…“

„Druhou stranu,“ poručila Iris.

Obrátil jsem papír. Zadní strana byla pokryta Iridiným kulatým, trochu školáckým rukopisem:

DŮVODY, PROČ POVODEŇ ASI SPATŘÍ SVĚTLO SVĚTA

1. Dr. Lenz

2. Iris Pattisonová

3. Iris Pattisonová

4. Iris Pattisonová

5. Iris Pattisonová

6. Iris Pattisonová

7. Iris Pattisonová

8. Iris Pattisonová

9. Iris Pattisonová

10. Iris Pattisonová

11. Iris Pattisonová

12. Iris Pattisonová

13. Sňatek Petra Dulutha s řečenou Iris Pattisonovou, nejspíše ve státě Maryland.

Složil jsem zvolna oba listy papíru a zastrčil je do kapsy. Vstal jsem. Políbil jsem Iridu na nos. Voněla čímsi velmi vzdáleným a příjemným.

Vyvinula se mi z náručí a zadívala se na mne pohledem, z něhož jsem mohl vyčíst pevný úmysl. „Miláčku, divadlo se dezinfikuje,“ pravila. „Nejméně do zítřka v něm nebude možné zkoušet. Takže máme čas, najmeme si vůz, pojedem na jih, překročíme hranice státu Maryland a…“

„Ne,“ odpověděl jsem.

„Proč ne? Ksakru, proč ne?“

„Protože nejsem ještě v pořádku,“ řekl jsem a myslil jsem to vážněji než kdykoli jindy. „Nevymlouvám se jen na Lenze. Nakonec to bude jen a jen tvoje zásluha, jestli se mi podaří dovést Povodeň až k úspěšné premiéře a najdu ztracenou sebedůvěru. Získám-li tě dřív, než si tě zasloužím, klesnu zase dolů. Cítím to.“

„Rozumím, Petře,“ Iris na mne pohlédla klidnýma, zamyšlenýma očima. „Dobrá. Škrtneme Maryland. Uděláme tedy něco jiného – něco veselého.“

„Na příklad?“

„Půjdeme do biografu,“ navrhla Iris.

Šli jsme tedy. Začali jsme Astorií, pak jsme šli do Paramountu, pak do Music Hallu, zkrátka z kina do kina. Prožívali jsme jakýsi druh neškodného smyslového opojení.

Ale nemělo to účinek. Pořád mi v hlavě strašil Dagonet. Po třetím představení jsme se zastavili na obložené chlebíčky. Nemluvili jsme vůbec o tom, kam půjdeme dál, ale instinktivně jsme odtud zamířili směrem ke Čtyřiačtyřicáté ulici.

Domnívám se, že to byl nějaký chorobný stav, který nás ten večer táhl k divadlu. Ale náhodou jsme je míjeli právě ve chvíli, kdy přijeli zřízenci firmy, která prováděla vyplynování divadla. Eddie Troth, tentokrát velmi nevrlý a úsečný, dohlížel na jejich činnost. Vzadu jsem viděl Maca, jak si prohlíží hermeticky uzavřené a zapečetěné válce s kyanovodíkem; povšiml jsem si jeho úzkostlivého výrazu, snad měl strach, že s krysami je odsouzen k smrti plynem i on.

Zatímco zaměstnanci firmy procházeli divadlem a zalepovali všechna okna a ventilátory, jejich vedoucí nám poskytl poučnou přednášku. Vysvětlil nám, jak se z válců vyjmou kotouče s kyanovodíkem, jak se z nich plyn zvolna vypařuje, prosytí vzduch a nakonec po sobě zanechá neškodnou usazeninu. S příjemným úsměvem dále prohlásil, že plyn zničí každou živou věc v divadle, a že i člověk ztratí vědomí během třiceti vteřin a zemře dřív než za pět minut. Ačkoli jeho lidé měli na obličeji protiplynové masky, musili se už po čtvrthodině střídat, jinak by jim plyn pronikl šatstvem pod pokožku a otrávil by je tímto způsobem.

Doufal jsem po tomto poučení, že kyanovodík zničí nejen krysy, ale i všecky strašidelné tváře v zrcadlech, ženy se světlehnědou kožešinou a muže s maskou z modelovací hlíny.

Jakmile bylo divadlo neprodyšně uzavřeno, začali s pokládáním kotoučů s plynem. Přitom došlo k malé mezihře, protože Mac najednou pohřešil siamskou kočku. Nedal nic na varování před nebezpečím a rozběhl se do šaten v prvním poschodí, kde se dosud nezačalo se zamořováním, a bědoval: „Lilian, kde jsi, Lilian?“

Konečně se vrátil, držel Lilian pevně pod paži a utíral si z čela kopky potu.

„Mám ji,“ volal. „Mám svoji Lilian. Zachránil jsem ji!“

Nepodařilo se mi vypadat příliš nadšeně. Nezapomněl jsem, jaký vzkaz mi to zvíře přineslo.

Iris a já jsme pak odešli, právě když zřízenci začali zalepovat dveře. Jejich šéf prohlásil, že druhý den v poledne se zase může začít zkoušet. Přikázal jsem tedy Eddiemu, aby svolal zkoušku na půl jedné po poledni.

Z divadla jsme šli ke mně domů. V obývacím pokoji jsme našli doktora Lenze, jak se rozvaluje v největším a nejpohodlnějším křesle. Na stolku vedle něho stála sklenice se sodovkou.

Lenz s úsměvem vzhlédl. „Protože jste nebyl doma, pane Duluthe, osmělil jsem se a udělal si u vás trošku pohodlí.“ Ukázal na sklenici. „Dokonce i občerstvení jsem si přichystal.“

„Výborně,“ řekl jsem.

Jeho pohled mě napjatě pozoroval. „Musím vám vysvětlit, pane Duluthe, proč jsem se vrátil. Napadlo mi totiž, zda jste dnes neměli v divadle nějakou další nesnáz.“

Sklesl jsem vyčerpán do křesla. „Ano,“ odpověděl jsem, „jak se zdá, nesnáze se tam budou vyskytovat do nekonečna. Celý Dagonet je jediná obrovská nesnáz.“

Z výrazu doktora Lenze se dalo usoudit, že tuto poznámku považuje za definitivní důkaz mé chorobné deprese. Ale nahlas o tom neřekl nic. Poznamenal jen: „Snad bude nejlépe, řeknete-li mi, co se všecko stalo.“

Učinil jsem tak. Bylo to otravná historie.

Lenz stále mlčel, takže Iris mohla uplatnit své názory. „V každém případě se dnes vaše dedukce ukázala jako naprosto správná – mám na mysli onoho člověka s maskou z modelovací hlíny, schovaného v šatníku. Je úžasné, jak přesně jste si to představil.“

Pokračoval jsem: „Kdybyste nám jen mohl vysvětlit rozdíl mezi mužem s maskou a onou ženou se světle hnědou kožešinou, pak by snad celá věc byla mnohem jasnější.“

Oba jsme čekali, až doktor Lenz promluví. Chvíli si ještě hladil bradu a konečně se uráčil pronést: „Musím přiznat, že situace se znatelně zamotala. Není pochyby o tom, že to značnou měrou způsobily různé reakce na naši »provokační dávku«. Ale neměly vůbec charakter, jaký jsem očekával.“ Odmlčel se a pak pokračoval: „Jestli se pamatujete, pane Duluthe, domníval jsem se, že Dagonet zahaluje vice než jedna záhada. Teď začínám být přesvědčen, že těch záhad musí být víc – a že snad spolu ani navzájem nesouvisí.“

To už bylo příliš mnoho. „Více záhad!“ opakoval jsem. „Já jich mám celý seznam, a ještě nejsou všecky! To je –“

Iris mě přerušila: „Ukaž panu doktorovi svůj seznam. Máš ho v kapse.“

Poslušně jsem se vytasil se svým memorandem o třinácti bodech a podal jsem je Lenzovi. Pročítal je pozorně a jeho výraz zůstával jasný a nezachmuřený. Potom mi papír vrátil.

„To je velice zajímavé, pane Duluthe. Ale nicméně se mi zdá, že trochu přeháníte. Zítra si to ještě jednou promyslím. Doufám pevně, že pro všechno naleznu rozumné vysvětlení. Ale teď půjdeme spát, je hodně pozdě.“

To ovšem byla jedna z Lenzových typických chlácholivých řečí, ale tentokrát v ní postrádal přesvědčivost. Přes jeho až nadpřirozený klid jsem příliš dobře cítil, že sám mnoho nedoufá v přijatelné vysvětlení, které mi sliboval.

Když jsem se rozloučil s Iridou, což pochopitelně chvilku trvalo, Lenz se vrátil z koupelny, z níž bylo předtím slyšet hlučný zvuk čištění zubů. Měl na sobě šedou vlněnou noční košili, která mu dodávala nesmírně impozantního vzezření.

Vážně mi řekl: „Minulou noc jsem zjistil, že můj pokoj je trochu malý pro mé večerní tělesné cvičení. Dovolíte, pane Duluthe, abych si je odbyl tady?“

Ovšemže jsem mu dovolil. Když jsem odcházel do své ložnice, zahlédl jsem ho koutkem oka, jak leží na zádech na podlaze a nohama točí ve vzduchu, jako kdyby jel šestidenní.

Nevím, jak dlouho provozoval toto cvičení. Ale jasně jsem si uvědomil, že ani v noční košili a s nohama ve vzduchu neztratil nic ze své důstojnosti.

XIV.

Když jsme druhého dne v poledne s Iridou přišli do Dagonetu na zkoušku, srazili jsme se před vchodem s Geraldem Gwynnem. Můj mladistvý milovník vypadal hezký jako jindy, byl však bledý a zdál se poněkud nevrlý. Mne si vůbec nevšiml. Po Iridě však vystřelil zvláštním pohledem a pravil:

„Dobrý den, Iris.“

„Dobrý den,“ odpověděla.

Nato se otočil a chtěl nás předejít, ale zavolal jsem, aby na mne počkal. Slíbil jsem Mirabelle, že s ním vyřídím tu jeho záležitost s Hollywoodem. Napadlo mi, že by bylo nejlepší udělat to tady, aby se do toho nemohl nikdo jiný ze souboru plést. Rozhodl jsem se pro taktní postup. Nepřipomínal jsem mu jeho smluvní závazky ke mně; jednal jsem s ním prostě jako s chlapcem, jímž ve skutečnosti byl, a poukázal jsem na to, jakou neobratnost by spáchal, kdyby naletěl hned na první nabídku na angažmá ve filmu.

Poslouchal mě poněkud netrpělivě. „Celá ta pitomá nabídka je mi úplně lhostejná,“ řekl potom. „A je mi stejně jedno, jestli půjdu do Hollywoodu nebo ne. To jsem Mirabelle řekl. Ale já zkrátka musím ven z New Yorku. Už to dál nemohu snášet.“

Připadlo mi hodně divné, že říkal právě toto. Předminulý večer, když mi v telefonu líčil svůj rozhovor s Gatesem, byl přece pevně rozhodnut stát po Mirabellině boku.

„Proč chcete tak náhle opustit New York, Geralde?“

Vysunul vzdorovitě bradu a pravil: „To je moje věc.“

To mě dohřálo. Pustil jsem se tedy do něho pořádně. Přiznal jsem bez obalu, že ho nutně potřebuji, že mi ani nenapadne mu dovolit, aby úplně bez důvodu zrušil smlouvu a že ho budu okamžitě žalovat, jestliže se pokusí vynutit si odchod sabotováním zkoušek nebo nějakým jiným špinavým trikem.

Závěrem jsem prohlásil: „A vůbec, máte-li aspoň trochu pocit věrnosti ke mně nebo k Mirabelle, pustíte tu věc z hlavy.“

Užasl jsem nad náhlou změnou jeho výrazu. Byli jsme s Geraldem vždycky přátelé. Ale v tomto okamžiku vypadal, jako kdyby mě smrtelně nenáviděl. „Dobrá, Petře, máte mě mít, když mermomocí chcete. Zůstanu. Ale jedno vám řeknu: jestli někomu vyrazím zuby nebo třeba zapálím divadlo – zkrátka, vzpomeňte si, že jsem vás varoval a chtěl odtud vypadnout dřív, než bude pozdě.“

Otočil se na podpatku, vešel prudce do dveří a vyběhl po schodech k jevišti.

Nebyl jsem vůbec moudrý z této jeho řeči. Obrátil jsem se k Iridě. Zdálo se mi, že Iris ví lépe než já, co tím chtěl říci. Ale na žádné otázky mi neodpovídala.

Vklouzla mi rukou pod paži a na tváři se jí objevil podivně soucitný výraz.

„Neměj mu to za zlé, Petře. Je mi ho líto. Je to krásné i hrozné být tak úžasně mladý.“

Řekla to skoro něžně. A pojednou, celkem bez důvodu jsem začal na Geralda Gwynna žárlit.

Snad to byla jen taková představa, ale všem se zdálo, že se Dagonetu po té noční kyanovodíkové lázni podařilo oživnout a nabýt trošku přívětivějšího vzhledu. Všichni se chovali téměř srdečně. Theo, jejíž kašel byl méně úporný než včera, s požitkem kouřila nezbytnou anglickou cigaretu, vykračovala si po jevišti, ukazovala Eddiemu Trothovi malé hromádky bílé usazeniny zbylé po kotoučích s kyanovodíkem – a jedním dechem vychvalovala kyanovodík i kodein. Wessler seděl skrčen na bedně v zákulisí s nezbytnou modelovací hlínou a týral tentokrát Geralda a Henryho obvyklou otázkou „kde jsem vás už viděl?“

Dokonce i jeviště vypadalo nějak lépe než předtím. Protože už předtím přivezli z dílen součásti výpravy a hlavní rekvizity, takže Eddie Troth mohl podle půdorysu sesadit alespoň provizorně dveře a některé další části interiéru, rozhodl jsem se vyzkoušet a nacvičit některé příchody a odchody ve skutečném aranžmá. Naráz se zdálo, že generální zkouška je dráždivě blízko.

Chtěl jsem se zastavit u Wesslera a zeptat se, co soudí o interiéru, ale lítačkami vstoupila Mirabella a jak mě spatřila, přiběhla ke mně a vtáhla mne do kouta. Byla zářící a skvělá jako vždycky, když ji nic netrápilo. Ať v ní zanechalo střetnutí s Gatesem jakékoli stopy, nedala na sobě nic znát. Udýchaně se otázala: „Petře, miláčku, řekněte mi, jak to dopadlo s Geraldem – dobře?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Zamračil jsem se na něho a pohrozil mu, že ho budu žalovat. Nepůjde do Hollywoodu.“

„Díky bohu za to. A je – Henry ochoten škrtnout Kramerovu scénu?“

Vypravoval jsem jí, co se stalo. V očích se jí nebezpečně zablýskalo, ruce se jí sevřely v pěst a opět se rozevřely. „Tak pan Henry chce dělat potíže, co? To bych se na to podívala.“

Chtěl jsem se jí zeptat, co tím míní, ale na jevišti se objevil Kramer a zamířil přímo k nám. Mirabella se ode mne rychle vzdálila a dala se do tichého hovoru s Geraldem.

Kramer ke mně přistoupil, řekl něco banálního o výpravě, ale jeho korálkové oči byly stále upřeny na Mirabellu. Pak zvolna sklouzly na mne. „Slečna Rueová je trochu nervózní, že? To už je tak u většiny slavných hereček, když už hrajou hodně dlouho. Ale je stále báječně fotogenická. Moje včerejší snímky budou mít úspěch.“

„Opravdu?“ zeptal jsem se zdvořile.

„Určitě. Dnes večer jde časopis do tisku. Jestli mě nebudete potřebovat, odejdu hned po svém výstupu a dohlédnu na štočky. Nemáte námitek?“

„Ale vůbec ne,“ odpověděl jsem. Byl jsem rád, že se ho dnes zbavíme tak brzy.

A hned jsme začali zkoušet. Všecko šlo kupodivu dobře, až znamenitě, až k okamžiku Kramerova nástupu, kdy jako poloutopeného finančníka Wessler donesl na jeviště. Mirabella hrála velkolepě, ale v tu chvíli jako kdyby změnila rejstřík. Nemohl jsem jí docela nic vytknout; přednášela správně svou úlohu; její mimický projev byl stejný jako jindy; jen sem tam náhle mírně nadsadila tón, přehnala gesto, a to úplně stačilo, aby nevhodnost a grotesknost celé scény začala bít každému do očí.

Na chvíli jsem byl zmaten; pak mi však došlo, že Mirabella záměrně přehání, aby přesvědčila Henryho. Když se to nepodařilo mně, zřejmě se rozhodla, že se o to postará sama. Zcela ochotně jsem jí dopřál její způsob přesvědčování. Gerald si toho pochopitelně okamžitě všiml a pohotově se přizpůsobil.

Wessler byl vším tím zřejmě zmaten, ale sám svůj herecký projev neměnil – naopak začal hrát ještě lépe, takže svým výkonem scénu skoro zachránil. Ukázal úžasnou sílu osobnosti, když jeho farmář, který vládl železnou rukou, shromáždil rodinu kolem rakve, donutil Mirabellu, aby poklekla u hlavy mrtvého a začal se modlit Přes Mirabellino přehnané gesto byl závěr scény téměř důstojný, když on a Gerald rakev odnášeli improvizovanými dveřmi z jeviště.

Ale hned po jejich odchodu Mirabella přiběhla až na rampu a vyzývavě se podívala na Henryho Prince.

„Pane Prince,“ pronesla dramaticky, „teď jste to mohl vidět sám.“

Henry si odhrnul z čela kadeř černých vlasů. „Co jsem měl vidět, slečno Rueová?“

„Tu scénu, co jiného? Snad se vám na papíře zdála živá a pravdivá, ale na jevišti může působit jedině směšně, dokonale směšně – jak na herce, tak na obecenstvo. Lidé se budou popadat za břicho, uvidíte. Dá se s tím udělat jen jedno: škrtnout, celou scénu vyškrtnout.“

Henryho zrak nervózně sklouzl na dveře, jimiž byla z jeviště odnesena rakev i se strýcem Jiřím. „Já – mně se opravdu na ní nezdá nic směšného, jestli se ovšem správně zahraje.“

„Správně zahraje!“ Mirabellin hlas byl pojednou hrozivý. „Co tím chcete říci?“

„Nu, připadlo mi, že jste to poněkud přeháněla,“ vybrebtl ubohý Henry a prudce přitom zčervenal.

„Přeháněla! Já!“ Mirabella se okamžitě přehrála do výrazu plného zuřivosti. „Slyšel jste to, Petře? On mě obviňuje, že přeháním. Mne!… Pán není spokojen! Snad tu úlohu sehraje mnohem lépe sám. Co jiného tím mohl myslit? Dobrá, ať si ji zahraje; mně je to jedno. Ať si ji hraje sám. Jděte k čertu i s celým vaším kusem!“

Otočila se, proběhla kolem užaslého Wesslera a Geralda a už byla u dveří. Henry, jehož Mirabellina slova úplně vyvedla z míry, rychle vyskočil a volal za ní:

„Prosím, slečno Rueová, prosím vás, neodcházejte! Nemyslel jsem to tak! Vy jste praktik, víte o těchto věcech mnohem víc než já. Jestliže máte opravdu z té scény takový dojem, můžeme ji škrtnout! Samozřejmě, že ji škrtnem!“

Ve vteřině byla Mirabella zpět na rampě, rozevřela rtíky v okouzlujícím úsměvu a vztáhla ruce k Henrymu.

„Věděla jsem to!“ vrkala. „Copak jsem vždycky neříkala, že Henry je nejinteligentnější autor, se kterým jsem kdy pracovala, Petře? Neříkala jsem to? Ovšem, je to smutné, že musíte říci panu strýci, že ho nemůžeme potřebovat, ale prospěch hry je přednější, není-liž pravda? A proč to nevyřídit hned, Henry? Co kdybyste mu to řekl hned?“

„Já… totiž…“ koktal chabě Henry.

„Pan Kramer mi řekl, že hned po výstupu odejde. Je tedy už asi pryč,“ vložil jsem se do rozmluvy. „Eddie, zkuste to, jestli ho ještě chytíte.“

Můj jevištní mistr zmizel a vzápětí se vrátil se zprávou, že se Kramer už ztratil. Henry si oddychl, já také a všecko se jaksi uklidnilo.

Mirabellino vítězství bylo naprosté a bezpodmínečné.

O půl čtvrté jsem přerušil zkoušku. Dámy si musily jít vyzkoušet kostýmy a Wessler slíbil na odpoledne několika novinářům interview. Řekl jsem Eddiemu, že tu chci mít všecky zase v sedm hodin, a šel jsem s Iridou něco pojíst.

Prošli jsme kolem vrátnice a kráčeli jsme uličkou k mřížovým vrátkům, když jsme pojednou uslyšeli nad sebou úpěnlivé zamňoukání. Podíval jsem se nahoru a spatřil na římse ďábelskou Lilian, zřejmě nemohla dolů. Postavil jsem se na bednu u zdi, aby mi zvíře mohlo skočit na ramena. Lilian to hned pochopila, skočila mi na rameno a srazila mi k Iridině veselosti klobouk.

Popudilo mě to a trhl jsem sebou, takže jsem málem sletěl i s kočkou, ale Lilian se držela pevně. Seděla mi na rameni jako přišitá a otírala mi čenich o tvář.

„Tak se mi zdá,“ řekl jsem, „že to zvíře nenávidím víc než…“

Uprostřed věty jsem pohlédl na Iridu a hned jsem se zarazil. Zírala na mne s divokým vzrušením.

„Petře,“ řekla, „nehýbej se. Zůstaň stát, jak jsi. A nedotýkej se té kočky.“

„Co se…“ začal jsem.

„Petře jací jsme to byli blázni! Je to neuvěřitelné jací jsme byli blázni. Víš, co máš na rameni?“

S neurčitou obavou o její duševní zdraví jsem odpověděl: „No rameni mám siamskou kočku vrátného Maca.“

„Ne,“ řekla Iris. „Nemáš. Jen se na ni podívej – na barvu její srsti. Teď ji máš skoro kolem krku. V tom přítmí je světlehnědá. Nechápeš?“

Naklonila se ke mně a chytila mne za paži.

„To je světlehnědá kožešina ze zrcadla, Petře!“

XV.

Shodil jsem Lilian z ramene. Pohlédla na mne vyčítavě a odpelášila dovnitř.

„Takže kožešina, co měl ten Fantóm ze zrcadla v šatně kolem krku, byla ve skutečnosti tahle zatracená kočka?“ pronesl jsem stále ještě trochu udiveně. „Ale jaký to má význam?“

„Včera večer ses Petře ptal doktora Lenze, jak je možné, aby byli dva nepovolaní lidé v divadle – muž s maskou z modelovací hlíny a žena se světlehnědou kožešinou. Nechápeš, co nám to říká? Theo se pouze domnívala, že vidí ženu v zrcadle – právě pro tu kožešinu. Nu, a teď když víme, že onou kožešinou byla kočka…“

„Osoba, která ji měla na rameni, mohla být stejně dobře mužem,“ doplnil jsem její myšlenku sám. „Jinými slovy, ony dvě záhadné osoby se tím spojují v jednu. Ale co to pro nás znamená jinak?“

„Nic,“ přiznala se Iris. „Ale můžeme o tom uvažovat při jídle, a snad na něco přijdeme.“

Myslili jsme na to, ale nic jsme nevymysleli. Omluvné zakašlání mě upozornilo na Henryho Prince. Můj mladý autor mačkal klobouk v tenkých prstech; jeho důstojné brýle se na mne vážně upíraly.

„Bylo mi řečeno, že jste zde, pane Duluthe,“ pravil a sklesl s omluvným úsměvem vedle Iridy.

Pozval jsem ho, aby s námi poobědval, ale Henry odmítl, že nemá hlad.

„Pane Duluthe,“ začal koktavě, „chtěl jsem vás prosit o laskavost. Neřekl byste novinku strýci Jiřímu – totiž, že jeho výstup byl škrtnut a že ho proto v souboru nebudete potřebovat sám?“

„Zajisté,“ pravil jsem. „Když se vám do toho nechce, beze všeho.“

Henry v rozpacích vzal se stolu kousek chleba a žmoulal ho tak dlouho až mu spadl na zem. „Všecko je to tak nepříjemné. Bál jsem se, že slečna Rueová odejde a vzdal jsem se námitek proti tomu škrtu, dříve než jsem si vůbec uvědomil, co dělám.“ Jeho výraz byl v tomto okamžiku dojemně beznadějný. „Neměl jsem to udělat. Nevím, co se teď stane.“

Vypadal opravdu žalostně.

„Co tím míníte?“ otázal jsem se.

Henry pohlédl na Iridu, která hned zdvořile poznamenala: „Mám si přesednout někam jinam?“

„Ale ne. Vůbec mi nevadí, že to slyšíte. Mně se jenom uleví, když se mohu vypovídat. Pořád mě hrozně trápí, Když – když jsem sám. Asi jste už uhodl, pane Duluthe, že ve skutečnosti mi hned při rozmluvě s vámi celkem nezáleželo na tom, jestli tam ta scéna bude nebo ne. Trval jsem na ní jen proto, že strýc Jiří si jí chtěl zahrát a – zkrátka, musím udělat, co mi řekne.“

Konečně se někdo odhodlal něco prozradit na strýčka Jiřího.

„Tušil jsem něco podobného,“ připustil jsem. „Kramer vás vydírá?“

„Ach ne, tak se to nedá říci. Jsem si jist, že strýc Jiří se tak chová jen proto, že si myslí, že budu mít úspěch a mnoho peněz. Domnívá se, že si to mohu dovolit.“

„Čím vás má v hrsti?“ naléhal jsem.

Henry zaváhal.

„On totiž ví něco o – o mé rodině. Nikdy se o tom nezmiňoval, dokud nezjistil, že moje hra bude uvedena na scénu. Tehdy, a to bylo právě, když přišel poprvé do Dagonetu, byl náhle docela jiný, tak trochu uštěpačný a výhružný. Řekl mi, že chce získat povolení fotografovat zkoušky, a když jsem mu vyložil, že to není v mé moci, začal – řekl mi, že všem řekne, co o mně ví.“

„Tak on vás donutil, abyste mu vymohl nejen povolení fotografovat, ale i sehrát tu roli po Comstockovi?“

„Strýc řekl, že má zvláštní důvod, proč chce být zaměstnán ve vaší hře. A těch pět set dolarů, které jsem si od vás vypůjčil…“

„Ty také dostal hodný strýček Jiří. To mně došlo hned. Upřímně řečeno, Henry, to je přece vydírání. Nu, a teď asi máte strach, že prozradí, co na vás ví, když jsme se strýčka zbavili. Mám pravdu?“

„Je to tak, pane Duluthe. Hrozně se ho bojím. Ale pořád si nemyslím, že strýc Jiří je opravdu špatný člověk. Kdybyste mi mohl nějak pomoci!“ Henry popotáhl a hlučně se vysmrkal do velikého kapesníku. „To by znamenalo konec všeho, kdyby strýc Jiří prozradil, co ví o mém otci.“

Poprvé za celou dobu naší známosti jsem začal přemýšlet o ostýchavém, naivním Henrym jako o lidské bytosti.

Bylo mi toho ubohého chlapce líto. Každý lump v něm musel najít ideální objekt k vydírání.

Iris se k němu naklonila. „Henry, co ví Kramer na vašeho otce?“

To byla otázka, kterou jsem se sám neodvážil položit. Henry se uštvaně rozhlédl.

„Není to jen otec – ví něco i na mne. To je tak: tatínek byl ředitelem banky v Karsville, kde jsem se také narodil. Každý si ho vážil a on patřil mezi přední osobnosti města. Ale loňského roku udělala prostě jedna velká obchodní společnost úpadek. A otcova banka vlastnila mnoho akcií té společnosti. Otec učinil asi nějaké zoufalé opatření, aby zachránil co se dalo. Nerozumím dobře těm transakcím a nevím, co vlastně otec udělal. Fakt je, že byl jednoho dne zatčen a je ještě pořád ve vězení.“

Oba, já i Iris, jsme mlčeli.

Henry pokračoval: „Já jsem v té době studoval lékařství. Musel jsem toho nechat. Přišli jsme o všechno a já musel nějak podporovat matku. Jednoho dne se objevil strýček Jiří a nabídl mi, že mi zprostředkuje zaměstnání v Thespidově nemocnici. Mzda nebyla veliká, ale já neměl na vybranou.“

Pozoroval mě utrápeným pohledem.

„Ve volných chvílích jsem se pořád pokoušel psát. Otec vždycky říkal, že mám k tomu nadání, a tak jsem začal psát. Konečně jsem dokončil Povodeň a poslal vám jí. Nu, a od vás přišla odpověď, že hru přijímáte a zvete mě k návštěvě. Neměl jsem v kapse ani cent. A teď jsem se musil dostat nějak do New Yorku. Automobil strýce Jiřího stál venku před nemocnici. Jednoduše jsem do něho nasedl a jel rovnou k vám. Vůbec mi nenapadlo ten vůz ukradnout. Chtěl jsem jet hned zpátky, ale když jsem byl u vás a slyšel jsem vás mluvit o mé hře, zapomněl jsem na všecko kolem sebe. Mezitím našla vůz policie a vrátila ho majiteli. Ani jsem si neuvědomoval, co jsem provedl, až tehdy večer, když strýc Jiří přišel za mnou do divadla. Tam mi právě řekl, že kdyby chtěl, mohl by mě pořád ještě dát zavřít za to, že jsem s ukradeným vozem ujel do jiného státu. To je – tohle jsou důvody, proč jsem mu u vás musel vypros it i všecko ostatní.“

Díval jsem se na něho s nevírou. „Henry, to je opravdu všecko, co může pan Kramer proti vám vytáhnout? Že váš otec je ve vězení a že jste si vypůjčil jeho automobil? To klidně pusťte z hlavy, příteli.“

„Ale pomyslete si, co by to pro mne znamenalo, kdyby to všecko vyšlo najevo právě v okamžiku, kdy začínám mít úspěch! Můj otec v kriminálu: Já sám zloděj a –“

„Váš strýček Jiří,“ řekl jsem nedbale, „ať je rád, že je rád. Teď se oba sebereme a půjdeme spolu rovnou do jeho ateliéru, a já si ho tam půjčím.“

Zaplatil jsem, Iris si šla přezkoušet divadelní kostým a já naložil Henryho do taxíku a odjeli jsme do Kramerova ateliéru. Výtah nás dopravil do třetího poschodí. Zastavili jsme se před dveřmi, na nichž byl štítek s nápisem:

JIŘÍ KRAMER, ATELIÉR PRO UMĚLECKOU FOTOGRAFII

Odhodlaně jsem zaklepal. Nikdo se neozval. Zaklepal jsem znovu.

„Možná, že je v temné komoře,“ vzpomněl si Henry. „Zkuste, jestli je otevřeno.“

Zkusil jsem tedy. Bylo otevřeno a vešli jsme.

Úzká předsíň vedla do velkého ateliéru, v němž bylo plno křesel, židli, reflektorů, tmavých i světlých závěsů, fotografické přístroje a několik nevýznamných surrealistických soch, které jsem si pamatoval z jedné nevýznamné surrealistické výstavy. Pan Kramer jich zřejmě užíval, aby svým snímkům dodal uměleckosti. Kolem stěn bylo rozestaveno několik skříní; byly většinou otevřeny a v jejich přihrádkách se bez ladu a skladu povalovaly stohy fotografii.

Henry došel až ke dveřím vzadu a nejistě zavolal: „Strýčku Jiří! Jste tady? To jsem já, Henry!“

Když se zase nikdo neozval, zamumlal cosi, jako že se musí podívat do ložnice. Když jsem zůstal sám, přistoupil jsem ze zvědavosti k přihrádkám s fotografiemi. Divil jsem se, že by je Kramer nechal tak rozházené. Nahlédl jsem do první zásuvky. Byly v ní většinou snímky divadelních veličin, a co bylo divného, byly polámány a zohýbány, jako kdyby se někdo v nich probíral se zuřivým spěchem a s naprostou lhostejností k tomu, jakou spoust po sobě zanechá. Čím víc jsem se díval, tím pevněji jsem byl přesvědčen, že ať tyto zásuvky prohledával kdokoli, Kramer to rozhodně nebyl.

Většina snímků byla, nebo aspoň dříve byla, v obálkách, na nichž Kramer vždycky napsal jméno herce nebo herečky, jejichž snímky ty obálky obsahovaly. Když jsem začal s prohlídkou druhé zásuvky, všiml jsem si obálky se jménem Mirabelly Rueové. Zvědavě jsem ji otevřel.

Byla prázdná.

Tady něco nehrálo. Odložil jsem obálku, a právě když jsem chtěl začít s třetí zásuvkou, upoutal náhodně mou pozornost obrázek, který byl téměř schován pod velikou studií profilu slavného filmového umělce Bankheada. Vylovil jsem ho zpod hromádky. Byl to snímek třicetkrát čtyřicet – obrázek obličeje v životní velikosti. Díval jsem se na neuvěřitelně odpuzující obličej – tvář muže s mrtvýma, zejícíma očima, se rty plnými puchýřů a s pořezanými, znetvořenými lícemi. Byl to muž bez totožnosti – jakási hrůzná fantazie.

Zatímco jsem si ji prohlížel, Henry se opět objevil a mumlal: „Strýc asi šel do redakce s obrázky. Já…“ Přistoupil ke mně a přes rameno se podíval na snímek, který jsem držel v rukou: „Můj bože!“

Překvapeně jsem vzhlédl.

„Co se proboha stalo?“ zeptal jsem se.

„Ta fotografie!“ vydechl.

„Ano, není právě příjemná na pohled, ale –“

„Copak nevíte, kdo to je? Vždyť je to Wessler!“

„Wessler!“

Zahleděl jsem se znovu na tento strašný paskvil obličeje.

„Wessler,“ opakoval Henry. „To je snímek jeho obličeje hned po tom leteckém neštěstí.“

Teď jsem pochopil.

Otočil jsem se k Henrymu: „Ale jak to víte?“

„Strýc Jiří vám přece vypravoval o fotografiích, které pořizoval pro plastické chirurgy v Thespidově nemocnici,“ koktal Henry. „Když se o nich Wessler dověděl, vynutil si, že všecky negativy musí být zničeny. Tento si strýc nechal. Ukazoval mi ho ještě v Karsville. Dokonce ho zvětšil. Řekl, že ta fotografie bude jednou mít velikou cenu. Nechápal jsem tehdy, co tím mínil. A také mi ani nenapadlo, že – že ji má dosud.“

Konečně jsme se dostali na stopu pravé Kramerovy činnosti. Strýc Jiří zneužíval snímků pacientů k nejpodlejšímu vydírání, o jakém jsem kdy slyšel. Teď mi byly jasné i jiné věci. Vždyť v Thespidově nemocnici byla i Mirabella. Zřejmě se ji Kramer pokoušel vydírat podobným způsobem. Proto se ho tolik bála a chtěla ho dostat pryč.

„Poslechněte, Henry,“ řekl jsem, „to je velmi důležité. Ten první večer, když Kramer za vámi přišel do divadla, jste s ním za malinkou chvíli odešel. Šli jste spolu něco vypít, že?“

„Proč – ano!“

„A strávil jste po odchodu z divadla celý zbytek večera s Kramerem?“

Henry byl poněkud zmaten. „Ne, pane Duluthe, nestrávil. Když jsme seděli u Sardota asi půl hodiny, strýc Jiří se tam setkal se svým přítelem – panem Gatesem. Hned nato mě poslali pryč, že prý si chtějí promluvit o nějaké soukromé záležitosti.“

Všecko do sebe zapadalo mnohem přesněji, než bych se byl vůbec odvážil doufat. S oslepující jasností jsem viděl, jaké bude rozřešení našich záhad. Kramer vlastní tento Wesslerův obrázek. Onoho večera, když přišel do divadla, měl pravděpodobně snímek v aktovce a měl v úmyslu využít ho k vydírání na Wesslerovi. Proto se snažil donutit Henryho, aby mu opatřil práci v našem souboru.

A pak se setkal s Rolandem Gatesem. Gates šíleně toužil hrát zase s Mirabellou. Stejně zuřivě toužil vyštvat Wesslera ze souboru. Když s Kramerem poslali Henryho domů, dali zřejmě hlavy dohromady a vypracovali spolu plán na odstranění Wesslera.

Kramer věděl o Wesslerově strachu před zrcadly: prohlédl si vrátného knížku výstřižků a z ní se dověděl o Lilian Reedové. To jim stačilo. Jeden z nich už dříve dopravil do divadla světlehnědou kočku a postaral se o prolog. Ten uviděla Theo. Zatímco se Gates zbavil vrátného a hlídal dole, Kramer se vkradl do šatny a provedl trik s falešným zrcadlem.

Tu jsem si poprvé jasně uvědomil, jak ďábelsky surový to byl trik. Kramer měl tuto Wesslerovu fotografii. Jestliže si připravil masku podle tohoto snímku, Wessler by byl konfrontován nikoli s nějakou hrůznou tváří, nýbrž se strašidelnou a zrůdnou podobou sama sebe, jak vypadal po svém neštěstí.

Čím více jsem uvažoval, tím logičtější se to všecko zdálo. Plán se ovšem nepodařil; místo aby poděsil Wesslera, zabil starého Comstocka. A pak se Gates pokusil se svou typickou drzostí dosáhnout cíle výhrůžkou, že oznámí policii zločin, který spáchal sám.

Pocítil jsem nesmyslné ulehčení. Teď bude zapotřebí jen uvědomit Kramera a Gatese o tom, že vím o jejich vyděračství, a zahnat jim chuť na působení v Dagonetu.

Případ byl rozřešen. Od tohoto okamžiku bude v Dagonetu všecko v pořádku.

Složil jsem Wesslerovu fotografii a schoval jsem ji do kapsy. Byl jsem vděčen osudu, že jsem měl příležitost zkonfiskovat ji dřív, než mohla způsobit větší škodu. V návalu radosti jsem poplácal Henryho po zádech.

„Henry,“ řekl jsem, „už jsme protrhli smůlu v Dagonetu. Konečně máme po starostech.“

Skutečně jsem si to myslil. Ale pravděpodobně to bylo jedno z nejunáhlenějších prohlášení, jaká jsem kdy učinil.

XVI.

Má veselá nálada mě neopouštěla. Vydržela i ty dvě hodiny zmatků v kanceláři a nepoklesla, ani když jsem přišel do Dagonetu. Teď, když jsem byl přesvědčen, že v pozadí všech záhad a nešťastných příhod v divadle byli pánové Kramer a Gates, nijak jsem nespěchal dát věcem příliš rychlý spád. Jediným opatřením, které jsem učinil, bylo krátké sdělení, které jsem Kramerovi nechal u vrátného. Informoval jsem v něm strýčka Jiřího, že jsem se rozhodl nepoužít jeho služeb, a vyzval jsem ho, aby si druhý den dopoledne vyzvedl v mé kanceláři honorář za zkoušky.

Už dlouho jsem se na něco netěšil tolik, jako na tento okamžik.

Dalo mi dosti námahy se ovládnout a nesdělit tu dobrou novinu souboru. Ale byl jsem už dost chytrý, abych si nechal dobré zvěsti pro sebe tak dlouho, dokud nebudou jisté na sto procent. Iris si ovšem přesto všimla, že se něco se mnou stalo. Těsně před začátkem zkoušky na mně vyzvídala: „Petře, děje se něco? Vypadáš, jako kdybys právě stvořil svět.“

„Také že jsem stvořil,“ odvětil jsem. „Stvořil jsem nové nebe a novou zemi, o které bezpečně vím, že na ní nejsou takové věci jako světlehnědé kožešiny, vyděrači, tváře v zrcadlech a mrtvoly. – Tak, vážení – jedeme! Hraje se první jednání podle změněného textu, jak ho navrhla Mirabella.“

Před začátkem zkoušky jsem byl rozčilen na nejvyšší míru. Když začala, byl jsem nadšen. Nevím, co to způsobilo – snad nepřítomnost Jiřího Kramera – že všichni členové souboru pojednou nabyli sebejistoty a onoho tvůrčího nadšení, jež teprve mění mrtvou dramatickou předlohu v život sám. Seděl jsem v tmavém hledišti, díval se s obdivem a požitkem na hru a měl nádherný pocit.

A měl jsem věru plné právo na to, abych se cítil dokonale spokojen. Zatímco se rozvíjely scény prvního dějství, sestavil jsem si v duchu stručný přehled, co všecko jsem dokázal. Před několika měsíci jsem byl propuštěn ze sanatoria bez přílišných iluzí a slušné budoucnosti: Henry Prince byla maloměstská nula: Iris nevěděla, co to je stát na jevišti; Wessler jehož kariéra se zdála u konce, si málem zoufal nad osudem svého nevlastního bratra a nad svým zraněním; a Mirabella se potácela na kraji nervového zhroucení. Tak jsme vypadali před několika měsíci.

A teď – teď jsme vytvořili silný a výkonný kolektiv; připravovali jsme znamenitou hru; pluli jsme s plnými plachtami vstříc úspěchu.

To všecko jsme dokázali přes takové množství překážek a protivenství. Cítil jsem, že si zasloužíme všechno štěstí, které na nás čeká.

Takové myšlenky mi probíhaly hlavou, když jsem seděl v prázdném hledišti a díval se na členy svého souboru, kterak vytvářejí možná nejlepší výkony své herecké dráhy. Wessler byl velkolepý. Gerald, Theo a Iris hráli tak, jak jsem je dosud neviděl hrát. A když vstoupila na jeviště Mirabella, bylo to, jako kdyby se jeviště ozářilo tisíci světly.

Bylo mi jasné, že Mirabella se bude snažit hrát tak, aby dokázala, že úprava textu, kterou navrhla, je správná. A také ano. Když přišla scéna s novým textem, Mirabella se ujala vedení a silou své herecké osobnosti ovládla celé jeviště. I když snad ostatní byli zatím trochu nejistí, Mirabella stačila na všecko sama, takže jsem vlastně nemusel vůbec zasáhnout. Hrála a režírovala současně, což nedělala na jevišti poprvé, ale snad nikdy předtím s takovou vervou a přesvědčením jako tentokrát.

A kupodivu, přestože úprava této scény pramenila především z touhy zbavit se Jiřího Kramera, bylo jasné, že její dramatický účin je mnohem větší a že tempo se tím vystupňovalo do vzrušující rychlosti. V nové úpravě šel Wessler a Gerald ven do kraje pátrat po těle Mirabellina »přítele«. Než se oba muži vrátili, přinášejíce v rakvi mrtvé tělo, tři ženy seděly na jevišti bez hnutí a vyměnily mezi sebou jen několik úsečných nenávistných poznámek. Výstup se zjednodušil a přitom nabyl dramatické síly, kterou předtím postrádal.

Naklonil jsem se na sedadle dopředu a díval se, jak Gerald a Wessler uctivě kladou rakev na podlohu. Wessler beze slova přikročil k Mirabelle, uchopil ji za ruku a vlekl ji k rakvi.

Zůstala nad ní stát s hlavou vzdorně vztyčenou, s rukama v bok. Wessler ji upřeně pozoroval. Stáli tak několik vteřin – okouzlující, ale vzdorná a cynická žena a samovládný patriarcha, a hleděli jeden na druhého s tvrdou výzvou v očích.

Pak se Wessler zvolna sklonil; jeho veliké ruce se chopily držadel a zvolna odkrývaly víko rakve.

Mirabella zaujala všechnu mou pozornost, když pohrdavě pokrčila rameny, poněkud ustoupila a ruku vztáhla prudkým pohybem k hrdlu, jakoby se dotkla něčeho slizkého. Byla to mistrná ukázka herecké zkratky.

Najednou vypadlo Wesslerovi s temným buchnutím víko z rukou. Náhle všecko zešílelo. Mirabella zakolísala a rázem jí zmizela z tváří všechna krev; oči se jí rozšířily úděsem, rty se jí rozevřely a ztuhly v bílém, bezvýrazném šklebu.

Wessler prudce vydechl. V témž okamžiku stál vedle ní, silnou drsnou paži ji objal kolem štíhlého pasu, aby se nezhroutila.

Bylo to hrozné se na ně dívat. Vypadalo to, že najednou vklouzli do jiné, naprosto rozdílné role v jiné hře – že nádherně vyhrávali panický úděs. Přesahovalo to mou chápavost.

Gerald, Theo a Iris přestali hrát a rozběhli se k Mirabelle.

„Mirabello,“ začal jsem, „Co se zatraceně…“

Ale její prázdný pohled se stále upíral do rakve. Vůbec nepozdvihla hlavu, snad si v tom okamžiku ani neuvědomovala, že je tu kromě ní ještě někdo jiný.

Potom se rozesmála – vysokým škrceným smíchem.

„Změnili jsme finále prvního jednání. Změnili jsme finále prvního jednání, abychom se zbavili Kramera. A on tu je pořád! Bože, Kramer je tu celou tu dobu…“

Vyskočil jsem ze sedadla a spolu s Eddiem vyběhl na jeviště. Všichni ostatní se seskupili kolem rakve. Někdo vykřikl – myslím, že to byla Theo. Slyšel jsem, jak Iris volá. „Petře, podívej se!“ Bezohledně jsem se protlačil dovnitř kruhu k Mirabelle a Wesslerovi. Pohlédl jsem do rakve.

Úlek a ohromení z toho, co jsem spatřil, přišel dříve, než jsem se naň mohl připravit. Bylo to cosi nemožně groteskního, co mohl vymyslit jen šílený duch divadla Dagonet.

Rakev nebyla prázdná. Uvnitř ležel natažen, s masitýma rukama pokojně složenýma na kulatém bříšku strýc Jiří Kramer.

Okamžik jsem stál jako sloup. Nemluvil jsem; nemyslil jsem; necítil jsem. Jen jsem se jako fascinován díval na ty masité bílé ruce, na kulatý obličej, z něhož nehnutě zíraly otevřené, ale nevidoucí oči. Na rtech Jiřího Kramera spočíval úsměv, ztuhlý idiotský úsměv, jako by ústa byla uměle roztažena. Pokožka na obličeji byla napjatá a lesklá jako vosk; a na ní modravé skvrnky, které vypadaly jako rozstříknutý inkoust.

Jiří Kramer ležel v rakvi bez viditelné rány, bez viditelné známky předchozího zápasu – hrozně spokojený, natažený, ztuhlý a hrůzně mrtvý.

XVII.

Když jsem konečně byl schopen mluvit, měl můj hlas jako pískání komára: „Eddie, pomozte mi ho vyndat z rakve.“ Jeho silné, chlupaté ruce se ponořily do rakve pod paže Kramerovy. Já jsem se chopil jeho nohou. Zdvihli jsme ho. Ostatní poněkud ustoupili a my položili Kramera na podlahu.

Poklekl jsem k němu a s horečnou rychlostí jsem ho obrátil obličejem dolů, abych si mohl prohlédnout jeho záda. Nebyly na nich žádné známky poranění. Pak jsem ho uchopil za ruku a bláhové jsem pátral po tepu.

Zbytečně. Věděl jsem to už napřed. Od začátku jsem věděl, že je mrtev.

Teprve potom jsem si nejasně začal uvědomovat přítomnost druhých. Mirabella stála s vytřeštěnýma očima a zsinalým obličejem; Theo si kousala rty; Iris a Gerald… Zdálo se mi, že je vidím jako rozmazané stíny na projekčním plátně.

„Geralde!“ začal jsem hystericky řvát: „Odveďte ženy odtud. Wesslera také. Jděte všichni pryč!“

Pokusil jsem se říci ještě něco jiného, ale náhle mi hlasivky odepřely poslušnost. Připadlo mi, jako bych se dusil v nějakém teplém, odporném bahně.

Pak jsem jako z velké dálky zaslechl Iridin hlas: „Eddie, odveďte Petra odtud! Rychle ho odtáhněte od té rakve. Což to nevidíte? Je to plyn – kyanovodík!“

Cítil jsem, že mě náhle někdo pevně drží a táhne z jeviště. Učinil jsem nadlidský pokus pohybovat nohama. Pravá, levá. Pravá, levá. Cosi za mnou skříplo a pak řinčivě třesklo – létací dveře. Byl jsem na chodbě. Spočíval jsem mrtvě v Eddieho náručí. Poznenáhlu jsem začal rozeznávat předměty kolem sebe. Nejprve železné zábradlí na chodbě, které se tvrdě lesklo, potom ruku, která mě držela za rukáv; nakonec těsně vedle sebe Iridinu tvář bílou a úzkostlivou.

„Petře, už je ti lépe? – Promluv, Petře!“

„Ovšemže je mi dobře. Ale…“

„Byl to kyanovodík. To je zřejmé. Patrně zůstal nějaký zbytek v rakvi,“ řekla Iris. „Kyanovodík, a skoro tě zabil – tak jako usmrtil Kramera.“

Někdo otevřel dveře Wesslerovy šatny. Všichni jsme se tam natlačili.

Posadil jsem se na jednu z holých dřevěných židlí. Cítil jsem se jistější, když jsem seděl. Eddie mi vstrčil do úst cigaretu a soucitně mě pozoroval.

„Mně je z toho taky zle,“ pravil. „Slečna Pattisonová má asi pravdu. Byl to kyanovodík.“

„Ale Kramer!“ vzpomněla si provinile Theo. „Musíme se někdo vrátit na jeviště a vynést odtud Kramera.“

„To nemá smysl,“ odporoval Eddie. „Je mrtev. Bude lépe, když se ho nebudeme dotýkat víc, než bude nutné. Zřejmě zemřel za pár minut po tom, co jsme ho dnes ráno uložili do rakve. Ten zatracený plyn byl asi někde v polštářování. Nu, a víme, že působí okamžitě. Dokonce – dokonce i v tom okamžiku, kdy jsme ho sháněli, abychom mu řekli, že už ho nepotřebujeme – počítám, že v tom okamžiku už byl mrtev. Přirozeně, že mně vůbec nenapadlo se do rakve dívat.“

Stáli nebo seděli jsme v šatně a civěli jeden na druhého.

Potom Mirabella zašeptala: „Ale co budeme dělat?“

Bylo bohužel příliš jasné, co je v tomto případě naší povinnosti.

„Geralde zajděte prosím vás dolů do vrátnice a zavolejte policii,“ řekl jsem rezignovaně.

„Policii!“ opakovala Iris jako ozvěna.

„Ovšemže policii. Teď už nezbývá nic jiného než všecko oznámit policii.“ A znenadání mi celá věc začala připadat nesmyslně, tragicky směšná. Objasnil jsem záhadu. Kramera jsem měl dokonale v ruce. Všecko se zdálo v suchu. Hra byla zachráněna. A teď tohle – Kramer mrtev, otráven kyanovodíkem v rakvi!

Gerald ještě stál u dveří.

„Nač čekáte?“ volal jsem. „Zavolejte policií. A – telefonujte na ředitelství a pokuste se dostat na drát inspektora Clarka. Je to můj kamarád. Nejlépe by bylo, kdyby sem přišel osobně.“

Gerald vyklouzl ze šatny. Za chviličku byl zpátky. Oznámil mi, že dosáhl spojení přímo s inspektorem Clarkem, prý slíbil, že hned přijede. To bylo jediné, co mohlo téměř už ztracenou situaci ještě zachránit. Clark vyšetřoval už před časem jeden případ, do něhož jsem se nedobrovolně zapletl. Věděl jsem, že bude šetřit mé zájmy, pokud to jen půjde.

Nekonečné čekání, které pak následovalo, patřilo k nejhorším chvílím mého života, ačkoli netrvalo déle než několik minut. Nikdo z nás se neodvažoval mluvit. Ale bylo více než zřejmé, co si o tom všichni ostatní myslí. Myslil jsem si to sám. Nemělo smyslu se v tom směru obelhávat.

Jiří Kramer byl vyděrač. Teprve toto odpoledne jsem se dověděl, jak nebezpečnou hrozbou Kramer byl téměř pro každého člena mého souboru. Vydržel v něm přes všecky pokusy dostat ho pryč; otevřené projevy nepřátelství mu nevadily. A teď byl mrtev.

Pořád jsem si namlouval, že to byla náhoda. Ten smrtící plyn se nějakým způsobem nashromáždil v rakvi; nějak se stalo, že se nevypařil; byla to náhoda, že Kramer byl v rakvi odnesen za jeviště a tam zanechán, takže nikdo z nás nemohl vidět, zda z ní vylezl či nikoli. Pokoušel jsem se sám sobě předstírat, že takto se událo celé neštěstí. Ale nešlo to dobře, protože jsem věděl příliš mnoho. Věděl jsem o jiných podivných příhodách, jež se staly v Dagonetu. Věděl jsem také, že někdo – snad ze zlomyslnosti – vypustil krysy z Eddieho pastí.

Tato nepatrná událost, která se dosud zdála tak směšně bezvýznamná, nabyla pojednou znepokojujících rozměrů. Nikomu přece nenapadne vypouštět chycené krysy z pastí jen tak, bez nějakého záměru. Ale teď jsem najednou spatřil velmi zdravý důvod pro takovou záměrnou sabotáž. Jestliže někomu zvlášť záleželo na tom, aby byl Dagonet dezinfikován plynem, jestliže jeden z mnoha lidí, kteří chtěli Kramera odklidit z cesty, už tehdy vymyslil plán na tuto záhadnou smrt…

Neužil jsem slova „vražda“ – ani v duchu. Nechtěl jsem tak neodvolatelně spálit všecky mosty. Ale byl jsem přesvědčen naprosto pevně, že vražda je nejsprávnější slovo pro tento případ.

Policie už byla na cestě. Za několik minut přijedou a budou se nás vyptávat na věci, o kterých budeme velmi neradi mluvit.

Seděli jsme v šatně snad čtvrt hodiny, než se venku ozvaly kroky. Mirabella zbledla. Wessler se upřeně díval ke dveřím. Iris tiše a trochu chraptivě řekla:

„Policie.“

Necítil jsem se ještě pevný v kolenou, ale vykročil jsem ke dveřím. Neměl jsem však dosud nejmenšího tušení, co vlastně policii řeknu. Otevřel jsem dveře, vyšel na chodbu a zavřel za sebou. Civěl jsem na druhý konec chodby s jedinou myšlenkou: To je konec.

Bouchly dveře. Někdo vešel. Zachytil jsem se pevně zábradlí. Po schodišti nevystupoval inspektor Clark z Oddělení pro vyšetřování vražd, ale doktor Lenz. Doktor Lenz, který se téměř zázračně objevil právě ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřeboval.

Šel jsem mu naproti. Chopil jsem ho pevně za ruku. Řekl jsem: „Díky bohu, že jste přišel.“

Klidně na mne pohlédl šedýma očima: „Co se děje, pane Duluthe?“

V rychlosti jsem mu vylíčil celou tragédii.

Jeho pevný pohled neprojevil známku znepokojení. Pravil pouze: „A pan Kramer je dosud –?“

„Ano. Ale nemůžete se k němu přiblížit. Plyn…“

„Plyn teď už bude rozptýlen.“ Poklepal mi na rameno. „Prosím, netrapte se tím, dokud nezjistíme příčinu smutné události. Jděte zas k ostatním dámám a pánům a já se k vám vrátím za chviličku.“

Vtlačil mě do dveří Wesslerovy šatny. Než jsem za sebou zavřel dveře, zahlédl jsem jeho široká záda ve dveřích jeviště.

Asi za pět minut se vrátil. Jeho vousatý obličej vyjadřoval vážnost, ale naprosto neprozrazoval nepokoj nebo starost.

„Vyšetřil jsem pozůstatky ubohého pana Kramera,“ oznámil nám. „Není pochyby, že zemřel na otravu kyanovodíkem.“ Odmlčel se a se zájmem si prohlížel nehet na palci. „Podařilo se mi prozkoumat i rakev. Nalezl jsem v ní bělavou usazeninu, kterou zanechává dezinfekční plyn. Je jasné, co se asi stalo. Minulý večer, snad právě při dezinfekci, dostal se nějakou náhodou kotouč s plynem do rakve. Protože uvnitř rakve bylo chladno a neproudil v ní vzduch, proces vypařování se značně zpomalil, a pokud se tam vyvinul vůbec nějaký plyn, pohltilo ho polštářování rakve. Když jste do ní uložili pana Kramera, teplo jeho těla přirozeně urychlilo vypařování. Dříve než mohl zjistit, co se děje a pokusit se o záchranu, ztratil asi vědomí; za malou chviličku nato musil zemřít. Nevidím žádný důvod, co by se mohlo v tomto případě komukoli vytýkat.“

Jeho klidný pohled klouzal z jednoho na druhého:

„Jsem přesvědčen, že policie musí dojít ke stejnému vysvětlení jako já. Byla to velmi neobvyklá, ale celkem vysvětlitelná náhoda.“

Zatvářil jsem se nedůvěřivě. „Vy si opravdu myslíte, že šlo o nešťastnou náhodu?“

„Ale ovšem, pane Duluthe!“ Zdvižením obočí dal lenz najevo mírné překvapení. „Máte nějaký důvod, abyste si o tom myslil něco jiného?“

Byl bych mu mohl vychrlit tucet důvodů. Ale neudělal jsem to. Uvědomil jsem si totiž, oč se pokouší. Doktor Lenz učinil to, k čemu nikdo z nás neměl nervy ani odvahu. Svým mnohomluvným vysvětlením měl na mysli tuto vybídku: „Držte jazyk za zuby a možná, že to projde. To je vaše jediná šance.“

Nemohl to ovšem říci tak naplno. Ale byl jsem si jist, že ve Wesslerově šatně nebylo ani jedné osoby, která by nesdílela Lenzovo mínění, když dodal: „Jistě se mnou budete souhlasit, že na úspěchu hry záleží každému z nás velmi mnoho. Už jsme zažili jednu nepříjemnost – všichni máte v paměti nešťastnou smrt pana Comstocka. Teď jsme v poněkud obtížnější situaci. Člověku pak snadno napadnou bláhové domněnky – například že tato dvě neštěstí mají asi nějakou spojitost. Navrhují, abychom všichni, jak tu jsme, podobné nápady a myšlenky vypudili z hlavy. Způsobili bychom si jen řadu nesnází, kdybychom policii řekli cokoli více než pouhá fakta, k nimž došlo dnes večer.“

Bylo to zajisté nesvědomité. Bylo to nemravné a patrně nezákonné. Ale Lenz byl zkrátka báječný člověk.

Jeho jasný zrak putoval opět od jednoho z nás k druhému.

„Je mezi vámi někdo, kdo se mnou nesouhlasí?“

Podíval jsem se na ostatní. Věděl jsem, že je v jejich zájmu jako v mém zachránit hru.

„Ne,“ pravil jsem, „není tu nikoho, kdo by s vámi nesouhlasil.“

„Rozhodně ne,“ potvrdila pevně Iris.

Zdálo se, že to nás dostatečně připravilo na příchod policie.

Za chvíli jich tu bylo plno. Nenápadný a ostražitý inspektor Clark, policejní lékař, fotograf a několik detektivů. Na několik hodin se rozlezli po celém divadle. Hlavně na jevišti se jim líbilo. Doktor Lenz to dovedl zařídit tak, že řekl skoro všecko za nás. Podal Clarkovi výklad o včerejší dezinfekci plynem; poukázal na bělavou usazeninu v rakvi; a nakonec vypravoval s nádhernou přesvědčivostí svou teorii nešťastné náhody, kterou nenápadně podepřel veškerou vahou své neposkvrněné pověsti a odborné reputace.

Zdálo se, že inspektor Clark, přijímá tuto konstrukci bez námitek. Byl to sice jeden z nejobratnějších a nejchytřejších úředníků svého oddělení, ale už jednou předtím spolupracoval s doktorem Lenzem na řešení případu vraždy a muselo být pro něho téměř nemožné podezírat tak významnou osobnost ze spoluviny na zatajování vraždy před policií.

Nakonec jsem přišel na řadu já. Celkem jsem nelhal, protože mi k tomu Clark nedal příležitost. Prohlásil jsem jen, že Kramer byl členem mého souboru a že při každé zkoušce jsme ho odnesli v rakvi z jeviště a pak už jsme si ho nevšímali; o jeho soukromém životě že nevím téměř nic. Zatajil jsem přirozeně skutečnost, že Kramer byl strýcem Henryho Prince. Ačkoli jsem ani v nejmenším nepochyboval o tom, že náš autor by se s největší ochotou připojil k našemu tichému spiknutí, neměl jsem to srdce vydat ho na pospas Clarkovým lišáckým otázkám. Lstivost nebyla silnou stránkou Henryho Prince.

Konečně se zdálo, že to máme za sebou. Policejní lékař potvrdil Lenzovu teorii o příčině smrti i pravděpodobnosti, že byla způsobena nešťastnou náhodou. Nato se policie hotovila k odchodu.

Stále jsem ještě nechtěl věřit svému štěstí, když jsem vyprovázel inspektora Clarka po schodech dolů. Byl velmi milý. Vzpomínal si na naše přátelství v minulosti a přál hodně úspěchů mé hře.

Ale u východu se zastavil. Jeho jiskrné chytré oči mě zvědavě pozorovaly.

„Musím říci, pane Duluthe, že jste si vybrali zatraceně špatnou firmu pro dezinfekci divadla. Uznáte, že je člověk překvapen, když se doví, že ti lidé provedli takovou trestuhodnou nedbalost a upustili zrovna kotouč s plynem do rakve, nezdá se vám?“

„A-ano,“ řekl jsem chabě. Nenapadlo mi dosud promýšlet tuto věc z hlediska dezinfekční firmy.

Clark pokrčit rameny. „Nejsem sice odborník, ale byl bych si vážně myslil, že kotouč s plynem, který někdo nechal v rakvi, musel být v době zkoušky už dávno neškodný. Ale doktor Lenz je toho názoru, že se ten plyn asi vstřebal do polštářování. Pan doktor tomu jistě rozumí víc než já.“ Odmlčel se na okamžik. „Mám dojem, že tu látku je možné docela snadno sehnat – totiž ten kyanovodík. Myslím, že se dá koupit v té či oné formě kdekoli v drogerii, nebo ne?“

„Nevím,“ odvětil jsem podle pravdy.

„Nu, však si to ještě prověříme u lidí, kteří zaplynování prováděli. Tam se snad dovíme něco víc.“ Zase chvíli mlčel. „Ale ještě mi napadlo, pane Duluthe, nezačal jste v tomhle divadle zrovna šťastně, co? Nejdříve smrt starého Comstocka – a teď zase Kramer –“.

Až dosud vůbec nepadla zmínka o Comstockovi.

Pravil jsem tak věcně, jak jsem dokázal: „Ano, chudáka starého Comstocka stihla při zkoušce srdeční mrtvice. Doktor Lenz byl při tom, ale nedalo se už nic dělat.“

„Tak doktor Lenz tu tehdy byl? Hm. Je to opravdu skvělý člověk.“ Clark vzhlédl. „Někdo mi řekl, že on financuje vaší hru. Nebo jsem to někde četl? Bože jak mohu být tak zapomnětlivý?“

„A-ano. Financuje.“

Clarkovy oči se nepatrně rozevřely. „Je užitečné mít takovou osobu nablízku pro případ nouze nejvyšší. Že se tomu tak říká?“ Pak se na mne povzbudivě usmál, obrátil se a zvolna odcházel k mřížovým vratům na ulici, a tiše si něco pohvizdoval. Najednou se otočil. Jeho úsměv vůbec už nebyl povzbuzující.

„Také bych se docela rád podíval na několik vašich zkoušek. Jestli ovšem proti tomu nic nenamítáte. Co říkáte?“

„S největší radosti,“ pravil jsem zcela bez radosti. „Bude mne těšit, kdykoli přijdete.“

„Díky.“ Clark si stále hvízdal. „Může být zajímavé sledovat, jak si vaši lidé vedou na jevišti – zvláště po dnešku. Mám divadlo rád, víte? Na shledanou, pane Duluthe!“

„Na shledanou, pane Clarcu!“ odpověděl jsem zoufale.

XVIII.

Je úžasné, že člověk nakonec vydrží snad všechno, jestliže si na to zvyká postupně. Navzdory strašlivým okolnostem smrti Jiřího Kramera, jsem k němu nepocítil ani za mák lítosti. Čerta mi záleželo na tom, kdo ho zabil a proč. Nezáleželo mi vůbec na ničem, jen na jedné věci: byl jsem vášnivě rozhodnut uvést premiéru Povodně tak jak byla ohlášena – ať už byla vražda spáchána nebo ne, a ať byla policie jakkoli zvědavá.

Hned po odchodu inspektora Clarka a jeho lidí jsem začal systematicky a bez jakéhokoli studu zahrazovat všecky kanály, jimiž by se Clark mohl dopátrat pravdy. Začal jsem u vrátného. Vyzvedl jsem si z vrátnice vzkaz, v němž jsem Kramerovi sděloval, že nepotřebuji jeho služeb, a hned ho roztrhal a zničil. Pak jsem si upřímně promluvil s Macem. Varoval jsem ho, aby se nikomu nezmiňoval o našich nesnázích s pastmi na krysy, a naznačil mu, že kdyby o tom inspektor Clark něco zjistil, zcela jistě by jeho, Maca, podezíral, že měl prsty v záhadné smrti Jiřího Kramera. To se ukázalo jako nejpůsobivější prostředek, jak donutit vrátného, aby držel jazyk za zuby.

Nahoře jsem měl krátkou poradu s doktorem Lenzem. „Ta vaše konstrukce o nešťastné náhodě – to byl od vás jen trik, že? Jste také přesvědčen, že byl zavražděn?“ otázal jsem se.

„Obávám se, že je nutné možnost vraždy připustit,“ usmál se kajícně Lenz. „Vzhledem k okolnostem a předchozím událostem není pravděpodobné, že by v našem divadle došlo nešťastnou náhodou už k druhé tragédii. Mohlo se docela prostě a snadně stát, že někdo v nestřeženém okamžiku vpravil do rakve kyanid v nějaké formě; pak už jen zbývalo donutit vás k použití služeb dezinfekční společnosti, aby se zakryly stopy zločinu. Jestliže došlo k vraždě tímto způsobem, pak musím s lítostí prohlásit, že jsem do jisté míry odpovědný za smrt pana Kramera. Já přece doporučil, abyste pana Kramera zaměstnal ve vašem souboru. Zdá se, že moje ‚provokační dávka‘ měla jediný úspěch v tom, že se vyřadila sama.“

„Kramer si o to říkal,“ prohlásil jsem bez lítosti. „Ale aspoň vím, na čem doopravdy jsem, když vidím, že i vy máte podezření z něčeho nekalého. Poznal jsem, že ani Clark není spokojen s teorií nešťastně náhody. Budeme muset nějak zabránit, aby se nedověděl ještě víc.“

Nato jsem se odebral do Wesslerovy šatny, kde členové souboru dosud seděli v ponurém mlčení. Pronesl jsem k nim pohnutou řeč, v níž jsem jim hodně názorně zdůraznil, že všichni v téhle kaši vězíme až po krk a že naší jedinou spásou Je držet dohromady. Všichni má slova zřejmě dobře pochopili. Neměl jsem starost, že by dělali nějaké potíže.

Další má návštěva platila Henry Princovi. Slíbil jsem doktoru Lenzovi a Iridě, že se s nimi sejdu později ve svém bytě, a rozjel jsem se drožkou za Princem. Měl jsem štěstí, byl doma, a tak jsem mu stručně bez obalu vylíčil holá fakta Kramerovy smrti. Přitom jsem se přirozeně snažil, aby Prince nenapadlo, že mohl být Kramer zavražděn. Ale Henry byl chytřejší, než jsem si myslil.

Naslouchal velmi pozorně a nakonec zakoktal: „A policie, ta si myslí…?“

„Nemusíte se bát,“ skočil jsem mu rychle do řeči, „pokládá to jako já za nešťastnou náhodu.“

„To vy jen tak říkáte, ale sám tomu jistě nevěříte.“ Henry mi naléhavě zatřásl paží. „Po tom – po tom všem, co se stalo, nemůže jít o náhodu. Strýc Jiří měl spoustu nepřátel. Někdo to musel –“

„Dobrá, budu k vám upřímný,“ pravil jsem. „Mám stejný názor jako vy, a ostatní také. Domníváme se, že byl asi zavražděn, ale snažíme se před policii mlčet. Chcete-li, aby se vaše hra dočkala premiéry, zachováte se podle mé rady a budete mlčet jako hrob.“

„Mlčet jako hrob!“ Henry se zasmál téměř hystericky. „Dovedete si mé představit, jak jdu na policii a prozrazuji jim všecko, co vím? Řekl jsem vám přece právě dnes odpoledne, jak ze mne mačkal peníze, jak mě vydíral! Co by tak asi fízlům napadlo, kdyby na to kápli? Vždyť – nejspíš by si mysleli, že jsem ho oddělal já.“

„I mně se zdá, že by došli k takovému závěru,“ souhlasil jsem.

Henry byl doslovně přestrašen. Pokládal jsem za velmi taktické ho v tom stavu nechat. Čím větší bude mít strach o vlastní kůži, tím pevněji můžeme spoléhat na jeho mlčení.

Vrátil jsem se do svého bytu a podal Lenzovi a Iridě zprávu o své akci. Nakonec jsem ztrápeně dodal: „Je to ale zatracená situace. Začal jsem pokusem o inscenaci, která nás měla zachránit a teď se pokouším chránit před policií vraha, kterého neznám. Vypadá to, že se za chvíli budeme podřezávat jen tak pro legraci.“

„Souhlasím s vámi v tom, že jsme byli donuceni zachovat se velmi neobvykle,“ prohlásil Lenz klidně. „Ale jsem přesvědčen, že se aspoň částečně můžeme ospravedlnit sami sobě. Podle toho co víme o panu Kramerovi, jeho smrtí lidstvo tak příliš moc neztratilo.“

„To ještě nevíte ani polovinu všeho,“ řekl jsem. A zdrceně jsem dodal: „Před několika hodinami jsem si myslil, že je celý případ jasný. Teď se má teorie zhroutila jako domek z karet.“

Nato jsem Lenzovi a Iridě vylíčil, co jsem našel v Kramerově ateliéru a jaké závěry jsem z toho vyvodil. Nakonec jsem jim ukázal Wesslerovu fotografii.

„Kramer byl vyděrač,“ dokončil jsem. „Ale Gates je vyděrač ještě větší. Už se mi na mou duši zdá, že se snad Dagonet stal jakýmsi dostaveníčkem vyděračů z celých Států. Ale co si teď –“

V tom zazněl zvonek u dveří. Šel jsem otevřít. Vstoupil Gerald Gwynne, a tentokrát byl jeho hezký obličej ztrhán a tmavé oči mu doutnaly zlostí.

„Musím s vámi mluvit, Petře,“ začal.

Šel přede mnou do obývacího pokoje a usedl na gauč vedle Iridy.

Posadil jsem se také a otázal se: „Co se děje?“

„Co se děje? Jde pořád o Kramera. Mirabella říká, že vám to musím říci.“ Díval se do země, ale teď mi pohlédl do očí. „Byl to špinavý vyděrač.“

„To je nám známo,“ pravil jsem. „Víme o jeho podivné živnosti všechno – prodával hercům a herečkám kompromitující snímky. O podobné vyděračství se asi pokoušel také u Mirabelly, že?“

Gerald stiskl rty. „Ano, to prase na ní vydíralo. Mirabella se domnívá, že bude lépe, když o tom budete vědět, protože jinak byste se lehce mohl divit, proč jsme se tak snažili dostat Kramera ze souboru. Tak teď vidíte, co za tím bylo. Zkrátka – opatřil si nějaké hrozné Mirabelliny fotografie, když byla tehdy v Thespidově nemocnici; byla na tom hodně mizerně a nebyla si ničeho vědoma. A jakmile ji propustili, hned začal těmi snímky vyhrožovat a vydíral na ní peníze.“ Gerald se nelítostně zasmál. „Věřte mi nebo nevěřte – pohled na jeho mrtvolu, jak tam ležela v rakvi, patřil k nejpříjemnějším zážitkům mého života.“

Zeptal jsem se: „A Mirabella platila?“

„A co byste dělal vy? Nemohlo přece dopustit, aby se ty snímky dostaly na veřejnost. Ale později, když se Kramer dostal do našeho souboru, změnil taktiku. Pokoušel se nás donutit, abychom vás přiměli – nu, abyste vyhodil Wesslera a místo něho přijal Rolanda Gatese.“

„To je hnusné!“

„To je velice mírný výraz, Petře. Kramer dal Mirabelle tři dny na rozmyšlenou. Dnes ráno ty tři dny uplynuly.“ Náhle zcela nečekaně dodal: „Vy jste byl s Henrym dnes před zkouškou v Kramerově ateliéru, že?“

„Jak to víte?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Vím to, protože jsem tam byl před vámi. Slyšel jsem vás přicházet; zaslechl jsem venku vaše hlasy a podařilo se mi ještě zmizet po požárním žebříku.“ Gerald bojovně vystrčil bradu. „Šel jsem tam proto, abych dal Kramerovi odpověď od Mirabelly. Měl jsem mu s největší zdvořilostí vyřídit, že Mirabella dříve uvidí Rolanda v pekle, než se s ním sejde na jevišti, a sám jsem mu chtěl říci, že ho vyřídím, nevrátí-li ty snímky Mirabelle. To byl zase můj důvod návštěvy v Kramerově ateliéru.“

Rozpřáhl ruce. „Náhodou se to seběhlo tak, že jsem si s ním špinit ruce nemusel. Myslím, že v té době už ležel v rakvi a nevěděl o ničem. Zdá se, že to byl dost nedbalý člověk. Dveře byly otevřeny. Jednoduše jsem tedy vešel a prohledal ten jeho sklad fotografií. Podařilo se mi vyhmátnout, co jsem potřeboval. Snímky už bohudíky neexistuji. Tak to je vše o mých a Mirabelliných účtech s Kramerem. Nu. a Mirabella mne poprosila, abych vás o tom všem informoval.“

Seděli jsme chvíli mlčky. Pak se Iris otočila ke Geraldovi a klidně pravila:

„Ale ještě jedna věc by nás hrozně zajímala. A nemusíte se vůbec bát nám ji prozradit. Víte dobře, že jsme a zůstaneme na vaší straně. Geralde, zabil někdo z vás dvou Kramera?“

No okamžik se zdálo, že ho tato otázka urazila. Pak se jeho pohled klidně setkal s Iridiným: „Můžete být klidná. Z nás ho nemá na svědomí nikdo.“

Povstal, už se chystal k odchodu, ale u dveří se zastavil a zeptal se s podivným výrazem ve tváři:

„Mysleli jste opravdu vážně, co jste zrovna řekli?“ otázal se. „Vážně byste neměli nikomu za zlé, že Kramera oddělal?“

Pohlédl jsem na doktora Lenze. Seděl na pohovce a jako obvykle si pozorně prohlížel nehty na ruce. „Dovedete si představit, že bychom tohle někomu vytýkali?“

„V tom případě,“ pravil Gerald, „vám musím povědět ještě něco jiného. Nezmínil jsem se o tom dosud ani Mirabelle. Ale vy sami říkáte, že jsme v tom všichni namočeni až po krk; každý z nás tedy má právo dovědět se v téhle věci všecko o druhých. Když jsem dnes odpoledne přišel do Kramerova bytu, právě odtud někdo odcházel. Ona ví, že jsem ji viděl. Musím uznat, že se vůbec nepokusilo se přede mnou skrýt“

„Kdo to byl?“ chtěl jsem vědět.

Prohlížel si koberec na podlaze. „Theo Ffoulkesová,“ odpověděl. „Nemám přirozeně páru, co u Kramera dělala. Máte-li zájem, zeptejte se jí. Ale něco přece vím. Když mě míjela, snažila se marně zavřít kabelku, a měl jsem ještě možnost do ní nahlédnout.“

Zvolna, rozvážně dodal: „V té kabelce měla totiž revolver.“

XIX.

Teď, když už to bylo venku, jsem si skoro přál, aby si to byl Gerald nechal pro sebe. Nemohl jsem se smířit s faktem, že je teď v seznamu podezřelých zapletena ještě Theo. Ale už se stalo a musel jsem to vzít na vědomí.

Po Geraldově odchodu jsem ji zatelefonoval a zeptal se jí, zda ji mohu navštívit.

Její hlas zněl velmi unaveně a sklesle: „Ovšemže můžete přijít, Petře. Jsem sice už v posteli, ale na tom snad nezáleží, či ano?“

„Ne, nezáleží,“ řekl jsem.

Zavolal jsem taxi. Bydlila ve čtyřiačtyřicáté ulici v útulném penziónu. Vystoupil jsem, vyjel do prvního patra a zaklepal na dveře.

„Je otevřeno, miláčku,“ ozvala se Theo.

Vešel jsem. Theo Ffoulkesová byla usazena v lenošce: byla oblečena do půvabného bílého županu s modrými květy, zkrátka roztomilý obrázek, ale na unavených rysech bylo vidět, že se necítí dobře.

„Nepokouším se být svůdná, Petře,“ pravila na uvítanou. „Ale ten můj kašel už mě doopravdy otravuje, a tak ho chci vyléčit teplem.“ Naklonila se k příručnímu empirovému stolku a z malé lahvičky si vzala pilulku, vložila do úst a zapila vonným čajem. „Jsem teď vlastně živa jen z těch Lenzových kodeinových pilulek. Snad mě ta kůra uzdraví do premiéry. Co říkáte, neumřu vám do té doby?“

Sedl jsem si do rohu Theina rozesílaného lůžka a chvilku se na ni jen tak díval. Zasmála se, ale její smích mi připadal posmutněle, až násilně.

„Mluvím o premiéře, jako kdybychom neměli na krku tucet větších katastrof, nemám pravdu, Petře? Ale řekněte mi upřímně – z premiéry nebude nic, viďte?“

„Ale Theo, prosím vás,“ pravil jsem. Měl jsem o ní starost.

Pohladila mne po ruce. „Dovedu si dobře představit, jaké peklo asi prožíváte a já vás tady otravuju s tím, jestli umřu. Ale všecka čest, snášíte to velkolepě.“

„Snažím se jen, aby to nějak šlo,“ řekl jsem.

Přikývla a zahalila se ještě těsněji do svého pláště. „Chtěla jsem se vás pozeptat na toho detektiva. Clark se jmenuje, viďte? Nevěřila jsem mu ani trochu. Je příliš bystrý. Zdá se mi, že něco tají. Mám prostě dojem, že má nějaké podezření.“

„Také se mi zdá. Zbývá nám jediná naděje, že snad časem dojde k tomu, že se mýlil.“ Vzala mne za ruku. Nezdálo se, že by měla teplotu. Začal jsem opatrně: „Ale je tady celá spousta věcí, vypadají podezřele – a mám obavy, aby na ně policie nepřišla.“

„Já vím,“ přikývla sotva znatelně.

„Právě proto jsem přišel, Theo,“ pravil jsem poněkud neohrabaně. „Gerald mi vyprávěl –“

„Že jsem byla dnes odpoledne v Kramerově ateliéru a měla s sebou revolver,“ přerušila mne. „Čekala jsem, že vám to řekne.“

„Kramer se snažil vydírat i vás, je to pravda?“

Ihned reagovala: „Mne? Ne, mne ne, bohudíky.“

„Proč jste tam tedy šla? A s revolverem?“

Odpověděla po sotva znatelném zaváhání: „Kromě vás, Petře, bych to neřekla nikomu jinému na světě. Jste snad jediný člověk na světě, který ví, jaký já jsem blázen. A věřte, že mi to ani nevadí? Tak tedy: Šla jsem do toho ateliéru a byla jsem rozhodnuta prostřílet pana Kramera jako řešeto. Ne že by snad mně osobně nějak ublížil. Bylo to – zkrátka šla jsem tam kvůli Wesslerovi.“ Začervenala se a kousla se do rtu.

Mohl jsem si to domyslit.

„Tehdy ráno při zkoušce přišel Kramer k panu Wesslerovi a začal mu něco zticha říkat. Přesto mi to nedalo a poslouchala jsem. Nemohla jsem přirozeně pochytit všecko, ale brzy jsem se dovtípila, i když mluvili velmi opatrně a zastřeně. Kramer říkal, že má nějaké fotografie a že budou Wesslera určité zajímat. Nejprve mne napadlo, že ten darebák nabízí Wesslerovi pornografické obrázky; ale pak jsem si vzpomněla, jak podivně se chovali, pokud šlo o Kramera, Mirabella, Henry i Gerald, a pak mi došlo, že tady jde jisté o nějakou špinavost, zřejmě o vydírání. Wesslerovi zřejmě nic takového nenapadlo, choval se jen se zdvořilou odmítavostí. Ale já už jsem tomu dobře porozuměla, a najednou mi napadlo, že Kramer je pravděpodobně v pozadí celého toho bestiálního plánu proti Wesslerovi. A tak jsem si řeklo, že – že bych Wesslerovi mohla prospět, kdybych došla ke Kramerovi a nějak ho donutila, aby vyložil karty na stůl.

„Tak proto jste byla v Kramerově ateliéru.“

„Ano. Kramer tam ovšem nebyl. Vůbec jsem nevešla dovnitř.“ Theo potlačila nával kašle a pokusila se o úsměv, který však vypadal spíše jako úšklebek. „Ten revolver – nu, chtěla jsem mu tam sehrát divadlo. Koupila jsem si ho. Neměla jsem ani nejmenší potuchy o tom, jak se to nabíjí a jak se z něho střílí. To je všecko, co vím. Asi jsem se chovala hloupě; ale vy dobře víte – že dělám vždycky hlouposti, když jde o Wesslera.“

Chvíli nikdo z nás nepromluvil. Theo napolo ležela, pohodlně opřena a jakoby ztracena ve svém křesle a její očí bloudily neklidně po zařízení pokoje.

Pojednou řekla s takovým plachým, uštvaným tónem: „Petře, už jste byl někdy zamilován do nějaké ženy, rozumějte mi, zamilován celou svou bytostí do ženy, které jste byl tak nanejvýš k smíchu, nebo k útrpnému úsměvu?“

„Často,“ přiznal jsem se s úsměvem.

„Tak to jste tedy asi nikdy nebyl.“ Pomalu zavrtěla hlavou. „Do něčeho nedosažitelného, do ideálu, se můžete zamilovat jen jednou. Já jsem do Wesslera tak zblázněna, že bych kvůli němu byla schopna i vraždy.“

„Mohu vám něco říci, drahoušku?“ otázal jsem se.

„Ovšem.“

„Přesně totéž jsem od vás slyšel minulý rok, když jste se beznadějně zamilovala do toho hudebního skladatele, seznámili jste se v hotelu Waldorf – víte, do toho s těmi červenými vlasy a manželkou někde v Chicagu.“

Vzhlédla ke mně a šedé oči jí trochu zamžikaly. „Petře, je to ale od vás špatnost mi to připomínat,“ pravila s žertovnou výčitkou. „A vůbec, ten hudebník měl ženu v Bostonu, ne v Chicagu.“

Dále jsem se jí už na nic neptal a rozloučil jsem se s ní. Ale když jsem se vezl v taxíku domů, musel jsem pořád myslit na to, s jakou úlevou, dokonce radostí, přijali nejméně tři členové mého souboru zprávu, že jsou zbaveni Kramera.

Doma už byla v celém bytě tma. Iris mezitím odešla a Lenz byl už asi v posteli a spal.

Chystal jsem se ho následovat, když zazvonil telefon.

Klidný, až znepokojivě vlídný hlas inspektora Clarka pravil: „Volal jsem vás asi před půlhodinou a řekli mi, že jste odešel. Zdržujete se v těchto dnech hodně dlouho ve městě, viďte?“

Postřehnul jsem v jeho otázce nebezpečí.

„Byl jsem navštívit přítele,“ řekl jsem.

„Přítele? Nu, napadlo mi, že by vás asi zajímalo, jaký dojem vyvolává ta nešťastná náhoda u vás v divadle. Mluvil jsem se zaměstnanci dezinfekční společnosti. Těm připadá zatraceně divné, jak se jeden z těch plynových kotoučů mohl dostat do rakve.“

„A vy si myslíte, že mně to divné není?“ řekl jsem s chabým úmyslem přejít do protiútoku.

Inspektor Clark tuto nevhodnou poznámku klidně přešel.

„Ti pánové se úplně rozhořčili, když jsem se o tom jen zmínil. I já se domnívám – zatím, že šlo o nehodu. Nebo byste mi mohl navrhnout ještě nějaké jiné vysvětlení, pane Duluthe?“

„Nerozumím vám,“ lhal jsem.

„A ještě jednu maličkost. Zítra dopoledne v půl jedenácté se koná ohledací řízení. Vy a pan doktor Lenz se ho bohužel musíte zúčastnit.“ Náhle se mu hlas změnil. Začal znít významně, až příliš významně. „Ale nemusíte se znepokojovat, jde přece o pouhou formalitu. Nikdo vám nebude klást – nepříjemné otázky, to rozhodně ne, alespoň prozatím. Dobrou noc, pane Duluthe!“ V reproduktoru to klaplo, jak inspektor položil sluchátko do vidlice.

„Dobrou noc,“ řekl jsem nevím komu a zavěsil.

Ale naprosto se mi nezdálo, že se mi bude dobře spát.

Druhý den dopoledne v půl jedenácté jsme se s doktorem Lenzem vypravili k ohledacímu řízení. Byl jsem nervózní až hrůza, ale snažil jsem se, abych nedal na sobě nic znát. Věděl jsem, jaké pocity má Lenz. Působil dojmem poněkud znuděné významné osobnosti, která je donucena mrhat časem vzhledem k nějakým byrokratickým formalitám.

V místnosti bylo více lidí, než jsem očekával a marně jsem uvažoval, co je tam přivedlo. Doktor Lenz i já jsme se posadili dopředu, poblíž koronera a poroty. Byl tam ovšem i inspektor Clark, jehož výraz působil klamným dojmem klidu a neškodnosti; vedle něho seděl jakýsi muž s červenou tváří a zlostným výrazem, o němž se později ukázalo, že je odpovědným zástupcem firmy, která prováděla dezinfekci.

Po zahájení přednesl nejdříve Clark bezvýrazným hlasem zprávu o svém šetření v Dagonetu. Nato jsem byl do svědecké lavice zavolán já a odpověděl jsem krátce na koronerovy otázky. Prohlásil jsem, že jsme se rozhodli k vyplynování krys, protože jich bylo v divadle opravdu mnoho; podal jsem výklad o Kramerově roli a vysvětlil přesné důvody, proč bylo nutné, aby byl uzavřen v rakvi; zmínil jsem se o rekvizitách na jevišti, které nám znemožnily vidět, zda pan Kramer po výstupu vylezl z rakve či nikoli; poukázal jsem rovněž, že pan Kramer nám sdělil, že má v úmyslu ihned po skončení své role odejít z divadla do města, takže nám jeho nepřítomnost nepřipadala nijak zvláštní nebo dokonce podezřelá.

Po mně přišel na řadu doktor Lenz. Byl prostě velkolepý; mám podezření, že se snažil vypadat ještě důstojnější, než byl; sdělil porotě, že ihned provedl vše, co bylo v jeho moci, ale nemohl už učinit nic, jen konstatovat smrt. Potom s veškerou vahou svého slavného jména vyjádřil mínění, že smrt pana Kramera byla zaviněna nešťastnou náhodou, totiž otravou dezinfekčním plynem.

Porota byla okouzlena. Byla tak okouzlena a ovlivněna jeho vystoupením, že věnovala velmi málo pozornosti rozhořčenému projevu zástupce dezinfekční firmy, který sice připouštěl možnost nešťastné náhody, jak ji zkonstruoval doktor Lenz, ale dlouze a široce dokazoval, že jeho podnik nikdy předtím nebyl obviněn z nedbalosti a vždycky dodržoval všecky bezpečnostní předpisy.

Nato koroner shrnul vyslechnuté zprávy a svědectví, a porota po velmi krátké poradě vyslovila rozsudek. Po tomto průběhu byl přesně takový, jaký jsem čekal: náhodná smrt, způsobená kyanovodíkem, který se udržel v polštářování rakve. Páni porotci ovšem k tomuto uspokojujícímu verdiktu přičinili poněkud nemilý dodatek, v němž vyslovili ostrou důtku dezinfekční firmě za opominutí povinné péče, a mně za to, že jsem se nepostaral o účinnější ventilaci v rakvi.

Dezinfekčního podniku mi bylo líto, protože jsem si uvědomoval, že tento dodatek může ohrozit jeho existenci. Ale byl jsem v situaci, v níž jsem byl příliš zaujat vlastními záležitostmi, abych se staral o kohokoli jiného.

Byl bych se cítil úplně spokojen, nebýt významného pohledu, kterým mne obdaroval inspektor Clark ve chvíli, když porota vyhlašovala rozsudek.

Byl to pohled velmi výmluvný – vlídný, přátelský, skoro blahopřejný, ale zřetelně ironický.

Opustil jsem soudní síň a kráčel zvolna ponurou chodbou k východu, když se za mnou ozval povědomý hlas:

„Dobré jitro, Petře.“

Otočil jsem se. Octl jsem se tváří v tvář Rolandu Gatesovi, jehož oči mě pobaveně pozorovaly. S tichým pocitem uspokojení jsem si povšiml veliké modravé podlitiny na jeho bradě.

„Musíte mi dovolit, abych vám blahopřál k úspěšnému divadlu v soudní síni, Petře,“ ušklíbl se. „Vaše vystoupení bylo opravdu přesvědčivé.“

„Co vy tu zatraceně děláte?“ Zavrčel jsem.

„Milý Petře, copak nemám právo být trošičku zatraceně zvědavý? Nesmíte zapomínat, že Jiří Kramer byl tak trochu mým přítelem. Byla to pro mne rána, když jsem se dověděl o té nešťastné náhodě. Říkáte tomu tak, nebo se mýlím?“ Odmlčel se. „A teď po ohledacím řízení jsem úplně zmaten. Vážně, Petře, zdá se mi, že v divadle Dagonet se dějí prapodivné věci.“

„Myslím si,“ odpověděl jsem chladně, „že vy a Kramer jste odpovědni za všecky ty prapodivné věci, které se v divadle Dagonet přihodily.“

„To je opravdu zajímavé, Petře,“ pravil a jeho oči posměšně zamrkaly. „Ale obávám se, že jste přece jenom přecenil můj důmysl. Víte, musím se sice přiznat k jednomu dětskému žertíku. Tu siamskou kočku jsem obstaral já.“

„To vy jste vpustil tu kočku do divadla?“

„Ano, ale jen v úmyslu provést nevinný žertík. Můžete mi věřit, že bych nebyl tak nerozvážný, kdyby mne bylo napadlo, co se z toho vyvine.“ Vrhl rychlý pohled po dlouhé chodbě. „Ale snad bychom neměli mluvit tímto způsobem v sídle zákona a pořádku. Pro úřady je všecko v pořádku a já nemám zájem, dávat jim nějaké rozumy.“

Pojednou dodal: „Ještě vám chci říci něco o Wesslerově roli, Petře. Snad vás bude zajímat, že už ji téměř ovládám, a že mě úplně okouzlila. Je to prostě role, jaká mi sedí, víte?“ Pravičkou v jelenicové rukavici si přejel jakoby bezděčně zhmožděninu na bradě. „Po vašem boxerském výkonu jsem se téměř rozhodl, že se na všecko vykašlu. Ale teď – nemohu jinak a musím vám odpustit. Nemohu prostě té skvělé scéně v druhém jednání odolat.“

Chtěl jsem říci Rolandovi Gatesovi spoustu věcí. Chtěl jsem mu vyklopit, že už dobře vím, jak se Kramer pokoušel donutit vydíráním Mirabellu, aby hrála s Gatesem, chtěl jsem mu povědět, že vím, že buď on nebo někdo z jeho kumpánů vylekal Theo nahoře v šatně; chtěl jsem mu bez obalu říci, jak velice si přeju být co nejdříve přítomen ohledacímu řízení i nad jeho mrtvolou. Ale nezmohl jsem se na nic.

„Ještě na jedno jsem se vás zapomněl onehdy zeptat,“ pokračoval Gates. „Máte nějaké námitky proti tomu, když budu informovat tisk, že budu opět hrát s Mirabellou?“

Zalapal jsem po dechu. Držel mne pořádně v šachu. Nezmohl jsem se na odpověď, na nic.

„Díky, Petře. Srdečné díky,“ pokračoval, nečekaje na odpověď. Jeho tmavé oči na mne zíraly s ironickou zdvořilostí. „Začínám k vám pociťovat skutečný obdiv. Vy jste myslím jediný divadelní podnikatel na Broadwayi, který dovedl vyklouznout z vyšetřování dvou vražd – dvou vražd v jednom týdnu.“

Hleděl na mne s drzým výsměchem.

Ruka se mi sevřela v pěst. Ale už nebylo možné udeřit.

XX.

Jel jsem přímo do Dagonetu, kde na mně čekal celý soubor. Všichni byli zneklidnění a vzrušení. Hned se na mě sesypali jako vosy a Mirabella mi položila otázku, která všecky nejvíce zaměstnávala.

„Tak co bylo – jaký byl rozsudek?“

„Smrt, způsobená nešťastnou náhodou,“ odpověděl jsem. „Zdá se, že přece jen všechno dobře dopadne, k obecné spokojenosti.“

Raději jsem se jim nezmínil o ironickém pohledu inspektora Clarka, ani o skryté hrozbě Rolanda Gatese. Sám jsem však nemohl na tyto dvě starosti zapomenout a znovu se mne zmocnila beznaděj. I kdyby měla Iris včera večer pravdu, a dokonce i kdyby nyní po Kramerově smrti měly všecky záhady v divadle skončit, rozhodně se nedalo říci, že jsme se zbavili nepříjemností. Neměli jsme teď na krku jen vydírání Gatesovo; za daleko nebezpečnější hrozbu jsem pokládal policii, její zásah.

Příliš slibně to zkrátka nevypadalo.

Připravil jsem se na nejhorší a dal pokyn k zahájení zkoušky. Ale v divadle člověk nikdy nemůže předvídat, co se stane. Z nějakého záhadného důvodu zkouška plynula tak hladce a bezvadně, jako kdyby hra měla za sebou už dvě stovky úspěšných repríz a nikoli teprve dvě úspěšně zosnované vraždy. Jen Mirabella mi dělala starosti. Ačkoli její pojetí role bylo dokonalé, bylo v její kreaci cosi v nepořádku, zdálo se mi, že ztratila sebejistotu. Vyděsil jsem se, když musela přerušit akci, protože se jí udělalo nevolno. Rychle si nalila brandy, ale ruka se jí třásla tak, že když kladla prázdnou sklenku zpět na stůl, sklenka spadla s třeskotem na zem.

Je možné, že před časem začala pít brandy jen proto, aby tím dráždila Wesslera. Byl jsem si však jist, že teď už to nedělá kvůli Wesslerovi, nýbrž že brandy opravdu zle potřebuje.

Ale v dalším průběhu zkoušky se najednou vzpamatovala. Když jsem v šest hodin nařídil přestávku, byla už zase téměř ve své míře. A když se opět po večeři pokračovalo, byla v nejlepší náladě a hrála kouzelně. Bohužel všechen její odpor k Wesslerovi, který – jak se mi zdálo – po posledních událostech ztratil nějak na síle, nabyl znovu na intenzitě a přenesl se i do její role. Všecky scény s ním vyhrocovala k nesnesení, takže jsem očekával, že atmosféra na jevišti se každou minutu provalí v bouři.

Napětí se přeneslo i na ostatní. Všichni hráli se zvláštní intenzitou. Zvláště Wessler. Ještě nikdy předtím jsem ho neviděl interpretovat tuto roli s takovou prudkostí a vášní.

Druhé jednání vrcholilo ve velké scéně s Mirabellou a Wesslerem. Byl to výstup, v němž se konflikt mezi oběma postavami hry projeví tím, že Mirabella propukne v příval nevybíravých urážek, které přeruší Wessler v roli farmáře tím, že jí dá políček.

Od chvíle, kdy všichni ostatní herci vklouzli do hlediště a nechali ty dva na jevišti samotné, to vypadalo, jako by Mirabella i Wessler měli v příštím okamžiku vybuchnout. Mirabella ještě víc vybičovala spád dialogu a chrlila své invektivy. Zahlédl jsem, kterak ji ze svého místa v hledišti napjaté pozoruje Gerald. Všiml jsem si rovněž, že Theo jako fascinována hledí na Wesslera, který stál proti Mirabelle už se zřetelnou hrozbou ve tváři.

Pak přišel okamžik, kdy rukopis předpisoval přerušení Mirabellina dialogu; předtím měla přistoupit k Wesslerovi, uchopit ho za paže a zatřást jím. Udělala to nádherně. V jejích očích se dala skoro číst vražedná nenávist. A týž výraz měl i pohled Wesslerův.

Trhnutím se uvolnil z jejího sevření; zdvihl ruku. Ve zkouškách se samozřejmě políček vynechával. Ale tohoto večera pozbyl Wessler zbytek sebeovládání. Znenadání tvrdě udeřil.

Mirabella slabě vykřikla, zapotácela se a sklesla na kolena.

Věděl jsem, že ji uhodil velmi bolestně, patrně úmyslně. Vyběhl jsem na jeviště, ale Gerald tam byl dříve. Sklonil se k ní, zvedl a objal ji pevnými pažemi.

„Mirabello, miláčku, stalo se ti něco?“

Zdvihl její křehké tělo. Mirabella stále tiskla pravici na tvář. Vypadala jako omámena.

„Co – všecko je v pořádku. Geralde. Opravdu…“

Gerald s obličejem brunátným vztekem se obrátil a zasyčel na Wesslera:

„Vy jeden lumpe!“ Ta slova se rozlehla víc, než sebehlasitější proklínání.

Dříve než se kdokoli z nás mohl pohnout, podepřel znovu Mirabellu a odvedl ji z jeviště.

Wessler se díval před sebe s vytřeštěnýma očima. „Nevím, co dělám, když hraje tuto roli právě slečna Rueová, zapomenu úplně, že je to hra. Panebože nevím, jak jsem to mohl udělat.“ Otočil se ke mně a jeho vousatý obličej byl ztrhaný a nešťastný. „Musím jít hned k ní a říci jí, jak toho lituji, že jsem –“

„Být vámi, nechal bych ji teď na pokoji,“ řekl jsem břitce.

Několik vteřin jsme stáli na jevišti a nebyli jsme schopni něco učinit Pak se můj zrak náhodou svezl na Mirabellinu láhev brandy a prázdnou skleničku. Napadlo mi, že teď jistě potřebuje něco, co by jí pomohlo se vzpamatovat ze šoku. Nalil jsem brandy do sklenice. UI jí v láhvi mnoho nezůstalo, tak asi na tři prsty. Vzal jsem láhev a sklenku s sebou a prošel lítačkami k šatnám.

Dveře do Mirabelliny šatny byly zavřeny. Kdykoli jindy bych byl zaklepal, ale v této chvíli jsem na zdvořilost ani nepomyslil.

Otevřel jsem zvolna dveře.

Mirabella a Gerald stáli těsně u sebe před zrcadlem. Gerald ji stále objímal; Mirabellin obličej se tiskl k jeho rameni a byl ode mne odvrácen. Celá se chvěla.

Gerald právě říkal: „Miláčku, vážně, neměj žádné starosti. Nikdy tě neopustím. Copak se moje nesnáze dojí srovnat s tvými? Ale uvidíš, všecko zas bude v pořádku.“

„Mirabello,“ řekl jsem, „mohu pro vás něco udělat?“

Neodpověděla. Myslím, že až do této chvíle si žádný z nich nepovšiml mé přítomnosti. Ale Gerald se prudce otočil a v očích se mu zablesklo.

„Jděte ven,“ zavrčel.

„Dovolte, Geralde…“

„Jděte pryč, povídám!“ Jeho hlas měl divoký přízvuk. „Proboha, nechte nás o samotě!“ Zapomněl jsem láhev v ruce a práskl vztekle za sebou dveřmi. Zase jsem to přehnal. Zaslechl jsem tiché, dušené zavzlyknutí. To Mirabella plakala – plakala s tupým zoufalstvím ženy, která ztratila všecku naději.

XXI.

To už bylo na mne příliš. Bojoval jsem přece až do posledka jako lev, abych vydržel tento rozčilující den a nezhroutil se. Ale ten výbuch, který způsobili Mirabella a Wessler, mě stačil úplně vyhodit z beztak mizerné rovnováhy.

Stál jsem na chodbě před šatnou s Mirabellinou lahvi brandy v ruce. Byl jsem sám. Nemůže snad existovat horší a nebezpečnější okamžik pro vyléčeného alkoholika, než zůstane-li sám a v takovém stavu s lahví brandy v ruce. Ale teď mne znovu přepadla ta zuřivá, zoufalá chuť se napít.

A byl bych snad vypil Mirabellino brandy až do dna, nebýt té zvláštní pachuti. Nejprve mne napadlo, že se mi to jen zdá. Napil jsem se tedy ještě jednou. Ano, mělo to chuť koňaku, a přece ne. Cítil jsem na jazyku jakousi hořkou či spíše trpkou příchuť – cosi zvláštního.

Zachvátila mne panika. Náhle jsem si vzpomněl na různé epizody, při nichž hrál Mirabellin koňak hlavní úlohu. Jednou zůstal přes noc u Wesslera; Gerald tehdy nelenil a vážil raději cestu přes celé město, jen aby tuhle láhev mohl odnést; a Kramer za poslední zkoušky, které se účastnil, provokativně nalil Mirabelle sklenku. Byla to tatáž láhev. A to brandy mělo tak divnou chuť!

Nevěděl jsem, co dělat. Pohlédl jsem na žíly na levém zápěstí. Krev v nich prudce pulsovala. Nevysvětlitelná hrozba Dagonetu ještě nebyla zažehnána. Někdo musel s Mirabellinou brandy něco udělat.

Pořád jsem stál na místě s lahví v ruce, sklenku jsem strčil do kapsy a nebyl jsem schopen souvislé myšlenky nebo rozumného nápadu. Tu se za mnou ozvaly těžké, rozvážné kroky. Otočil jsem se a spatřil doktora Lenze. Působil v černém klobouku a černém převlečníku jako obvykle velice impozantně. Pohlédl na láhev a zamračil se.

Zakoktal jsem: „Mirabella – není jí zrovna dobře. Nesl jsem jí trochu brandy na posilněnou.“

Lenz pozdvihl tázavě obočí a já začal nesouvisle vyprávět, co se před nedávnem stalo na jevišti. Zatímco jsem mluvil, moje mozkové buňky zuřivě pracovaly; snažil jsem se rozhodnout, zda se mám či nemám svěřit doktoru Lenzovi s nesmyslným podezřením, že s Mirabellinou brandy není něco v pořádku.

Ale nakonec jsem dostal nápad. Když se Lenz konečně pohnul směrem k jevišti, šel jsem za ním. A právě když procházel létacími dveřmi, zastrčil jsem tu prokletou láhev za červený hasicí přístroj. Měl jsem přítele chemika a rozhodl jsem se, že se pro láhev vrátím a odnesu mu brandy k rozboru. Pak budu vědět, na čem jsem – a možná také, proti komu musím tentokrát bojovat.

Nebyl jsem si jist, zda Lenz nezpozoroval můj manévr, protože láhev narazila s lehkým třesknutím o ventil hasicího přístroje. Rozhodně se zdálo, že v tu chvíli myslí na něco zcela jiného. Bylo mi trapně a chuť na něco ostrého mne rozhodně přešla.

Z jeviště se tvůrčí atmosféra opět vytratila. Wessler byl dosud otřesen z toho, co vyvedl a s náměsíčnou zdvořilostí se snažil vyhovět Theiným pokusům o bezstarostný hovor. Eddie a Iris stáli jako hromádky neštěstí.

Neměl jsem žádnou chuť do práce, ale uvědomoval jsem si, kolik už jsme ztratili času. Začal jsem tedy s Theo a Iridou nacvičovat nejdůležitější nástupy. Zatím vklouzl na jeviště Gerald, pořád bledý a se sevřenými rty. Stručně nám sdělil, že Mirabella odpočívá, ale že přijde za chvíli a bude dál zkoušet.

A skutečně, přišla za několik minut; oči měla až příliš rozevřeny a její rty byly jako rudá rána v obličeji bílém jako tvář klauna. Ale ovládala se ‚podivuhodně. Zamířila přímo k Wesslerovi a podávala mu ruku.

„Měli jsme si ten políček nacvičit už dříve, pane Wesslere. Tak to bylo těžké si správně vypočítat jeho sílu, že?“

Nešťastný výraz Wesslerova obličeje se poněkud uvolnil. Rozpačitě se usmál. „Míníte tím, že je mi odpuštěno? Hrozně mne to mrzí.“

„Zapomeňte na to.“ Mirabella se krátce, neosobně zasmála. „Můžeme pokračovat, Petře, ať máme to jednání za sebou.“

A k mému překvapení byl další průběh zkoušky docela dobrý. Snad se všichni ovládali kvůli Lenzovi. Možná však také, že onen drastický výstup nějak vyčistil ovzduší.

Ale nijak mě to neupokojovalo. Měl jsem stále plnou hlavu podivné chuti Mirabelliny brandy.

Po zkoušce jsem řekl Lenzovi a Iridě, aby na mne nečekali, že za nimi přijdu za chvilku, jen co si něco vyřídím. Nato jsem vzal láhev se zbytkem brandy, sklenku vyhodil do popelnice, vzal si taxíka a zajel ke svému příteli chemikovi. Neřekl jsem mu co se stalo, jen jsem ho požádal, aby zjistil, zda mé podezření je opodstatněné.

Pak jsem jel rovnou domů. Doktor a Iris se tvářili docela nenuceně, skoro spokojeně. Bavili se spolu o nějaké výstavě, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku.

Nechtěl jsem jim kazit náladu a brzo jsem se jim přizpůsobil.

Právě když doktor Lenz svým jemně naléhavým způsobem naznačil, že je čas jít spát, zazvonil telefon. Dříve než jsem mohl zvednout sluchátko, Iris přiskočila k přístroji sama. Pozoroval jsem napjatě výraz jejího obličeje.

„Ano,“ říkala. „Haló… ano… ne, neviděla… nemám vůbec potuchy… Kde… Aha… ano, ovšemže se zeptám Petra… to mě mrzí… jistě.“

Nato položila sluchátko zpět do vidlice. Stála tam jak solný sloup a přejela si obličej rukou.

Lenz i já jsme jí viseli na rtech.

„Spusť,“ řekl jsem rezignovaně. „Začni s tím nejhorším.“

„Nejhorším?“ Iris vypadala až příliš věcně. „Nic se nestalo, miláčku. Byla to jen Theo. Volala nám, že nemůže najít svou kabelku a ptala se, zda ji někdo z nás neviděl. Jak to vypadá, zapomněla ji asi dnes večer v divadle.“

„Její kabelku?“ řekl jsem s údivem. Na okamžik to znělo docela nevinně. Ale vzápětí jsem pochopil, co dělá Iridě starosti.

„Chceš říci, že…“

„Ano,“ přerušila mě Iris. „Měla v ní spoustu těch kodeinových tabletek, které jí předepsal tady pan doktor.“ To je celá Theo. Ta pořád ztrácí své věci, a pak je zase někde neočekávaně najde.

Tím celá věc prozatím skončila. Za chvíli jsme šli všichni spát. Ale dlouho do noci mne strašil onen zmizelý kodein, takže jsem usnul až k ránu.

Probudilo mě zvonění telefonu. V prvním okamžiku jsem se ani nepohnul. Telefon zvonil dál, až najednou přestal. Seděl jsem jen a tupě jsem zíral na malý černý přístroj, až se mi podařilo setřást ze sebe to obluzení. Pak jsem zdvihl, nevím proč, sluchátko.

Zaslechl jsem v něm rozhovor, takže jsem si uvědomil, že doktor Lenz zdvihl sluchátko už přede mnou a odpovídal na volání z přístroje ve svém pokoji. Byl jsem ještě stále tak podivně omámený spánkem. Snad proto jsem v první chvíli nepoznal tichý a trochu chraptivý hlas na druhém konci drátu, hlas plný bezmocného zoufalství.

Zaslechl jsem naléhavou otázku „Kdo je tam? A tak, to jste vy, pane doktore?“

„Jistě, u telefonu, pokračujte prosím!“

„Díky bohu!“ Ve sluchátku se ozval potlačovaný vzlyk. „Musíte ke mně přijít – hned ke mně přijďte, prosím vás, slyšíte mne?“

Sevřel jsem sluchátko tak pevně, až mi klouby zbělely.

„Ale ano, přijdu k vám okamžitě. Ale kdo volá? Nevím pořád, s kým mluvím.“

Na druhém konci nastala dlouhá přestávka. Potom onen drsný, naprosto nepoznatelný hlas zašeptal:

„Tady je Rueová, Mirabella Rueová.“

Vyskočil jsem z postele a začal pobíhat po ložnici a překotně svlékat pyžama. Ve dveřích se objevil Lenz. Zapínal si knoflíky u vesty.

„Volala –“

„Ano, slyšel jsem vás.“

Lenz opět zmizel. Horečně jsem si navlékl košili, kalhoty, obul jsem se, hodil jsem přes sebe svrchník a běžel jsem do předsíně. Lenz už na mne čekal. Nevím, jak to dokázal, ale byl úplně oblečen a nezapomněl dokonce ani na veliký perlový špendlík ve vázance.

Sjeli jsme výtahem dolů a bohudíky jsme nečekali ani minutu na taxi. Zatímco nás unášelo k Mirabellinu hotelu, doktor vytrvale pohlížel na poniklovanou sošku mustanga, třpytící se na chladiči taxametru. Pak vytáhl zlaté hodinky, řekl, že je právě tři čtvrti na čtyři, a opět je zastrčil do kapsičky u vesty. Pak zavřel oči a opřel hlavu o polštářování a podřimoval.

Bylo to ovšem to nejrozumnější, co jsme mohli udělat. Nebylo skutečně o čem hovořit. Taxík zastavil a doktor se podivuhodně rychle probral.

Protože jsem už z dřívějška znal číslo Mirabellina bytu, naložil jsem doktora do výtahu a stiskl knoflík do nejvyššího patra. Za malou chvíli jsme byli u Mirabelliných dveří. Zaklepal jsem.

Zevnitř se neozval ani zvuk. Zaklepal jsem znovu – hlasitěji. Čekali jsme trpělivě – připadalo mi to jako věčnost – ale za dveřmi nebylo nic, jen absolutní ticho.

Neudržel jsem se a začal bušit do dveří.

Jako v odpověď zaštěkal uvnitř pes. Pak druhý – a třetí. Celé poschodí bylo plné tohoto psího koncertu. Pak se ke mně donesl ohlas rychlého ťapkání a už psi divoce vyskakovali zevnitř na dveře. Ale po Mirabelle dosud ani známky.

Lenz mi poklepal na rameno. „A co kdybyste zazvonil?“ poznamenal konejšivě.

Choval jsem se tak bezhlavě, že jsem úplně zapomněl na zvonek. Teď jeho řinčení povzbudilo psy k pravému závodu ve vytí a štěkání. Ale přesto jsem nepřestal zvonit, dokud jsem nezaslechl rychlé kroky. Nato se konečně ozval hlas:

„Ruperte, Zendo – ať už jste zpátky v ložnici, a na tebe to platí také! Uličníci!“

Kravál za dveřmi se utišil. Vzápětí se dveře otevřely.

Na prahu stála Mirabella. Byl jsem připraven na všecko, ale tohle mně vzalo dech. Vypadala báječně; záplava zlatově rudých vlasů se jí rozlévala po ramenou a tělo jí zahalovalo bledězelené nadýchané negližé. Chvíli se na nás nechápavě dívala; potom vztáhla obě ruce a rozzářila se oním okouzlujícím úsměvem, který často způsobil, že i průměrná hra docílila neočekávaného počtu repríz.

„Hleďme. Petr – a doktor Lenz – drahouškové! To je báječné, že jste přišli I Ale kde jste se tu tak pozdě v noci vzali? Copak že tropíte takový rámus?“

„Mirabello,“ otázal jsem se drsně, „nestalo se vám nic? Je vám dobře?“

„Mně?“ Nakrčila tázavě nosík. „Ovšemže mi je dobře, proč…“ Pohled jí sklouzl po mé postavě a zaznamenal mé trochu neobvyklé oblečení. „Anděli, vždyť jste si uvázal obráceně kravatu; a co to máte na hlavě? To má být klobouk? Vy jste se někde pěkně zřídil! Bumbat se nemá, všeho s mírou! Pane doktore, že se z toho vyspí?“

Lenz zatím vůbec nepromluvil, což celou situaci činilo ještě potřeštěnější.

„My jsme… já…“ začal jsem nevěda, zda se mám zlobit či si oddychnout úlevou.

„Udělám vám turka, drahoušku.“ Mirabella se do mne vesele zavěsila a táhla mě do haly. „To jste se tak zřídil u Zlaté rybky? Ten Sardot! Jen když se vám nic nestalo. To je hlavní věc.“

Než jsem měl čas promluvit, byl jsem zavlečen do obývacího pokoje a posazen na pohovku. Mirabella, rozevlátá jako záclona ve větru, pobíhala sem a tam, přinášela cigarety, pak sifón, nakonec kávu a neustále švitořila o všem možném. Konečně se sama usadila vedle mne, pohladila mě po vlasech a řekla s neskrývanou ironií: „Tak, a teď mi všecko vypravujte pěkně popořádku. Jste takový zelený, přebral jste milánku.“

Pohlédl jsem bezmocně na Lenze, který se opatrně posadil na nízkou dřevěnou židličku.

„Jde tu asi o nepříjemné nedorozumění, slečno Rueovó,“ řekl Lenz. „Přišli jsme sem s panem Duluthem jen proto, že jsme k tomu byli vyzváni telefonicky.“

Mirabella si pečlivě vybrala cigaretu, vložila ji do úst, zapálila sirku, pak jí zase zhasila a položila cigaretu zpět na stůl.

„Jak tomu mám rozumět? Kdo vás volal?“ otázala se.

Zdálo se mi nemožné věřit, že by Mirabella byla vyslala zoufalé SOS a v necelé půlhodině si už na to vůbec nepamatovala. Přesto jsem pokládal za nejrozumnější vyložit jí, co se stalo.

Mirabella přivřela oči. „To je ale opravdu podivné, Petře. Skutečně velmi zvláštní.“

„Chcete tím říci,“ ozval se Lenz, „že jste to nebyla vy, kdo nám telefonoval?“

„Ale blázínkové, proč bych vám měla telefonovat? Jste skutečně skvělý člověk a já jsem vždycky zbožňovala váš plnovous, ale – zkrátka, spím téměř nepřetržitě od chvíle, kdy jsem se vrátila z divadla.“

„Divná věc.“ Lenz si něžně pohladil vous, který byl právě obdařen licoměrnou chválou. „Slečno Rueová, já mám opravdu citlivé ucho na lidské hlasy. Byl bych býval ochoten odpřisáhnout, že v telefonu slyším váš hlas.“

Mirabella uvážlivě opakovala obřad s cigaretou. Povšiml jsem si, že její ruka mimoděk zabloudila k tváři, jako by stále ještě cítila Wesslerův políček.

„Špatný vtip, chlapečkové,“ promluvila konečně. „Nesmyslný a špatný vtip. Jsem z toho celá nešťastná, že jste byli takto vprostřed noci vytaženi z pelíšku. Ale co můžeme dělat?“

V témž okamžiku se otevřely dveře do ložnice a v nich se objevil chlupatý pes, kterého jsem už znal, a za ním dvě obrovské dánské dogy. Zavětřily směrem k nám, přiběhly k Mirabelle a uvelebily se na koberci, u nohou své bohyně.

V těch psích pohledech byla zřít taková nelibost nad naším nočním vpádem, že nám nezbylo než se pokorně odporoučet.

Mirabella nás doprovodila ke dveřím, oba nás trochu nepřítomně políbila na tvář a zásobila naše čichové buňky delikátní vůní značky Cyklám. Ohlédl jsem se na ni; stála na prahu a držela obě dogy za obojek, zatímco chlupáč seděl na prahu a pozoroval nás s neskrývanou melancholií. Mirabella a její psi – to byl obrázek, který vnukal dojem hlubokého klidu a míru.

„Prosím vás, rozumíte tomu?“ pronesl jsem zoufale, když jsme se octli ve výtahu. „Jestliže to opravdu nebyla Mirabella, kdo tedy vlastně volal? A proč?“

Lenzovy prsty si hrály se zlatým řetízkem od hodinek. Se záhadnou nedbalosti se zeptal: „Jaké máte telefonní číslo, pane Duluthe?“

„Lipscombe 3-1916.“

„A kdyby vás chtěl někdo volat, mohl by být s vámi spojen jen přes hotelovou centrálu, že?“

Přikývl jsem na souhlas. Když jsme vešli do prostorné dvorany našeho hotelu, doktor zamířil rovnou k přepážce telefonní centrály a zaklepal. Otevřela pohledná, ale upjatá mladá žena, nijak nadšená naši návštěvou. „Byla byste, slečno, tak laskava a řekla byste mi pokud možno přesně, kdy vás jakási slečna jménem Rueová požádala o spojení s číslem Lipscombe 3-1916? Jsem její lékař a potřebuji to vědět.“

Díval jsem se zvědavě. Telefonistka vzhlédla a rukou si pročísla světlé vlasy. Zřejmě to bylo proti předpisům na takové dotazy odpovídat, ale která telefonistka na světě by odolala důstojné vizáži doktora Lenze?

„Rueová? Mohlo to být tak asi v půl čtvrté, když jsem ji spojovala s vaším číslem,“ odvětila a zdálo se mi, že se dokonce pokusila o úsměv.

„Děkuji vám,“ pravil Lenz.

Chvíli uvažoval, potom vytáhl kus papíru a velké stříbrné pero a začal rychle psát. Popsal skoro celou stránku, pak složil papír, vyžádal si od telefonistky obálku, papír vložil dovnitř, obálku zalepil a napsal na ní Mirabellino jméno. Nato položil na pult přepážky dolarovou bankovku a pravil:

„Postarejte se prosím, aby slečna Rueová dostala ten dopis hned ráno, buďte tak laskava.“

Když jsme vystoupili z výtahu, pronesl jsem chabě:

„Tak to byla přece Mirabella?“

„Ano, pane Duluthe.“

„A snažila se najednou předstírat, že to byl někdo jiný.

Co si o tom máme proboha myslet?“

„Jak jsem řekl slečně Rueové, mám velice citlivý sluch pro lidský hlas. Věděl jsem, že u telefonu nemohl být nikdo jiný než ona.“

„Ale pak ji muselo přeskočit. Co mohla sledovat tím divadlem a navíc ve čtyři ráno? Ale zahrála to tak věrohodně… Vy jste jí v tom smyslu něco napsal?“

Obličej doktora Lenze byl bledý. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak ustaraného. „Varoval jsem slečnu Rueovou, že není vždycky moudré být příliš statečný.“

„Statečný?“ Neměl jsem ani potuchy, co tím mínil. A chtělo se mi hrozně spát.

XXII.

Do postele jsem padl ve stavu nejvyššího vyčerpání. Mirabellino nevysvětlitelné chování samo úplně stačilo k tomu, abych měl pocit, že zase něco visí ve vzduchu; ale že začne dělat přede mnou tajnosti i doktor Lenz, by mne nenapadlo ani ve snu.

Při snídani pak doktor nasadil mé úzkosti a utrpení korunu tím, když jednoduše prohlásil, že se na nějaký čas vrátí do svého sanatoria. Najednou mu začaly psychiatrické a kdovíjaké problémy, týkající se Oskara Branda, nevlastního bratra Wesslerova, působit nápadně značné starosti. Od té chvíle se už nezmínil o událostech minulého večera a noci a nesnažil se ani vysvětlit svůj podivný postup. Sbalil si jakoby nic svou dlouhou noční košili a kartáček na zuby, sevřel mou ruku do své mohutné dlaně a pravil:

„Kdybych aspoň trochu cítil, že moje přítomnost by mohla jakkoli prospět situaci, zcela jistě bych tu zůstal. Ale zatím se mi nezdá, že bych tu byl něco platný.“

A odešel, zanechav mě plného zmatku, nejistoty a neklidu.

Jakmile byl pryč, nemohl jsem doma vydržet a tak jsem sešel dolů do pátého patra k Iridě. Zřejmě byla má návštěva příliš časná, protože Iris byla dosud na lůžku. Účes jí chránila před rozcucháním kovově lesklá síťka.

„Dobré jitro.“ Iris si složila polštář na dvakrát, posadila se a odborným hmatem si upravila síťku na hlavě. „Nemusíš se na mne dívat tak nelibě, miláčku. Až budeme svoji, slibuji ti, že ji nebudu nosit.“

Nato jsem ze sebe vysypal neuvěřitelnou historii s Mirabelliným telefonickým zavoláním. Vím, že podle všech pravidel bych měl být silným, mocným mužem, který vždy chrání slabou, bezbrannou ženu, ale v mém a Iridině případě byl poměr sil zřejmě obrácený.

„A musím ti říci ještě jednu věc, která se týká Mirabelly,“ dokončil jsem. „Neměl jsem odvahu to říci Lenzovi. Bál jsem se, že by mě zavřel znovu do sanatoria. Ale – zkrátka myslím. že v Dagonetu straší vesele dál; domnívám se, že se někdo pokusil Mirabellinu brandy otrávit.“

Vypadala velmi klidná a sebejistá, přesně tak, jak jsem chtěl, aby vypadala.

„Jak ses dověděl, že je Mirabellina brandy otrávená? A vypravuj hezky po pořádku,“ přikázala mi.

Přiznal jsem se tedy, jak jsem sešel z pravé cesty tím, že jsem se trochu napil a jak jsem vzápětí pojal nedůvěru k chuti nápoje a odvezl ho do laboratoře. Iridiny oči ztmavěly.

Protáhla se, pomalu vstala, vyňala z poličky pod oknem růžové pantoflíčky, natáhla si je a přistoupila k telefonu. Nevolala však sama, ale sundala přístroj z poličky a postavila ke mně.

„Zavolej svému příteli,“ poručila, „a zeptej se ho, zda už udělal rozbor. Nemůžeme dělat nic do té doby, dokud nebudeme vědět na čem jsme.“

To znělo velmi rozumně, jako obvykle. Přiznávám, že jsem se cítil hodně nervózní, když jsem vytočil číslo. Můj přítel si s analýzou pospíšil, opravdu – a provedl ji až příliš dobře. Připadal jsem si jako odsouzenec, který naslouchá rozsudku. Pak jsem položil sluchátko.

Iridino „Nu?“ bylo nabité elektřinou.

„Chtěla jsi vědět na čem jsme, tak prosím. Prohlásil, že nápoj obsahuje značné množství nějakého alkaloidu ze skupiny morfinů. Řekl, že jedu tam není sice takové množství, aby oběť na místě usmrtil, ale že při delším požívání nebo ve větší dávce může být velmi nebezpečný.“

„Mluv srozumitelně, Petře. Co to bylo za jed? Řekl ti to?“

„Ano,“ pravil jsem. „Ale připustil, že si tím zatím nemůže být bezpečně jist. Ale skoro by mohl přísahat na to, že to byl…“

„Co, Petře?“

„Kodein,“ odpověděl jsem zničeně.

Podívali jsme se na sebe ve zledovatělém tichu.

Iris tiše pravila: „A Theo ztratila své kodeinové tabletky. Petře, už to zase začíná. Nejdřív Wessler, a teď opět Mirabella. Co – co uděláme?“

„Já už se vzdávám,“ prohlásil jsem sklesle. „Já se vzdávám a ty toho nech taky. Zavolej Clarka.“

„A říct mu, že se někdo pokouší otrávit Mirabellu – právě teď, když se nám s takovou námahou podařilo jakž takž zaretušovat případ starého Comstocka a toho vyděrače Kramera?“

„Zatraceně, takhle to nemůže jít do nekonečna. Nemůžeme přece nechat Mirabellu v nebezpečí života – jen proto, aby nám policie nezavřela divadlo.“

„Nemluv nesmysly, Petře. Hra a její úspěch je stejně důležitý pro Mirabellu jako pro nás. A konečně co může dělat policie? Přece nemohou přidělit Mirabelle policejního ochutnavače, který by všecko ochutnával dřív, než to vezme do úst! Zkrátka je jasné, že policie nemůže učinit nic víc lepšího než my. Někdo se pokouší Mirabellu ponenáhlu otrávit. Tomu my můžeme zabránit sami, Petře. Musíme.“

„Pak tedy – musíme to říci aspoň Mirabelle.“

„Říci Mirabelle?“ Iris rozhodně vysunula bradu. „Což nechápeš, Petře, že to nemůžeš udělat? Nemůžeš přece oznámit své hlavní hvězdě deset dní před premiérou, že se ji kdosi pokouší otrávit. Dovedeš si představit, jaký by to mohlo mít vliv na představení?“

Iris zřejmě měla právě onen díl přebytečné odvahy, jehož se mi nedostávalo. „Dáme pozor na Mirabellu sami, Petře. Však už si s tím nějak poradíme.“

Nevím vlastně dobře, jak se to stalo, ale vzápětí se Iridino vonné pyžama nějak svezlo a já ji držel v náručí. „Víš ty vůbec,“ pravil jsem, „že jsi pravděpodobně nejkrásnější žena, kterou jsem kdy poznal?“

„Tak se mi zdá, že už je nejvyšší čas, aby sis to uvědomil,“ odpověděla Iris vyčítavě.

Ale hned nato se jí svezla s hlavy ta šeredná síťka. Vlasy jí spadly až hluboko na záda. Líbal jsem ji stále a stále a někdo zaklepal na dveře. Znovu jsem ji políbil. Ozvalo se nové zaklepání. Iris se mi rychle vytrhla z objetí. Pokoušela se dělat polekanou, ale nepodařilo se jí, aby to přede mnou dokázala zahrát přesvědčivě. Až příliš věcně si zapálila cigaretu, přičísla si vlasy vklouzla do županu a zavolala: „Vstupte.“

Dveře se otevřely a na prahu stál Gerald Gwynne. Zavřel rychle za sebou a přistoupil k Iridě. Pak teprve spatřil mne a jeho mladistvý obličej se zamračil.

„Dobré jitro,“ pravila Iris přívětivě. „Hledáte Petra, nebo jste chtěl mluvit se mnou?“

Ze způsobu, jakým to řekla, jsem poznal, že byl Gerald očekáván a že mu touto otázkou dává výstražné znamení. Zapůsobilo to na mne jako rána mezi oči, protože ten pokyn obsahoval vše, co se nedalo říci naplno. Zadíval jsem se pozorně na Geralda. Náhle mi připadlo neobyčejně důležité, že je o deset let mladší a o mnoho hezčí než já. Napadlo mi, že jsem ho přece jen neměl přemlouvat, aby zmizel do Hollywoodu.

Gerald se stále díval na Iridu. „Ale přišel jsem vlastně za Petrem,“ pravil pak. „Napadlo mi, že bude nejspíš u vás.“

Věděl jsem, že lže, ale přešel jsem to, abych nevyhrocoval situaci. „Proč jste za mnou přišel?“ zeptal jsem se jen.

Na okamžik mi neodpovídal. Konečně zamumlal: „Přišel jsem kvůli Wesslerovi. Rozleželo se mi to všecko v hlavě a myslím si, že to, co udělal včera večer Mirabelle, je neodpustitelné. Nu, a chtěl jsem vám říci, že se nějak musíte postarat, aby se něco podobného neopakovalo, chcete-li, aby se hra vůbec dočkala premiéry.“

„Od kdy se tak zajímáte o úspěch hry. Geralde?“ otázal jsem se štiplavě. „Pokud se pamatuji, není tomu tak dlouho, co jste se pokoušel prásknout do bot.“

Gerald se zapálil jako pivoňka. „Nač mi to připomínáte? To už je pryč. Nechci nic jiného, než aby Mirabella měla klid, který tak potřebuje. Vy víte, jak nenávidí Wesslerovu drzost; pro ni je už dost nepříjemné, že s ním vůbec musí hrát. Přinejmenším byste měl laskavě dohlédnout na to, aby ji pan Wessler na zkouškách nebil.“

„Vřelé díky za vaši vzácnou radu.“ Náhle jsem se nesmyslně rozzuřil. „Co si představujete, že udělám? Mám vyhodit Wesslera a přijmout do souboru Rolanda Gatese? To by bylo báječné pro Mirabellu, nemyslíte?“

„Nemluvte hlouposti. Já…“

„Jen se zbytečně nenamáhejte,“ přerušil jsem ho. „Mirabella totiž padla přede mnou málem na kolena jen aby mohla hrát s vámi v mém souboru, kamaráde! Nepopírám, že děláte dobrou práci, ale jestli vám to snad stouplo nějak moc do hlavy, tak to raději dejte výpověď a hleďte zvednout kotvy, víte? Můžete honem ještě podepsat tu smlouvu s Hollywoodem a zmizet. Vy nepostradatelný nejste, příteli.“

„Nu dobrá, jen klid,“ protáhl Gerald, „proto si na mne nemusíte vyskakovat. Když je to vaše mínění, tak je všecko v pořádku. Odpusťte, že existuju. Ale chtěl jsem se jen zeptat. Zapomeňte na to.“

Otočil se a kráčel ke dveřím. Uvědomoval jsem si dobře, že to bude zatracená škoda pro divadlo, nechám-li ho jen tak odejít. Ale byl jsem skoro, bez sebe zlostí a ani mi nenapadlo ho zdržovat. Gerald už došel ke dveřím a sahal po klice, když Iris pravila: „Neobcházejte, Geralde. Ještě ne.“

Okamžitě se otočil a zvolna se vracel k Iridě. Jeho pohled dostal docela jiný výraz. „Proč Iris?“

Obezřele se na mne podívala. Nemohl jsem pochopit její úmysl. Vypadalo to, že Gerald svým příchodem způsobil úplnou změnu v Iridině chování. Vůbec jsem ji nemohl poznat.

„Geralde, vy přece máte Mirabellu rád. Je to tak?“ zaútočila na něho.

„Když to víte, tak k čemu ta otázka?“

„V tom případě pro nás musíte něco učinit,“ pokračovala Iris, přistoupila ke mně a zavěsila se do mne. „Ale to, co se teď dovíte, nesmíte nikomu prozradit, Geralde. Ani Mirabelle. Je to strašně důležité. Abych mluvila otevřeně, někdo ji chce zkrátka otrávit.“

Pokožka na jeho lícních kostech se pojednou napjala a zbělela. „Otrávit Mirabellu!“

„Nejsme si tím dosud úplně Jisti. Ale nemůžeme si dovolit chybný krok Geralde, trávíte spoustu času s Mirabellou. Dávejte dobrý pozor na její brandy.“

„Vy myslíte, že někdo, že by někdo do té láhve…“ Gerald byl úplně vyveden z míry. Žárlivost mne přešla.

„Uděláte to pro nás – a pro ni, Geralde?“

„Ale – nechce se mi věřit…“

„Nikdo na vás nechce, abyste tomu věřil. Dělejte prostě, co vám říkám.“

„Dobrá.“ Geraldův výraz se uvolnil. V jeho pohledu byl podivný, lehce posměšný odlesk. „Dobrá, Irido. Když to na mně chcete vy, udělám to.“

„Děkuji vám, Geralde, já –“ Ozvalo se nové zaklepání. Iris se zarazila, ale šla otevřít. Do pokoje vstoupila Theo Ffoulkesová. Její aristokratický úzký obličej byl proměněn v bledou masku. Byla to úplně jiná žena než ona klidná úsměvná, trochu rezignovaná Theo, která mě vždycky obdařovala svými dívčími důvěrnostmi.

„Irido, musím hned vidět Petra. Byla jsem nahoře a tam není, snad… ach, díky bohu, tady jste, Petře. Přečtěte si to. Jen si to přečtěte. Petře, není možné, že byste to udělal. Přece jste nemohl dovolit tak příšernou věc.“ Rozevřela na stole noviny, které vytáhla štítivě z kabelky. „Jen čtěte,“ řekla a ukázala prstem na článek, zaškrtnutý červenou tužkou.

Pravděpodobně nejsensačnější události v divadelních kruzích je nejnovější prohlášení Rolanda Gatese, že byl angažován Petrem Duluthem, aby nastudoval hlavní mužskou roli ve hře Henryho Prince Povodeň v případě, že by slavný vídeňský herec Wessler nemohl z nejrůznějších důvodů vystoupit. Nejzajímavější je ovšem to, že hlavní ženskou úlohu ve hře má ztělesnit Mirabella Rueová. O Wesslerovi se proslýchá, že jeho zdravotní stav je stále neuspokojivý a že možná bude nucen zanechat divadelní kariéry. Tím by měla naše divadelní veřejnost příležitost spatřit opět na scéně slavný herecký pár, o němž se každý domníval, že je navždy roztržen – po známých událostech loňského rozvodového procesu. V dobře informovaných kruzích ovšem převládá názor, že po všem, co vyšlo najevo při rozvodovém přelíčení o Rolandovi Gatesovi, by bylo od Mirabelly Rueové nanejvýš nemoudré, kdyby k něčemu ta kovému svolila – chce-li si ovšem udržet přízeň obecenstva.

Po posledním setkání s Gatesem jsem něco podobného očekával. Ale sám fakt, že jsem mohl tuto další nepříjemnost čekat, mi nijak neulehčil trapnou situaci, do níž jsem vletěl doslova po hlavě. Theiny oči byly studené jako ocel.

„Nemohu tomu uvěřit, Petře. Nemohu uvěřit, že byste dovolil novinám otisknout takovou sprostotu. Je vám přece dobře známo, jak je Wessler citlivý. Víte, jak na něho zapůsobí, až se dočte v novinách, že se čeká na jeho zhroucení. A potom – Gates jako náhradník! Což nevíte, že Wessler nikomu nedovolí, aby za něho studoval jeho roli a že dovolí alternovat jedině nevlastnímu bratru? A potom –“

„Počkejte – dejte taky mně příležitost, abych mu řekl, co si o něm myslím!“ Gerald odstrčil Theo na stranu a postavil se přede mne. Z jeho očí sršela nenávist. „Je to pravda?“

„V jistém směru.“

„V jistém směru… Vy jste se musel asi zbláznit. A to jste udělal, aniž jste se zeptal Mirabelly? Po všem, co se stalo, angažujete to zvíře Gatese, aby…“

„Mlčte!“ rozkřikl jsem se na něho. „Tak já vám tedy řeknu, proč jsem to udělal. Gates totiž ví o podezřelých okolnostech Comstockovy smrti; on ví, že Kramer byl zavražděn. Hrozil, že všecko prozradí policii, jestliže mu nedovolím nastudovat Wesslerovu úlohu a dát o tom článek do novin. To je všecko. Rád bych věděl, co byste udělali na mém místě vy! Vy byste nechali divadlo divadlem a riskovali ztrátu zaměstnání? Co mám dělat? Poraďte mi, co mám dělat. Ale nezapomeňte přitom, že jde především o vaši existenci, o vaši rehabilitaci, když už vám na mně zřejmě ani trochu nezáleží!“

Po tomto projevu nastalo obecné vystřízlivění.

Gerald dlouze hvízdl a pravil: „Tak Gates začíná brázdu tam, kde ji dooral Kramer, a stává se jeho důstojným nástupcem ve vydírání.“

„Souhlasím,“ řekl jsem. „Ale to všecko nic není proti ostatním nepříjemnostem, které se na nás hrnou. Gates se na jevišti neobjeví, jestliže Wessler vydrží. A to už je naše starost, vaše i moje, to si račte dobře zapamatovat Ale ostouzet mě tady, Geralde nikdo nebude.“ Gerald hleděl do země. Theo si zapálila cigaretu. Pak se na mne usmála trochu pokřiveně a vypadala kajícná a nešťastná. „Ani nevíte, Petře, jak mě to mrzí. Zase jednou jsem ze sebe udělala pořádného hlupáka. A přitom mě mohlo podobné vysvětlení napadnout.“ Chviličku mlčela a pak dodala: „Víte, myslila jsem si, že teď – teď jsme se zbavili nebezpečí, které nám hrozilo v Kramerovi, a že vnitřní nesnáze už pominou. Domnívala jsem se, že teď už se musíme mít na pozoru jedině před policií.“

„Dobrá, víte vše, zapomeňme na tuhle vzrušenou debatu,“ řekl jsem poněkud trpce. „Ale já jsem se vás chtěl na něco zeptat. Jak to dopadlo s vaší kabelkou?“

„S mou kabelkou? Proboha, snad tím nechcete naznačit, že ta s tím vším nějak souvisí? Je přece nemyslitelné, aby můj kodein…“

„Já sice nevím, co tím myslíte,“ vmísil se do hovoru Gerald, „Ale být vámi, tím bych se zbytečně nevzrušoval. V jejím zmizení není naprosto nic dramatického.“ Zatímco jsem naň třeštil oči, sáhl do náprsní kapsy a vylovil malou černou kabelku.

„Je to ona?“

„Ano, ale kde jste ji proboha našel?“ řekla Theo.

„Abych řekl pravdu, jak jsem k ní přišel, nevím. Byla zkrátka dnes ráno v mé kapse. Musel jsem ji k sobě vzít včera večer v Dagonetu v domnění, že patří Mirabelle.“

„Ale vy přece víte, že to není Mirabellina kabelka! Vždyť jste mě s ní viděl aspoň tisíckrát.“ Theo otevřela sponu a podívala se dovnitř. Potom pohlédla na mne. Její tichý hlas zněl nerozhodně: „Petře, ale včera večer bylo těch kodeinových pilulek skoro půl lahvičky, a teď – teď jich tam zbyto pár.“

Tohle námi pořádně hnulo. Otočil jsem se ke Geraldovi. Totéž učinila Iris i Theo. A kupodivu, on jediný z nás zůstal naprosto klidný.

„Z toho, co předtím říkala Iris, si dovedu dobře představit, co si asi myslíte,“ pronesl chladně. „Ale jste úplně vedle. Nemáte pravdu. Nikoho jsem neotrávil, ani kodeinem ani ničím jiným.“

„Ale kdo tedy…“ začala Theo.

„To už jaksi není moje věc,“ odtušil Gerald. Jeho pohled sklouzl na Iridu. Chvíli se na ni díval. Pak se jí s podivnou upjatosti uklonil.

„A teď už musím odejít,“ pravil. „Na shledanou.“

Theo zřejmě usoudila, že v tomto okamžiku nám bude rovněž spíš na obtíž a odporoučela se hned po něm. Zůstali jsme sami.

Sklesl jsem vyčerpaně do křesla.

„Tak jsme to pěkně vymňoukli, jen co je pravda,“ řekl jsem zničeně.

„S čím?“ zeptala se Iris.

„S Geraldem.“

„Petře, snad si nemyslíš…“

„Ovšemže si myslím. Gerald měl Theinu kabelku. Kdo jiný tedy mohl vzít ty kodeinové pilulky než on? A my jsme vybrali zrovna jeho, aby dával pozor na Mirabellu. To je ironie! A ještě je na člověka sprostý.“

Iris se zatvářila vzdorně. „Gerald by nebyl takovou věc schopen udělat.“

„Zdá se, že toho víš hodně o Geraldovi. Mám-li být upřímný, víš toho až nápadně hodně.“

„Co tím myslíš?“

„Ty dobře víš, co tím myslím. Copak jsem slepý? Gerald sem dnes ráno nepřišel za mnou, ale za tebou. A co je horšího, tys ho čekala. Bože, copak toho už nemám takhle dost, ještě mám být podváděn?“

Iris se ke mně posadila a vzala mě za obě ruce. „Petře, já tě nepodvádím.“

„V tom případě bych rád věděl, co tedy vlastně děláš. Rozuměj mi, já se na tebe nezlobím. Co ti mohu nabídnout? Jsem ochlasta, který je vyléčen vlastně jen teoreticky a nemám asi nejlepší povahu. Nedovedu pochopit, jak jsi to mohla se mnou tak dlouho vydržet.“

„Petře, tohle nesmíš říkat. Nesmíš tak mluvit.“ Její oči byly plny lítosti. Uvědomoval jsem si to. Ačkoli jsem byl napolo bez sebe žárlivostí, přece jsem měl ještě tolik soudnosti, abych poznal, že ty její oči, opravdovost jejího hlasu nelže. „Mám jen tebe, Petře. Gerald pro mne nic neznamená. Je možné, že si myslíš, že je do mne zamilován. Ale mně na něm vůbec nezáleží. Musíš tomu věřit.“

„Ale on je do tebe zamilován.“

„Snad, aspoň to říká. Už jednou jsem ti to všecko chtěla vysvětlit. Dověděla jsem se to ten večer, když zemřel Comstock. Tehdy najednou Gerald řekl, že se do mne zamiloval na první pohled a že beze mne nemůže žít. Nebrala jsem to vážně. Řekla jsem mu, že je vlastně ještě chlapec. Prosila jsem ho, aby na to zapomněl. Ale nedal si říci. A proto si najednou vzal do hlavy, že odjede do Hollywoodu. Proto chtěl zrušit smlouvu s tebou a zmizet z New Yorku… Ale viděla jsem, že bys ho těžko postrádal, a požádala jsem ho, aby zůstal. Nato mě prosil, aby mě směl někdy vidět, čistě jen vidět. Nu, a tak jsem svolila, že mne může jednou za čas navštívit. Nic jiného v tom není, to ti přisahám. Ale i tak se mi to nelíbilo – víš, jak nenávidím jakékoli komplikace. Proto jsem na tebe tak dotěrně, až nestydatě naléhala, aby sis mě vzal, protože tím by se tomu všemu udělal definitivní konec.“

Poznal jsem, že každé její slovo je čistá pravda. Objal jsem ji jednou rukou, položil jí hlavu do klína a řekl: „Kdo by si byl před chvíli pomyslil, že budu zrovna dnešek nakonec pokládat za nejkrásnější v mém životě?“

Mínil jsem to jako prosbu za odpuštění.

Ale příliš brzy jsem zas začal uvažovat. „Irido,“ pravil jsem, „právě mi něco napadlo. Jestliže je Gerald zamilován do tebe, jak je to k čertu s jeho vztahem k Mirabelle?“

„Je do ní zblázněn. Je kolem ní ve dne v noci. Pro Mirabellu by byl ochoten i zemřít.“

„A přesto je do tebe zamilován, Není v tom nějaká zvrácenost?“

„Nebuď bláhový, prosím tě! Nezapomeň, že za celou svou kariéru vděčí Mirabelle. Sám víš, že dostala Geralda i k tobě do souboru. Prostě jí vděčí za vše čeho dosáhl. Dokonce se mi zdá, že ho učila i uměleckému přednesu.“

„A Mirabella snad na oplátku zas od něho příliš mnoho očekává. Nedala se nakonec na pití kvůli němu? Proto se možná pokusil…“

„Nemusíš se bát,“ prohlásila Iris pevně. „Můžeš mu klidně důvěřovat. A z Mirabelliny vášně ke koňaku si nedělej starosti. Zbytečně to zveličuješ.“

„Zrovna tak bych mohl důvěřovat každému z Dagonetu, ale jen si vzpomeň, kam nás to dovedlo.“

Zazvonil telefon. Naklonil jsem se přes Iridu a sáhl jsem po sluchátku. Když jsem poznal Lenzův hlas, ani jsem se nezeptal proč volá a vysypal ze sebe celou historii s otrávenou brandy a komplikace, které se z toho vyvinuly. „Iris říká, že je to docela v pořádku, když jsme Mirabellu svěřili Geraldovi,“ končil jsem. Lenz neodpověděl hned. Posléze řekl: „Myslím, že slečna Pattisonová je velmi rozumná žena.“

„Ale Mirabellin život je v Geraldových rukou,“ namítl jsem, „a po tom všem, co už víme, bychom mohli právem podezírat jeho, že má důvod se Mirabelly zbavit. Chápete mne pane doktore?“

Doktor se podivně uchichtl. „Jestliže se pan Gwynne opravdu pokusil otrávit slečnu Rueovou, nemohl jste svázat jeho ruce účinněji než tím, že jste ho učinil odpovědným za její bezpečnost.“

Musil jsem uznat, že tohle zní rozumně.

„Na vašem místě bych se bezpečností slečny Rueové zbytečně netrápil,“ pokračoval. „Jsem důvodně přesvědčen, že se dovede postarat o sebe sama. A teď mi jistě dovolíte, abych vám řekl, proč vás volám. Přišel totiž čas, kdy mám za to, že by bylo moudré, aby se pan Brand opět setkal se svým nevlastním bratrem. Mluvil jsem před chvíli s panem Wesslerem a on je ochoten přijít dnes dopoledne sem ke mně do sanatoria. Budu vám velmi zavázán, půjdete-li s ním.“

Hlavou mi ve vteřině proběhla spousta věcí, mnohem důležitějších, než páně Wesslerův nevlastní bratr. „Ale…“ začal jsem.

„Vím, že máte mnoho práce, pane Duluthe. Vím také, že to znamená ztrátu jedné cenné zkoušky. Ale přesto vám nemohu dost silně zdůraznit důležitost tohoto setkání, a to nejen pro blaho pana Branda, ale stejnou měrou i pro pana Wesslera.“

Co jsem mohl na to říci? Řekl jsem to. „Dobrá, přijdu.“

„Děkuji vám, pane Duluthe.“ Lenzův hlas mi najednou připadal podivně vzrušený. „Děkuji vám.“

XXIII.

Zatelefonoval jsem Eddiemu a řekl mu, že dopolední zkouška musí proběhnout už v dekoracích, ale bez mé účasti. Pořadí jsem mu nadiktoval tak, aby výstupy s Wesslerem byly vypuštěny. Potom jsem vytáhl z garáže svůj automobil, kterého jsem velmi málo používal a zajel pro Wesslera.

Lenzovo sanatorium bylo od New Yorku asi třicet mil, ve westchesterském okresu. Byl jeden z oněch slunných, jasných dnů, které se někdy v listopadu vydaří, a přes své počáteční zdráhání a nechuť jsem náhle pocítil velikou úlevu, že mohu aspoň na chvíli opustit New York a pro změnu se nadýchat jiného vzduchu.

Wessler byl v dobré náladě a velmi hovorný. Věděl jsem však, že setkání s Oskarem Brandem bude pro něho znamenat jistě psychické i citové utrpení, a uvědomoval jsem si, že svou až bezstarostnou veselostí se snaží zamaskovat mučivé nervové vypětí.

Vždyť svého nevlastního bratra, kterého Wessler měl tolik rád, od oné letecké katastrofy prakticky nespatřil. Když pominulo první období úplné ztráty paměti, zdálo se, že Brand je úplně normální. Ale po krátkém údobí došlo v Brandově podvědomí k nějaké poruše a Brand se najednou začal pokládat za Konráda Wesslera. Lékaři se obávali, aby se jeho stav nezhoršil, a nedovolili proto, aby se oba bratři setkali. Když pak byl Brand převezen do Lenzova sanatoria, Lenz se přidržel téže taktiky. Doufal jsem už kvůli Wesslerovi, že takový způsob léčení bude mít dobrý výsledek.

Asi po hodinové jízdě jsme dospěli k sanatoriu. V budově nás přijal vlídný asistent, který mne naštěstí neznal coby bývalého pacienta. Požádal nás, abychom počkali v místnosti, kterou jsem kdysi velice dobře znal; ale byla nově vymalována a vybavena zbrusu novým zařízením. Bylo to zřejmě jedno z prozíravých opatření doktora Lenze, určené k tomu, aby se tu pacienti cítili pokud možno jako doma.

Po chvíli se příjemný asistent vrátil a zavedl nás dlouhou světlou chodbou k šéfově kanceláři. Doktor seděl za psacím stolem. Jeho tvář byla plna klidu vznešeného Olympana a pohled na něho vnukal jako obvykle uctivou bázeň.

„Ach, pan Wessler a pan Duluth – pěkně vás vítám. Jsem vám velmi zavázán, že jste se dostavili tak brzy.“

Wessler nervózně točil kloboukem ve svých silných rukou. Byl zardělý vzrušením.

„Už je Oskarovi dobře? A pozná mě? Kdy už ho konečně uvidím?“ tázal se nedočkavě.

„Rozhodl jsem se vám povolit návštěvu,“ pravil Lenz. „Musíte si ovšem uvědomit, že jde o velmi složitý a nesnadný případ, a musím se přiznat, že až dosud si nejsem plně jist výsledky svého léčení. Pokládám za nutné vysvětlit vám poněkud obšírněji celou situaci, než sem pana Branda zavolám.“

Pokynul nám, abychom se posadili. Wessler se uvelebil v koženém křesle. Já jsem usedl na židli vedle psacího stolu.

„Jak víte,“ začal Lenz, „hlavní nesnáz je v tom, že váš nevlastní bratr trpí mylnou představou, že není Oskarem Brandem, ale Konrádem Wesslerem – slavným hercem, miláčkem vídeňského publika. Teď, když jsem celkem dosti podobně obeznámen s vaším dřívějším životem v Evropě, nejsem touto záměnou vědomí totožnosti nijak překvapen. Prosím vás, abyste mě opravil, jestliže se mýlím, pane Wesslere. Vycházím z předpokladu, že v Rakousku jste byl vždycky především vy v popředí zájmu a obliby veřejnosti. Vy jste byl obecně známou osobnosti; váš bratr, ačkoli žil trvale ve vaší společnosti, zaujímal vlastně místo v pozadí. Je pravda, že pro vás psal jisté úspěšné divadelní hry. Ale jinak hlavně působil jako váš sekretář, vyřizoval vaši obchodní agendu a podobné. Hleděl si ponejvíce, abych tak řekl, těch všedních podrobností, jež přispívaly k vašemu úspěchu.“

Wessler za Lenzova výkladu ponenáhlu vraštil čelo, jako kdyby pro něho bylo poněkud nesnadné sledovat Lenzovu vybranou angličtinu.

„Ano, v tom máte pravdu. Je ovšem docela přirozené, že ten, kdo hraje, je nakonec vždycky poněkud známější než ten, kdo pro něho napsal, jak se tomu u nás říká, roli na tělo.“ Na okamžik zaváhal. „Zlí jazykové u nás tvrdili, že Oskar dovede hrát právě tak dobře jako já; že ho úmyslně držím v pozadí, protože jsem ješitný a žárlivý a hledím si jen vlastního prospěchu. Ale věřte, že to není pravda. Oskar je můj bratr; ani si nedovedete představit, jak ho mám rád. Snad se u něho projevují záblesky génia; někdy se i mně samotnému zdálo, že je vidím; ale Oskar je typ výbušného, trvale psychicky vypjatého člověka. Říkával jsem mu: »Ne, Oskare, ty nesmíš hrát«, ale říkával jsem to proto, že jsem si uvědomoval, jak zhoubné následky by pro něho mělo psychické vypětí, spojené s převtělováním v novou scénickou postavu. Hra by ho úplně stravovala. To je to celé; prostě jsem se bál, že by nako
nec ztratil rozum, kdyby hrál delší dobu. A jak se zdá, se mně tomu nakonec stejně nepodařilo zabránit.“ Rozpřáhl bezmocně ruce. „Je to tak nesnadné vám to správně vysvětlit.“

Doktor Lenz ho pozorně sledoval a v jeho pohledu byl neobvyklý zájem.

„Myslím, že jste velmi správně vystihl podstatu tohoto obtížného problému, pane Wesslere. Jsem si jist, že je ve vašem bratru nadto skryt velmi mimořádný dramatický talent. Kromě toho jeho osobnost je velmi labilní. Vaše rozhodnutí zdržovat ho od aktivní jevištní činností bylo, řekl bych, z vnějšího logického hlediska správné. Ale na druhé straně jsem toho názoru, že právě Brandova potlačená vášeň stát se velikým hercem, se v něm nahromadila do té míry, že v něm vyvolala vážnou psychickou poruchu. Pan Brand si tak usilovně přál, aby se stal tím, čím jste vy – to jest slavným tragédem, že stačil první těžký otřes, aby způsobil propuknutí choroby. Jejím základním symptomem je jeho přesvědčení, že je někým jiným, totiž vámi. Je to chorobný, nikoli nevyléčitelný stav vědomí vyplněného přání.“

„Ano, ano,“ souhlasil rozčileně Wessler.

„Lékaři v Thespidově nemocnici,“ pokračoval doktor Lenz, „dospěli k týmž závěrům. Ale jejich léčebné postupy spočívaly v tom, že se všemožně snažili otřást tímto jeho chorobným sebeklamem a tak ho donutit, aby si uvědomil, že není Konrádem Wesslerem, nýbrž Oskarem Brandem. Jak víte, tento způsob neměl úspěch. Kdežto můj léčebný postup vycházel z poněkud odlišného stanoviska. Dělal jsem naopak, co jsem mohl, abych ho v jeho sebeklamu utvrdil.“ Pohlédl na mne. „Utvrdil jsem ho v přesvědčení, že přišel do Ameriky – on, slavný herec Konrád Wessler – aby hrál ve vašem souboru, pane Duluthe. Jak je vám známo, půjčil jsem mu dokonce rukopis Povodně. Dal jsem mu příležitost, aby se zdokonalil ve správné angličtině a pomáhal jsem mu, aby se učil vaši roli, pane Wesslere. Pan Brand věří, že je v ošetřování v mém sanatoriu jen proto, že po leteckém neštěstí trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy a
nespavostí. Je přesvědčen o tom, že už brzy dosáhne velkého úspěchu na vašem divadle.“

Odmlčel se na chvíli a prohlížel si ruce.

„Snad se vám to bude zdát bezohledné. Ale vidím v tom jediný způsob, který může vést k jeho uzdravení. Učinil jsem opravdu vše, aby se utkvělá představa pana Branda rozjela na plné obrátky. Teď doufám, že náhlý náraz, způsobený konfrontací této fixní ideje se skutečností, vrátí pana Branda normálnímu myšlení.“

Nato doktor povstal a stiskl knoflík elektrického zvonku,

„Pane Wesslere, nesmíte příliš doufat v okamžitý příznivý výsledek. Ale ať se stane cokoli, žádám vás oba, abyste se nepokoušeli odporovat panu Brandovi v čemkoli, co bude říkat nebo si přát.“

Za chvíli se otevřely dveře a vstoupil muž v doprovodu ošetřovatele v bílém plášti. Nikdy předtím jsem Oskara Branda neviděl. Nějak mě překvapilo, že naprosto nevypadal jako jeho slavný nevlastní bratr. Jakási podobnost tu sice byla, ale ta se týkala víc celkového výrazu než jednotlivých rysů. Oskar Brand byl menší postavy než Wessler, štíhlejší a hezký, s černými vlasy a velmi tmavýma a velmi smutnýma očima.

Na vteřinu se zastavil na prahu – jako herec, který záměrně prodlužuje svůj vstup. Neprojevil žádnou známku, že by poznal Wesslera nebo že by si všiml mne. Jeho smutné oči se upíraly na Lenze.

„Přál jste si se mnou mluvit, pane doktore?“ promluvil posléze.

„Ano,“ odpověděl Lenz. „Přijela k vám návštěva z New Yorku.“

Wessler postoupil dopředu, s výrazem plným ostýchavé něžnosti. Vztáhl ruce k svému bratrovi.

„Konečně se zase vidíme, Oskare.“

Oskar Brand se napolo obrátil a pohlédl na něho. V jeho očích nebylo ani nejmenší stopy po poznání. S gestem mírné nelibosti se vyhnul Wesslerovým vztaženým pažím.

„Opravdu lituji, ale neznám vás.“

Wesslerovy ruce klesly a na tváři se mu objevilo zklamání. Lenz, který je oba pozorně sledoval, pravil: „Ale vy ho přece znáte, pane Brande. Je to váš bratr.“

„Můj bratr.“ Oči Oskara Branda opět pátravě spočinuly na Wesslerovi. Pak se jeho rty zvlnily v úsměv. „Vy žertujete, pane doktore. Mám jen jediného bratra – Oskara Branda, ale ten zemřel při leteckém neštěstí; zemřel, aby zachránil život velikého Wesslera. Tento muž je zřejmě podvodník. Nepřeji si s ním mluvit. Prosím, buďte tak laskav a požádejte ho, aby odešel.“

Bylo dojemné pozorovat, kterak z Wesslerova výrazu náhle zmizela všechna radost. Začal překotně mluvit, ale Lenz zavrtěl významně hlavou a pravil:

„Snad by bylo opravdu nejlépe, kdybyste nás na chvilku opustil.“

Wessler zesmutněl a vyplížil se ze dveří jako spráskaný pes.

Jakmile se za ním zavřely dveře, Oskar Brand přešel rychlými kroky pokoj a postavil se přímo přede mne. Přes rameno se otázal Lenze: „A co mi chce tenhle pán, pane doktore?“

Lenz pravil: „To je pan Petr Duluth z New Yorku.“

„Pan Duluth!“ Brandův obličej se rozzářil. „Konečně mám potěšení se s vámi osobně setkat, pane Duluthe! Prosím vás, nevšímejte si mé špatné výslovnosti. V mé roli nebudou žádné takové chyby, naučil jsem se jí dokonale. Ta hra – vždyť je to moje hra, moje dítě! Snad není v anglickém překladu tak dobrá, ale pořád je dobrá. Jakmile mi přestanou ty hrozné bolesti hlavy a budu moci lépe spát, hned odejdu ze sanatoria. Přijedu za vámi do New Yorku a pustíme se do zkoušek. Ani nevím, jak vám mám poděkovat za to, že věříte v mou hru i ve mne – když jsem pořád v takovém stavu. Vždyť mi pomáháte vyplnit mé nejtoužebnější přání – hrát v této hře před americkým obecenstvem.“

Drásalo mi to nervy. Opravdu jsem nevěděl, co mám říci nebo co udělat. Ale Brand mě naštěstí vůbec nenechal mluvit. Vzrušeně pokračoval a mluvil stále o týchž věcech; jak dokonale nastudoval svou roli, jak se těší na zkoušky v Dagonetu; že už brzy se uzdraví z bolesti hlavy a nespavosti a bude schopen práce.

Neodporoval jsem mu; neučinil jsem sebemenší gesto, které by mu povědělo nebo prozradilo, že něco není v pořádku. Ale ve svém nitru jsem si byl jist, že v tomto případě byla naděje doktora Lenze až příliš optimistická.

Oskar Brand byl okouzlující; byl zdvořilý a choval se tak normálně jako kterýkoli jiný vzdělaný člověk. Ale celá stavba jeho zdraví spočívala na chorobné domněnce, že je Konrádem Wesslerem.

Po celou dobu ho Lenz pozoroval s jakousi ostražitou úzkostí, asi jako trenér, který se dívá na práci jednoho z nejslibnějších atletů svého družstva. Bylo naprosto nemožné uhodnout, co se děje v jeho mysli.

Oskar Brand stále horlivě mluvil, když se dveře prudce otevřely a Wessler vkročil do pokoje. Jeho zmatené a zmučené oči vyhledaly Lenzův pohled.

„Vím, že jste mi přikázal, abych zůstal venku. Ale nemohu! Nemohu snést, aby se po všem, co bylo mezi námi, stalo tohle. Musím mluvit s bratrem a všecko mu říci.“

Nevšímaje si výstražně zdvižené Lenzovy ruky, přistoupil ze strany k Brandovi a uchopil ho za paže.

„Oskare, nemůžeš mě přece takto trýznit! Vždyť jsme se oba měli spolu rádi, nebo ne? Byli jsme dva bratři proti celému světu. Oskare, musíš otevřít oči; musíš vědět, že já jsem tvůj bratr Konrád!“

Brand se nepokusil vyvinout se ze sevření svého bratra. Stáli těsně proti sobě a pohlíželi jeden na druhého: Wessler divoce a naléhavě; Oskar Brand chladně, s prázdným, vzdáleným pohledem.

„Oskare, slyš mě!“ Wessler drsně zatřásl bratrem. „Jsem tvůj bratr – tvůj bratr. Chápeš? Tvůj bratr – Konrád.“

Ani Lenz ani já jsme se nepohnuli. Celá situace se jaksi dostala z moci našeho zásahu; teď už se mohla rozřešit jen sama, vlastní silou a způsobem.

Wessler stále mluvil. Tu se do Brandova výřezu náhle vkradla změna. Zprvu byla nepatrná a sotva jsem ji postřehl; pak jsem postupně viděl, jak mu zamžikaly oči; jak mu z nich zmizela ona skleněná lhostejnost; jak se jeho ústa sevřela a pak opět rozevřela v nejistém, pokřiveném úsměvu.

V tomto úsměvu bylo cosi hrůzného, byl jako rostoucí trhlina v dosud pevné stavbě. A rozšiřoval se – šířil se po celém obličeji, až se každý rys zdál částí tohoto křivého, nesmyslného úsměvu.

Pak promluvil. Jeho hlas byl chraptivý a tichý. „Tak je to tedy! Tak je to tedy. Ty jsi se vrátil, Konráde. Ty ses vrátil, abys mi ukradl hru. Mohl jsem si to myslit… Já…“

Po těchto slovech nastalo ticho. Oskar Brand tu stál a zíral na bratra, s rukama volně visícíma k bokům; na rtech mu dosud hrál onen pomatený úsměv.

Pak se náhle rozesmál – vysokým, šíleným smíchem. Pravici vyrazil dopředu a chytil Wesslera za hrdlo. A už se na něho vrhl a začal ho divoce mlátit volnou rukou. Ve zlomku vteřiny se oba bratři váleli po podlaze, zaklesnuti do sebe v mlčenlivém, nepochopitelném zápasu.

Ale skoro v témž okamžiku tu byli dva ošetřovatelé, přivolaní Lenzem. Odtrhli Branda od Wesslera, spoutali mu obratně ruce na zádech, a odvlékli ho z místnosti. Když ho vynášeli, plakal, smál se a ječel jako těžký šílenec.

Wessler zvolna vstal s podlahy. Nebyl vůbec poraněn – samozřejmě. Kdyby byl chtěl, byl by mohl svého nevlastního bratra jediným úderem omráčit. Ale dosud nikdy jsem neviděl dospělého muže tak zoufale, tragicky nešťastného.

Přivrávoral k Lenzovu psacímu stolu a sklonil se nad ním šeptaje: „Co se to stalo? Co jsem způsobil? Vždyť jsem jenom chtěl, aby mě poznal – svého bratra. Co jsem to udělal?“

Doktor Lenz na něho pevně hleděl. „Když jsem viděl, jak váš nevlastní bratr reaguje na setkání s vární, žádal jsem vás, abyste nevcházel do tohoto pokoje.“

„Já vím, já vím. Ale nechtěl jsem mu ublížit. Co jsem způsobil?“

„Upřímně řečeno, ještě nevím. Neočekával jsem, že se situace vyvine takto.“ Lenzův hlas zněl soucitně. V jeho očích byl jemný nádech úsměvu. „Ale aspoň jste dosáhl cíle, který jsem původně sledoval. I když to bylo pro vás hodně bolestné, rozbil jste jeho utkvělou představu.“

Potom vstal z křesla a podával ruku Wesslerovi.

„Ať už se v budoucnosti stane cokoli, Oskar Brand a Konrád Wessler jsou opět dvě rozdílné osobnosti.“

XXIV.

Doktor Lenz se snažil Wesslera povzbudit, ale bezúspěšně. Konrád Wessler byl přesvědčen, že jeho bratr byl znovu postižen duševní poruchou, a kladl si to za vinu.

Nemělo smyslu se dál v sanatoriu zdržovat a tak jsme se s Lenzem rozloučili a ve sklíčeném mlčení se vrátili do New Yorku. Vzhledem ke zdárnému průběhu zkoušek a úspěchu hry jsem měl opět všecky důvody ke starostem. I když pohnutá scéna v sanatoriu mohla mít pro Oskara Branda sebevíce blahodárné účinky, Wesslera naopak úplně zdrtila. A do premiéry už zbývalo jen pět dní. Pět dní před premiérou jsem měl Wesslera ve stavu těžké deprese a Mirabelle někdo usiloval o život. A to jsem nepočítal s nebezpečím, které nám hrozilo v možném zásahu policie.

Zastavili jsme se v automatu na trochu špatného jídla. Wessler prohlásil, že je samozřejmě ochoten jít zkoušet a pracovat. Zajeli jsme tedy ještě na chvilku do mé kanceláře a potom jsme odjeli do Dagonetu.

Nevím, jak dlouho se do této chvíle zkoušelo, ale u nikoho v souboru jsem neviděl dobrou náladu. Na stole vedle létacích dveří stála vyzývavě nová láhev Mirabellina koňaku. Když jsem přišel na jeviště, stál u ní Gerald Gwynne a tvářil se nenápadně.

Jakmile nás spatřila Theo, hned se k nám rozběhla. Dovedl jsem si představit, že se chce zeptat na Oskara Branda, a naštěstí se mi podařilo dát jí včas výstražné znamení.

Zachmuřeně jsem začal znovu zkoušet od začátku. Ale ponenáhlu, když jsme začali druhé jednání, propadal jsem nejasnému pocitu, že už zase něco neklape. Mirabella několikrát propásla svůj nástup – což byla věc, která se jí nikdy předtím nestala. Vždycky se vzpamatovala a zachytila nástup téměř okamžitě, ale přece jen zůstala podivná pauza za posledním slovem druhého herce, a co bylo horšího, viděl jsem jí na obličeji, že zoufale bojuje, aby jí neselhala paměť.

Neříkal jsem nic, jen jsem seděl a pozoroval. Asi za pět minut požádala o sklenku koňaku. Gerald přiskočil ke stolu, nalil malou skleničku a přinesl ji Mirabelle. Zvrátila jí do sebe a pokračovala ve hře. Zdálo se, že ji to na okamžik vzpamatovalo.

Ale jen na chvíli. Těsně před koncem druhého jednání jí selhala paměť. Pokoušela se vyslovit větu, ale hlas se jí bezmocně zlomil. Musila se o to pokusit třikrát, než se jí to podařilo. Nezdálo se mi, že si až do tohoto okamžiku někdo ze souboru povšiml její nejistoty. Ale teď to postřehli všichni. Viděl jsem, kterak ji Theo zvědavě pozoruje. Rovněž Iris na ni vrhala úzkostlivé pohledy.

Rozhodl jsem se, že počkám ještě pět minut, a že si pak vymyslím nějakou výmluvu na ukončení zkoušky. To bylo jediné, co jsem mohl učinit. A tu, přesně předtím, než uplynulo oněch pět minut. Mirabella přerušila svou repliku tichým vzlykem. Náhle se rozběhla přes jeviště k láhvi. Třesoucíma se rukama a jakoby posledními silami dokázala nalít trochu tekutiny do skleničky a vypít ji.

„Mirabello,“ zvolal jsem, „co se stalo?“

Zůstala stát a dívala se přes rampu do hlediště. Obličej měla šedivý jako popel cigarety. Potom zdvihla ruce a zakryla si tvář. Gerald k ní rychle přistoupil, ale Mirabella ho odstrčila, a vrávoravě – jako náhle osleplý člověk – běžela k létacím dveřím.

Všichni jsme byli příliš vyděšení, abychom šli za ní. Stáli jsme jako sloupy a jen jsme se dívali, jak její ruka bere za držadlo dveří a otevírá je.

Najednou byla pryč. Nebylo slyšet nic, jen jedno křídlo dveří se prudce houpalo sem a tam, sem a tam, než se zastavilo.

Pak se Gerald hnul jako blesk směrem za ní. Ale já jsem byl tentokrát ještě rychlejší, a už jsem stál vedle něho a držel ho za paži.

Zuřivě jsem řekl: „Slíbil jste, že tu láhev budete hlídat.“

„Prosím vás, koňaku nic není!“ Gerald se ke mně otočil. Rty mu rudě svítily v bílé tváři. „Ochutnal jsem ho. Říkám vám, koňak je úplně v pořádku!“

„Víte co? Já ho ochutnám,“ řekl jsem. „Nevěřím vám.“

„Povídám, že je brandy v pořádku.“

Pokusil jsem se ho odstrčit, ale on se mi obratně vyhnul. Rychle jsem tedy sáhl po láhvi, ale Gerald ji uchopil dříve. Držel ji v ruce a oči mu žhnuly. Pak náhle prudce mrštil lahví o podlahu, takže se roztříštila.

To pro mne znamenalo jen jedinou věc. Nedokázal jsem myslit na nikoho jiného než na Geralda, jak tu stál přede mnou se vzdorným a vyzývavým pohledem. Jemu jsem uložil, aby hlídal Mirabellinu brandy, a on mi teď nechtěl dovolit, abych ji ochutnal. Roztříštil ji o podlahu dříve, než jsem se z ní mohl napít.

„Vy jste ji otrávil!“ řekl jsem stroze. „Hned jsem si to myslil, že jste to udělal vy. Vy jste.…“

Pak jsem byl pojednou přerušen. Celé jeviště jako by se mi náhle propadalo pod nohama. Za mnou se ozval hlas – hlas, který nepatřil ani Iridě, ani Theo, ani Eddiemu, ani Wesslerovi. Tento hlas pravil:

„Vypadá to, jako když jsem přišel v nejdramatičtějším okamžiku. Je snad tohle součástí hry? Nebo to – do hry nepatří?“

Pomalu jsem se obrátil. Dole v přízemí, hned za zábradlím prostoru pro orchestr, stál inspektor Clark a příjemně se usmíval.

„Řekl jste mi naposledy, že se mohu přijít podívat na zkoušku,“ poznamenal, „tak jsem využil příležitosti.“

Zíral jsem na něho tupě, zatímco Gerald zamumlal: „Jdu k Mirabelle“ a chtěl odejít z jeviště.

Tato poznámka mě vrátila skutečnosti a připomněla mi, že musím jednat. „Vy nepůjdete nikam, vy zůstanete pěkně tady. Půjdu k ní sám,“ prohlásil jsem.

Zapomněl jsem na Clarka; zapomněl jsem na ostatní členy souboru, kteří na mne pohlíželi, jako kdybych se zbláznil. Odstrčil jsem Geralda na stranu a běžel jsem k létacím dveřím.

Nahlédl jsem nejdříve do její šatny. Byla prázdná. Seběhl jsem tedy dolů do vrátnice a zeptal se vrátného, zda slečna Rueová odešla z budovy. Mac mi udiveně odpověděl, že nikoli, že neodcházel vůbec nikdo. Bez určitého plánu jsem vyběhl do druhého patra. Zastavil jsem se přede dveřmi šatny, v niž onoho prvního večera se Theo setkala s prvním článkem onoho řetězu záhad – s podivnou podobou v zrcadle.

Dveře byly zavřeny. Přistoupil jsem k nim, prudce jsem je otevřel a nahlédl jsem dovnitř. Místnost byla ponořena v temnotu. Zavanula ke mně slabá vůně líčidel. Nikoho nebylo vidět.

Moje prsty otočily vypínačem. Věneček žárovek kolem zrcadla se rozsvítil. Rozhlédl jsem se a jen s největším úsilím jsem se přinutil, abych nevykřikl. V zrcadle na postranní stěně byl vidět šatník se závěsem a kout místnosti, do něhož jsem nemohl vidět přímo.

Překročil jsem práh. Obraz v zrcadle zmizel. Teď jsem ho nemohl vidět, ale byl jsem si strašlivě vědom, že vzadu v koutě za šatníkem se cosi skrývá. Postoupil jsem dopředu. Dosáhl jsem šatníku. Minul jsem ho – a pohlédl jsem do kouta za ním.

Tam seděla zkroucena na křesle žena s hlavou zvrácenou nazpět a s rukama kolem hrdla – žena, jejíž obličej jsem vůbec nepoznal, ale jejíž oči jsem znal až příliš dobře a jejíž rudohnědé rozevláté vlasy mi byly tak známé jako moje vlastní.

Klesl jsem na kolena; uchopil jsem její studené, ztuhlé ruce do svých. Byl jsem téměř bez sebe úzkostí a strachem.

„Mirabello, miláčku,“ pravil jsem, „co se vám stalo? Řekněte mi, co se děje? Co je to s vámi?“

XXV.

Mirabella neodpověděla. Zprvu se ani nepohnula. Zůstal jsem klečet na podlaze a ovinul jí paže kolem pasu. Nevěděl jsem, co se jí stalo. Doufal jsem jen, že má přítomnost jí nějak prospěje.

Nevím, jak dlouho jsme takto zůstali. Ale konečně její křehké, útlé tělo se začalo zbavovat podivného, křečovitého napětí. Z úst se jí ozvalo zavzlyknutí – tak tiché, že je bylo sotva slyšet.

„Už je to dobré,“ zašeptala. „Už – už to minulo.“

Ruka jí zvolna sklesla z obličeje. Ona strašidelná maska byla náhle pryč. Tvář měla bílou jako papír, ale opět to bylo Mirabellina tvář. Ústa se pokusila o úsměv.

„Nemějte starosti, Petře,“ pravila. „Už je to v pořádku.“

„Já vím, co to je, Mirabello,“ pravil jsem. „Je to vaše brandy. Pokoušeli se vás otrávit. Náhodou jsem na to přišel. Je – je to ale moje chyba. Měl jsem jít na policii.“

Mirabella zavrtěla hlavou. „Ne, Petře, to neudělal koňak.“

„Ale vždyť v něm byl kodein. Někdo…“

„Ano, je v ní kodein. Ale právě kodein mi pomáhá, když – když na mne přijde bolest.“

„Bolest!“

„Snažila jsem se, abyste se o tom nedověděl. Bože, jak jsem se snažila, aby to nikdo nevěděl! Jen Gerald. Právě před chviličkou jste viděl můj obličej v zrcadle. Viděl jste, jak vypadá – jako kdyby patřil staré čarodějnici. Nemohla bych snést pocit, že to někdo z vás ví. To byla moje noční můra, že na to jednou můžete přijít.“

Držel jsem ji stále za ruku. Cítil jsem, kterak se jí ponenáhlu vlévá do prstů teplo.

„Ale Mirabello, já pořád nevím – vůbec vám nerozumím!“

Opět se pokusila o úsměv. „Tímhle trpím od svého rozvodu s Rolandem. Je to následek těch hrozných skandálů. – Přicházívá to na mne místo nervového zhroucení. Dělá to prý nějaký nerv v obličeji. Najednou to člověka přepadne, zkroutí mu to celý obličej k nepoznání a nedá se s tím nic dělat. Je to jako peklo, Petře. Nikdy jsem nevěděla, že na světě může být taková bolest. A vůbec bych jí byla nevydržela, nebýt právě kodeinu.“

Váhavě dodala: „Nechtěla jsem, aby někdo věděl, co je se mnou. Neodvažovala jsem se brát kodein v pilulkách. Proto jsem ho užívala rozpuštěný v koňaku, a tím jsem také tolik necítila jeho chuť, která je mi odporná. Nezáleželo mi na tom, zda si o mně lidé budou myslit, že jsem propadla pití. Ale nemohla jsem si dovolit, aby o mně lidé věděli, že trpím tou hroznou věcí. Všichni by si začali myslit, že už jsem odbyta, vyřízena. Jen koňak – to byl takový hloupý nápad na oklamání ostatních. Všichni lékaři v nemocnici mi říkali, že jsem se zbláznila, když jsem řekla, že chci zase hrát. Ale vy jste mi přečetl rukopis Povodně. Uvědomila jsem si, že musím, musím hrát úlohu Kledonie. Toužila jsem po tom víc než po čemkoli jiném v životě. Nemyslela jsem na nic než na to, abych mohla hrát. Na ostatním mi nezáleželo.“

Vstala – stále ještě trochu mátožně – přešla šatnu a posadila se na židli před toaletním stolem.

„Ale byla jsem odporně sobecká. Vždyť jsem mohla tak snadno vysvětlit tolik záhad, se kterými jste se v divadle setkával. Ale raději jsem dopustila, abyste se trápil, protože jsem byla příliš marnivá, abych se odhodlala se vším se vám svěřit.“

„Proč byste se mi měla svěřovat?“

„Byla to moje povinnost, abych vám všecko řekla. Jsem ráda, že to mohu udělat aspoň teď.“ Vyňala z kabelky hřeben a začala si upravovat rozcuchaný účes. „Když jsme zkoušeli ještě ve Vandolanu, zdálo se, že všecko bude v nejlepším pořádku. Vzala jsem vždycky svou dávku, abych umlčela bolest. Vždycky se mi to podařilo. Po prvé mě bolesti přepadly, aniž jsem byla na ně připravena ten večer, když jsme se přestěhovali do Dagonetu. Tehdy jsem právě došla k mřížovým vratům a zatáčela jsem do uličky, která vede k zadnímu vchodu, když mě dohnal poslíček. Držel v náručí siamskou kočku. Neřekl vůbec nic. Jen mi hodil kočku do náručí a utekl pryč. Zprvu jsem byla jen ohromena. Pak jsem si přečtla sdělení na štítku, který měla kočka na krku, a hned jsem věděla, že tohle si mohla vymyslit jediná osoba na světě. Tak mi bylo dáno na vědomí, že se Roland Gates vrátil do New Yorku.“

Zamyšleně se odmlčela.

„To víte, Petře, že to byla pro mne rána. Dostala jsem strach. Stála jsem tam, v náručí jsem držela kočku a nevěděla jsem, co mám udělat. A pak – v tom okamžiku na mne přišel záchvat. To bylo ještě horší. Nemohla jsem udělat nic jiného než jít do divadla. Proběhla jsem skoro úprkem kolem vrátnice. Úplně bez rozmyslu jsem vyběhla do druhého poschodí; sem do šatny. Myslila jsem, že tady zůstanu sama do té doby, než to přejde. Ale seděla jsem tu malou chviličku, když jsem na schodišti zaslechla kroky. Pomyšlení, že by mě někdo viděl v tomto stavu, bylo pro mne nesnesitelné. Vlezla jsem tedy rychle do šatníku. Kočka byla pořád se mnou; držela se mne na rameni jako klíště. Kroky se mezitím přiblížily ke dveřím; a náhle se rozsvítilo světlo. Neuvědomila jsem si, že šatník má takovou nešťastnou polohu vzhledem k zrcadlu, až v tom okamžiku, kdy jsem uviděla Thein obraz v zrcadle. Tváře jí zbledly strachem. Pak najednou zmizela a slyšela jsem ji, jak běží po schodech dolů.“

Nepřerušoval jsem ji. Jen jsem stál vedle ní a s úžasem naslouchal této neuvěřitelné historii.

„Když Theo utekla, byla jsem opět v rozpacích, co dělat. Mohla jsem si být jista, že Theo bude vyprávět, co viděla, a že v nejbližší chvíli přijde někdo nahoru, aby záhadu prozkoumal. V tom okamžiku jsem nemohla myslet na nic jiného. Ale napadlo mě, že – když opět zhasnu, může všechno ještě dobře dopadnout. Vystoupila jsem ze šatníku a šla k vypínači. Můj pohyb zřejmě kočku rozmrzel natolik, že seskočila na podlahu a vyběhla otevřenými dveřmi na chodbu. Zbytek už znáte. Přišel jste nahoru s Geraldem. Gerald si domyslel, co se mi asi přihodilo. Nějak se mu podařilo dostat vás ze šatny dříve než jste mohl nahlédnout do šatníku, ve kterém jsem se zase schovala. Zatímco jste hledal nahoře, Gerald mne propašoval na chodbu a poslal do šatny zcela na konci chodby. Řekl mi, abych tam zůstala, dokud mi nedá znamení. Když jste potom vy našel kočku, odnesl ji Gerald k vrátnému a řekl mu, aby ji přinesl trochu mléka.
To mi dalo příležitost, abych se dostala ven z divadla. Neodešla jsem však pryč, nýbrž zůstala jsem v uličce tak dlouho, dokud jsem nespatřila vrátného, jak se vrací s mlékem. Pak jsem vešla veřejně do divadla – podruhé. Byl to Geraldův nápad, aby mne nikdo nemohl podezírat, že jsem se do té šatny mohla vloudit já.“

Aspoň jedna ze záhad, které obklopovaly Dagonet přestala existovat. Konečně jsem se dověděl, kdo byla ta žena se světlehnědou kožešinou.

Mirabella pokračovala: „Pak jsme začali první zkoušku. Tehdy jsem se cítila strašně nejistá. Jednak ty děsné záchvaty člověka hrozně zřídí, a pak – všichni jste pořád uvažovali, kdo asi mohla být ta tvář v zrcadle. Já vím, byla to všecko moje vina a měla jsem vám všecko říci. A nakonec přišlo to nejhorší – objevil se v divadle Kramer. Gerald už vám řekl, jak mě Kramer vydíral, že?“

„Ano,“ pravil jsem, „Gerald říkal, že Kramer měl nějaké vaše fotografie.“

Mirabella se suše zasmála. „Měl byste je vidět. Kramer dobře věděl, co se se mnou děje. Měl přístup do nemocnice a tam všecko o mně vyčenichal. Nějak se mu dokonce podařilo pořídit několik snímků, když – když bolest byla nejsilnější. Dovedete si teď představit, jaké bylo pro mne ona první zkouška utrpení. Potom přišel vrchol všeho: Comstock dovrávoral na jeviště, vykoktal to o zrcadle a zemřel. Myslila jsem nejdřív, že se snad zblázním. Věděla jsem, že já jsem odpovědna za obraz, který viděla v zrcadle Theo. Ale – nedovedla jsem si představit, co tak polekalo Comstocka. A přesto jsem měla podivný pocit, že i to jsem zavinila já tím, že jsem Theo neřekla, co jí vyděsilo. Zřejmě jsem dopustila, aby ten stařec podlehl jakési sugesci a vyděsil se k smrti.“

„S tímhle jste tedy, Mirabello, neměla vůbec nic společného,“ prohlásil jsem. „Tato scéna před zrcadlem byla záměrně sehrána. V tom bylo něco úplně jiného.“ Po chvíli jsem klidně dodal: „A vy jste tehdy předstírala, že brandy už je všechno vypito, protože to nebyla brandy a vy jste nechtěla, abychom to věděli?“

„Ano. Proto jsem také poslala Geralda, aby přinesl láhev od Wesslera. Bála jsem se, že by to poznal, kdyby jí náhodou ochutnal. Bože, jak bych ho nenáviděla, kdyby to právě on poznal!“ Když se Mirabella učesala, vyňala z kabelky tyčinku na rty a přejela si jí ústa. „Nu, a potom se to všecko začalo na mne sypat. Kramer byl za mnou pořád jako stín. Pokoušel se mě donutit, abych souhlasila s přijetím Rolanda do souboru. O tom vám také Gerald vyprávěl. Z toho jsem měla největší strach – z okamžiku, kdy zas uvidím Rolanda. Toho dne, kdy jsem přišla za vámi do vaší kanceláře, a snažila jsem se vás přemluvit, abyste Kramera vyhodil ze souboru – toho dne jsem si myslela, že už jsem opravdu na konci svých sil, že už nevydržím ani o jediný den déle. Proto jsem se pak u vás málem zhroutila. Vtom se najednou objevil Roland. Vím, že se vám to bude zdát podivné, ale jakmile vstoupil, rázem jsem se vzpamatovala a najednou js
em cítila, že se ho nebojím. Viděla jsem Rolanda; dokonce jsem s ním mluvila; a k svému úžasu jsem zjistila, že už mi nemůže ublížit Najednou zmizel z mého života. To vědomí mi dalo odvahu, abych skoncovala i s Kramerem. A tak jsem poslala Geralda, aby Kramerovi vyřídil, že může jít k čertu, že se jeho hrozeb nebojím. Gerald Kramera nenašel, ale zato nalezl ony snímky. To víte, s jakou radostí je zničil. A pak – pak byl Kramer zabit.“

To vše mi vyprávěla a hleděla přímo před sebe. Ale teď se na židli otočila tak, aby seděla proti mně, a podívala se mi vážně do očí. „Petře, ani Gerald ani já o tom nevíme docela nic. Nikdo z nás ho nezabil. A také nemáme tušení, kdo to mohl udělat.“

„Po tom všem jsem začala doufat, že všecko půjde už dobře,“ pokračovala. „Kramer už mi nehrozil, Roland už ztratil nade mnou svou vládu a zdálo se, že už se nemám čeho bát. Ale nebyla jsem ještě u konce. Jak jste viděl, při poslední večerní zkoušce mě Wessler uhodil přímo do tváře, právě na můj bolestivý nerv. Myslela jsem – Gerald mě včas dokázal vyvést s jeviště. Věděl dobře, že mě co nevidět přepadne záchvat bolesti. Uchýlili jsme se do mé šatny, a vy jste se tam najednou objevil s lahví toho mého elixíru. Nebyla bych snesla, abyste mě spatřil v tom stavu. Ale tentokrát jsem byla bez léku – až mi Gerald přinesl Theiny pilulky. Nějak se mu podařilo zmocnit se nenápadně její kabelky. Spolykala jsem jich skoro polovičku, protože jsem doufala, že mi pomohou zmírnit bolest.“

To už jsem mohl uhodnout. Z Lenzova mlčení a podle Geraldova chování jsem mohl uhodnout už tenkrát, že ze sebe dělám blázna, když se pokouším vyšetřit záhadu ztracené kabelky.

„Předešlý večer“ – Mirabella toho zřejmé měla ještě mnoho k vysvětlování – „když Gerald odešel a já už jsem byla v posteli, mě zase přepadl záchvat. Začala jsem hned hledat Theiny pilulky. To byl jediný lék, který jsem měla po ruce. Ale nemohla jsem je najít. A bolest byla tentokrát tak šíleně silná, že jsem to nemohla vydržet a ze zoufalství jsem zavolala doktora Lenze. Věděla jsem, že snad jen on jediný mi může ulevit.“

Vzpomněl jsem si na onen chraptivý, utrýzněný hlas v telefonu.

„Ale jen jsem položila sluchátko, vzpomněla jsem si, kam jsem pilulky dala a hned jsem je užila. Opravdu se mi po nich bolest zmírnila. Než jste potom přišli s doktorem Lenzem, vzpamatovala jsem se docela. Ale i tak jsem měla v úmyslu všecko Lenzovi říci, ale protože jste s ním přišel vy, ztratila jsem k tomu odvahu. Potom mi ovšem nezbylo nic jiného než předstírat, že jsem: a nebyla já, kdo vám telefonoval, a že si z vás někdo udělal dobrý den.“

„Ale Lenz vás prokoukl?“

„Ano. Hned usoudil, že něco je se mnou v nepořádku, a napsal mi stručný vzkaz. Ale o tom jste věděl, nebo ne?“

Přikývl jsem.

„Byl to právě tento jeho vzkaz, který mi možná zase vrátí zdraví a klid,“ dodala Mirabella vážně. „Lenz mi napsal, že si domyslel, čím pravděpodobně trpím. Druhý den jsem se s ním setkala a řekla jsem mu pravdu. Udělala jsem dobře, třebaže mi vyčinil, že jsem si tou svou kodeinovou kúrou mohla zničit zdraví doopravdy. Předepsal mi nějaké injekce, které tu bolest nejen utiší, ale zbaví mne jí po čase úplně. Zítra snad už začnu s léčením.“ Vstala a kajícně se usmála. „Konečně vás přestanu týrat. Zase mi bude dobře.“

Mezitím si ještě napudrovala obličej. Nevím, jak to zařídila, ale najednou vypadala jako ve svých nejlepších dnech – stála přede mnou zase zářivá, skvělá Mirabella Rueová.

„Tak, už je to všecko venku, Petře. Jsem ráda, že to víte.“

Pousmála se ironicky. „Když jsem vstoupila do vašeho souboru, doufala jsem, že vám pomohu, abyste se zase dostal nahoru. A místo toho jsem vám pomohla málem do hrobu, viďte?“

„Ani vám nemohu říci, jak mnoho jste mi pomohlo a ještě pomůžete,“ řekl jsem s přesvědčením. „Jste skvělá, Mirabello.“

„Ach, ne. Jsem jen herečka. A my herečky musíme provádět bláznivé věci, jinak bychom věčně vegetovaly v divadelních společnostech čtvrtého řádu.“ Vteřinu jako by uvažovala, a pak na mne podivně pohlédla. „Když už toho o mně tolik víte, Petře, udělám nejlépe, když vám řeknu i tu poslední bláznivou věc. Nebo jste ji už uhodl?“

„Co to je?“

„Týká se to Geralda. Petře, nedovedete si ani představit, jak báječný je to člověk. A nezištný. Před nedávnem měl i on svůj problém. Hrozně se zamiloval do Iridy. Jistě o tom víte. Neměl samozřejmě naději, a v jeho věku se tyhle starosti vždycky berou třeskutě tragicky. Ale až na ten nápad s Hollywoodem při mně vydržel v každé situaci.“

„Jsem rád,“ pravil jsem poněkud zmaten.

„Jsem na něho velmi hrdá,“ pravila Mirabella tiše. „Nejen proto, že z něho jednou bude znamenitý herec, ale protože je také poctivý a správný. Každá matka nemá takové štěstí.“

„Snad nechcete říci, že Gerald je váš syn?“ zeptal jsem se s úžasem.

Přikývla. „Možná, že si vzpomenete, jak jsem vám před časem vyprávěla o mém prvním manželství, ještě předtím, než jsem přišla na východ a poznala Rolanda? Mému prvnímu manželovi bylo soudem svěřeno poručenství nad naším synem. Asi mě považovali za lehkovážnou ženu. Ale Gerald se vrátil nakonec ke mně, Petře. Má po mně divadelní krev. A jsem přesvědčena, že jednou bude slavným hercem.“ Pohlédla na mne s pýchou. „Myslím, že jsem jako matka vykonala dobrou práci.“

Zase jsem vzpomínal. Tentokrát na to, co jsem brebtal Iridě o vztahu mezi Mirabellou a Geraldem, i v tomhle jsem byl vedle, jako ve všem ostatním.

„Ale, Petře, prosím vás, neříkejte Geraldovi, že jsem vám prozradila i tohle tajemství,“ žadonilo Mirabella. „Je rozhodnut udělat kariéru na jevišti jen vlastním přičiněním. Nechce být pouhým synem Mirabelly Rueové.“ Ušklíbla se. „Ostatně i mně by to také uvedlo do rozpaků, kdyby se svět s ohromením dověděl, že mám dospělého syna, vždyť je mi oficiálně teprve dvaatřicet. Doufám, že o tom nepochybujete!“

„Já? Jak bych se mohl odvážit?“ odpověděl jsem smrtelně vážně.

Náhle jí oči ztvrdly. „Petře, zvlášť se nesmí o ničem dozvědět Wessler. Je tak zatraceně důstojný a neposkvrněný. Pokládá mě za stárnoucí krásku, která se nalévá koňakem a spouští se se zajíčky, protože jí pomalu nic nezbývá. Poslouchejte, že by se do mne asi zamiloval, kdyby věděl o mně to, co víte teď vy? Možná, že bych se pro něho v tu ránu stala vzorem té nejctnostnější ženy na světě, nemyslíte?“

„Jak se zdá, váš odpor k Wesslerovi je pořád stejný,“ podotkl jsem trochu uštěpačně.

„Stejný? Je stále větší a větší. Někdy mě Wessler děsí, Petře. Je to, jako kdybych jím byla posedlá. Je to cosi prudkého, primitivního, něco, co mne nutí, abych mu oběma rukama vjela do vlasů. Rolanda jsem nikdy nenáviděla tímto způsobem.“ Zavrtěla hlavou. „Mám ale dojem, že to není nic skutečného. Jsou to asi nervy a pak také ta hra na mne působí. Chvílemi si myslím, že on je opravdu Kirchner a já Kledonie.“

Viděl jsem, jak přitom pevně sevřela rty.

„Ve hře,“ pravil jsem tiše, „má Kledonie podobné pocity vůči Kirchnerovi, protože je do něho přese všecko zblázněna. Možná, že ve vašem poměru k Wesslerovi je něco velice, velice podobného, Mirabello. Přemýšlela jste o tom?“

„Já – zbláznit do Wesslera! Proboha, Petře, nebuďte směšný!“

„Dobrá,“ řekl jsem. „Nebudu směšný. Zvlášť když si to nepřejete vy, Mirabello.“

„Vy jste ale jedovatý chlap! Prostě mužský!,“ nadurdila se Mirabella.

Vyšli jsme svorně ze šatny, a když jsme sestupovali se schodů, měl jsem z ničeho nic dobrou náladu.

Teprve když jsme došli k létacím dveřím, jsem si vzpomněl, že na mne na jevišti čeká inspektor Clark.

XXVI.

Clark tam stále byl a za mé nepřítomnosti velice přátelsky rozprávěl s členy souboru, kteří se na rozdíl od něho tvářili dosti mrzutě a nebyli nijak nadšení.

Pozdravil zdvořile Mirabellu a choval se ke mně, jako by předchozí scéna s Mirabellou byla něčím zcela samozřejmým. Dal jsem pokyn k pokračování ve zkoušce; Clark se posadil do hlediště vedle mne a upřel svůj zdánlivě lhostejný pohled na herce. Byl jsem už zas nervózní jako stará bába. Chvíli jsem zkoušel, aby to nevypadalo urážlivě, a v nejbližší vhodné chvíli jsem zkoušku ukončil.

Inspektor ale zůstal sedět, dokud všichni neodešli. Pak vešel do uličky mezi sedadly a sledoval mě záhadným pohledem.

Konečně pravil: „Pamatujete se ještě na Jiřího Kramera, který byl tady v divadle otráven kyanovodíkem?“

„Nepamatuji,“ řekl jsem zbrkle, „úplně jsem na něho zapomněl.“

„Tak to vidíte, a já na něho zase nezapomněl.“ Clark si zapálil cigaretu. „Podíval jsem se mu trochu do minulosti. Vypadá to, že nejlepší povahou zrovna neoplýval. Vydírání bylo Kramerovým oblíbeným koníčkem. Je vám o tom něco známo?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Nevíte. Hm. Bylo to zkrátka individuum, které si jistě leckdo přál mít z cesty.“ Clarkovy oči nad hořící cigaretou mě bedlivě pozorovaly. „Víte, k jaké hypotéze jsem dospěl? Nevíte. Pane Duluthe, musím vám sdělit své důvodné podezření, že Jiří Kramer, jehož jste před nedávnem angažoval, byl někým z vašeho souboru zavražděn.“

Pokusil jsem se o něco jako úsměv. „Vy vidíte všude nějakou vraždu, pane inspektore. Snad nakonec nechcete říci, že jsem ho vyřídil já?“

„O něčem takovém jsem se nezmínil. Ale nemůžete to zapřít, že ani vám, pane Duluthe, ani panu doktoru Lenzovi a ostatně i dalším členům vaší společnosti nejsou známy podivné události, které se tu v poslední době přihodily.“ Odklepal popel na rudý běhoun v uličce. „Duluthe, copak jsem s vámi nespolupracoval už v nedávné minulosti? Víte přece, že mně můžete plně důvěřovat.“

„Já si vás vážím, ale proč z toho děláte hned případ, prosím vás?“

Clark se mi podíval poněkud vyčítavě, ale ocelově pevně do očí. „Dovedu samozřejmě pochopit vaše pohnutky. Obáváte se, že vydám příkaz k uzavření divadla. Já vás svým způsobem chápu, ale myslíte si, že jednáte moudře? Co byste tomu říkal, kdyby tu došlo ještě ke třetí nešťastné náhodě končící tragicky? Nebylo by vám to divné? Mně rozhodně ano, pane Duluthe.“

Nedal mi příležitost, abych mu na tu záhadnou poznámku mohl odpovědět. Najednou se otočil, prošel létacími dveřmi a já zůstal v hledišti sám.

Ten večer jsem šel spát brzy, ale marně jsem se snažil usnout. Otáčel jsem se ze strany na stranu, hlavou se mi honily všecky záhadné události, s nimiž jsem se v divadle Dagonet setkal, a tak jsem je rozděloval na vysvětlené a dosud nevysvětlené. Mirabella svým příběhem přispěla skutečně velmi značnou měrou k vyjasnění situace. A jestliže byla má teorie o Kramerovi a Rolandu Gatesovi správná, byla stále přijatelným vysvětlením nechutné léčky uchystané na Wesslera, vysvětlením komedie se zrcadlem, jejíž obětí se stal starý Comstock. Při běžném zkoumání by člověk řekl, že všecky ty nesmyslné příhody, které jsme v divadle zažili, se ponenáhlu samy začaly sestavovat v logický obrazec, který podává výklad všech problémů.

A přesto, i kdyby takový obrazec skutečně znamenal definitivní řešení, o čemž jsem pochyboval, stálo tu v cestě ještě jedno tajemství, které se mi nechtělo nikam hodit. Kdosi zavraždil Jiřího Kramera. Bylo mi to jasné a věděl jsem, že je to jasné i inspektoru Clarkovi. A tak bylo pravděpodobné, že Dagonet bude dějištěm zápasu ze všech nejúpornějšího – boje vraha s policii.

Tohle všecko jsem si srovnal v hlavě, než se mi konečně podařilo kolem třetí usnout. Ale úvahy o těchto problémech mne znepokojovaly i druhý den, a třetí i čtvrtý. Teď jsem si vlastně nemohl na nic stěžovat; na zkouškách už nedocházelo k žádným rušivým událostem, výkony souboru byly znamenité, obchodní záležitosti v mé kanceláři šly jako na drátku, předprodej začal mít takový úspěch, že jsem to ani nečekal – a přece jsem měl trvalý pocit nejistoty, pořád jsem čekal, kdy se zase něco přihodí. Připadal jsem si jako chudák Damokles, když mu – asi pro větší chuť – pověsili při hostině nad hlavu meč na koňské žíni.

Ale nestalo se nic. Kdybych soudil podle závěrečných čtyř dní, kdy jely zkoušky už naplno v dekoracích, byl bych skoro uvěřil, že moje podnikání se vlastně ničím neliší od provozu kterékoli jiné divadelní společnosti. Dokonce ani inspektor Clark se neukázal a i mně se podařilo v tom návalu práce na něho pozapomenout. Mirabella se na jednu zkoušku omluvila, dostala pozvánku k speciálnímu vyšetření do sanatoria doktora Lenze. Nazítří však nastoupila jako obvykle, jistá a spolehlivá jako vždy, zatáhla mě stranou a s radostí mi pošeptala, že lékař nepochybuje o dobrém výsledku léčení. Soubor pracoval v dobré shodě, nikdy nedošlo v těchto dnech k osobnímu sporu ani k výbuchu přílišného temperamentu, pochopitelně s výjimkou Wesslera, který příležitostně ukázal svou umíněnost. Můj protagonista si vzal najednou do hlavy, že závěrečná scéna hry je motivována psychologicky nepřesvědčivě a při několika př
íležitostech se to snažil dokázat Henrymu Princovi. Ale protože Wesslerovy poznámky a argumenty byly popletenému Henrymu naprosto nesrozumitelné a nepochopitelné, zůstalo vše při starém.

To vše bylo typické pro Wesslerovu nevyrovnanou náladovost. Čím více se blížila premiéra, tím byl neklidnější a zmatenější. Bylo to poprvé v jeho životě, co měl hrát na premiéře bez přítomnosti Oskara Branda někde v zákulisí, a domnívám se, že právě starost o nevlastního bratra Wesslerův duševní stav ještě zjitřovala.

Ale ani vrtochy mého předního herce, s nímž mne navíc nějak sblížila ona nešťastná příhoda v sanatoriu, mi nijak neubrala na dobré náladě. To, že můj první herec trpěl zbytečnými výčitkami svědomí, bylo nepoměrně menší nesnází, než jsem očekával a prostě jsem dělal, že si jeho vrtochů a nálad nevšímám.

Eddie byl v těchto dnech skvělý. Všechny technické problémy vyřešil sám. Jeviště měl postaveno v rekordní době a viděl jsem, že výtvarník měl nejen vkus, ale že vystihl, ba zvýraznil mou režijní koncepci. Návěštní sloupy byly polepeny přitažlivými plakáty, které ohlašovaly premiéru Povodně, a večer už svítila na Dagonetu do daleka jména Wesslera a Mirabelly. Žil jsem jako v krásném snu.

Generální zkoušku jsem stanovil na poslední večer před premiérou. Všude vládl nepopsatelný chaos a napětí bylo převeliké, ale potěšilo mě, že i v tomto vzrušeném zmatku prosvítala nedefinovatelná atmosféra radosti, která se projevuje jen tehdy, když soubor je přesvědčen, že premiéra bude úspěšná. Mirabella, které to znamenitě slušelo v jejím kostýmu, poletovala po jevišti jako motýlek, zakopávala o elektrické kabely, v posledním okamžiku se vyhýbala otevřeným bednám s různými rekvizitami a líbala každého na potkání. Theo Ffoulkesová, která se šatem i nalíčením dokonale přetvořila v zatrpklou farmářskou ženu natolik, že jsem ji na chodbě málem nepoznal, si vyměňovala nejnovější klepy s hezkým, olicousovatělým Geraldem a Iridou, která byla vším tím ruchem přece jenom poněkud znervózněna. A já? Já byl opět ve svém živlu.

I v hledišti bylo na generální zkoušce nezvykle mnoho obecenstva. Doktor Lenz samozřejmě nechyběl a dokonce vzal s sebou paní Lenzovou, drobnou, ale energickou dámu. V jedné z prvních řad druhého pořadí jsem zahlédl moji barevnou hospodyni Louisu, kterou sem doprovázel věhlasný černý kuchař z hotelu Belmont. Štáb mé kanceláře se dostavil do jednoho a rozsadil se na prvním balkóně.

Nejpotěšitelnější ovšem bylo, že nikde nebylo vidět inspektora Clarka.

Před zahájením zkoušky jsem vystoupil na jeviště a pronesl k členům souboru obvyklý projev, v němž jsem je vybízel, aby se vynasnažili, aby úspěch představení byl co největší. Wesslera jsem dosud nespatřil; přišel až za mé řeči. Vypadal velkolepě ve farmářských šatech. Neušlo mi však podivné napětí jeho výrazu, ačkoli se je snažil co možná potlačit.

Promluvil jsem, jak jsem nejlépe dovedl. Jakmile bylo povídám odbyto, Wessler ke mně přišel, uchopil mě svou velkou rukou za paži a zatáhl mě do kulis.

„Pane Duluthe,“ začal rozčileně šeptat, „přemýšlel jsem celé tyto dny. Trápilo mě, že jsem tak blízko k pravdě, a přece tomu pořád úplně nerozumím. Ale teď to všecko už vidím jasně. Byl jsem blázen, že jsem si to neuvědomil už dávno.“

„Co neuvědomil?“

„Nu, to všecko, hlavně stav mého bratra. Tak třeba proč si myslí, že jsem mu uškodil, a – zkrátka všecko. Je to docela prosté. Teď už konečně vím, na čem jsme.“ Naklonil se ke mně tak těsně, aby si byl jist, že ho nikdo neuslyší. „Prosím vás, hned po zkoušce přijďte do mé šatny. Budu tam na vás čekat. Podám vám pak vysvětlení spousty záhad, kterých jsme byli svědky i účastníky. Už všemu rozumím. A vy už si potom také nebudete musit dělat zbytečné starosti, protože všecko už půjde dobře.“

Hleděl jsem na něho nechápavě. Ale dříve než jsem se ho mohl vyptat na podrobnosti, obklopili nás ostatní herci, a už se nedalo mluvit. Wessler mi jen poklepal na rameno a odešel na jeviště.

Zatímco mi tato podivná Wesslerova řeč doznívala v uších, sebral jsem vyjeveného Henryho a odebrali jsme se do hlediště. Usadil jsem autora hry vedle svého obchodního ředitele a vyhledal si takový úkryt, že jsem mohl pozorovat představení úplně nerušen.

Bylo překvapující, jaká proměna se stala s Dagonetem, když se těžké plyšové závěsy opět octly na svých místech a když početnější účast obecenstva porušila pochmurnou jednotvárnost hlediště. Až do nynějška bylo pro mne toto divadlo jen sídlem neustálých nesnází. Ale všecko nasvědčovalo tomu, že se konečně smolná nit přetrhla, a že se divadlo rozpomnělo na svou důstojnost jedné z nejstarších a nejváženějších divadelních budov na Broadwayi.

Na tu generální zkoušku nikdy v životě nezapomenu. Hned po vytažení opony mi bylo jasné, že zítra mohu očekávat naprostý úspěch. Na světě je málo věcí tak obtížných jako zaujmout pozornost podivné směsice lidí, kteří se sejdou na generální zkoušce. Ale tentokrát snad už po pěti minutách hry byli všichni diváci v zajetí děje, který se rozvíjel na jevišti. Wesslerovo dramatické umění překonalo mé nejsmělejší naděje. A když se pak na scéně objevila Mirabella, přestal jsem si i já, který přece celou hru režíroval, uvědomovat, že sedím v divadle. V životě jsem ještě neviděl tak dokonalý herecký pár, jako byli tito dva. Zdálo se mi téměř neuvěřitelné, že ta zářivá žena na scéně je táž Mirabella, kterou celá Broadway znala dlouhá léta jako uhlazenou a unuděnou Gatesovu partnerku v konverzačních veselohrách. A divil jsem se tím více, protože jsem tak dobře věděl o trvalé a hluboké vzájemné nechuti mezi těmito předními herci mé scény.

Když opona po posledním jednání spadla po sedmé a naposled a hluk v hledišti zvolna uhasínal, rozběhl jsem se úprkem do zákulisí. Nebylo vůbec zapotřebí čekat na to, co bude obecenstvo říkat zítra. Sám jsem překypoval radostí a pýchou.

Srazil jsem se s Eddiem, Iridou a Geraldem, kteří se blaženě usmívali. Políbil jsem Iridu a v návalu nadšení i eddieho a Geralda. Pak jsem běžel k Theo, abych jí blahopřál k jejímu výkonu. Theo stála vzadu v kulisách, obrácena ke mně zády, a dívala se na jeviště.

„Theo, ty jsi prostě.…“ začal jsem.

Zarazil jsem se, když jsem spatřil její obličej. Byl bledý jako stěna a celý usoužený. Oči stále upírala dozadu k zákulisí.

Ohlédl jsem se a okamžitě porozuměl trpkému sevření jejích rtů. V pozadí jeviště, těsně vedle lítaček stáli Wessler a Mirabella. Neviděli nikoho jiného než sami sebe, jakoby byli stále ještě v zajetí hry. Wesslerovy veliké, drsné paže objímaly Mirabellu v pase a jeho rty se něžně pohybovaly po jejích vlasech.

Kdykoli jindy by se mi pohled na Mirabellu a Wesslera v této jímavé póze zdál něčím fantastickým, neuvěřitelným. Ale v té chvíli mi připadl naprosto přirozený – jako nevyhnutelné vyvrcholení tornáda pocitů a vznětů uvolněných na jevišti při hře. Vůbec mě to nepřekvapilo, ale musel jsem se rychle otočit, nemohl jsem potlačit úsměv, když jsem si vzpomněl na svůj poslední rozhovor s Mirabellou. Chodil jsem sem a tam, šklebil jsem se jako buldok, dokud mne ta posedlá chuť po smíchu nepřešla. Snad jediný problém, který mi působil trochu starosti vzhledem k hladkému chodu „mého“ divadla, se tu rozplýval v láskyplném objetí.

Několik vteřin jsem stál poblíž Theo a pozoroval tu dvojici se stejným zaujetím, jaké jim věnovalo obecenstvo před chvíli v závěru hry. Zaslechl jsem, kterak Wessler šeptá Mirabelle: „Jak jsme mohli být tak slepí. Nevěděli jsme prostě, co se v nás děje, a zápasili jsme spolu a nenáviděli se, protože jsme nechápali. Kdysi ses mě zeptala, zda jsem viděl někdy předtím i tebe. Teď ti mohu říci – ano, protože jsem si konečně vzpomněl. Vždycky jsem tě viděl. Víš kde? Ve svém srdci, Mirabello.“

Z Theiných úst se vydral dušený vzlyk. Ubohá Theo, kvůli Wesslerovi byla ochotna vraždit, a teď se musela dívat, jak se jí závanem vichru hroutí domeček z karet, který s takovou vášnivou touhou postavila.

Položil jsem ji ruku kolem ramen. Zašeptal jsem: „Theo, ten revolver vyhoďte – a nezapomeňte na toho rudovlasého hezkého houslistu z hotelu Waldorf!“

„To nebyl žádný houslista, ale známý hudební skladatel, vy blázne!“ Vzlykala a utekla k šatnám. Jako obyčejně jsem to zase přehnal. Dotkl jsem se Wesslerovy paže, a tu teprve oba zpozorovali mou přítomnost. Ulekli se, odskočili od sebe a v rozpacích na mne pohlíželi. Vzal jsem je za ruce.

„Nikdy bych si byl nepomyslil, že mě takhle překvapíte,“ prohlásil jsem. „Ale je to báječné. Oba jste byli skvělí a nejvíc se mi líbí tohle finále. A vůbec – všecko je skvělé, báječné, znamenité!“

Mirabella na mne stále pohlíželo. V očích jí rozpustile zajiskřilo. Pak se její zrak zvolna obrátil k Wesslerovi.

„Petře,“ pravila, „je to bláznivé; je to šílené; je to absolutně nesmyslné. Ale já jsem do toho člověka zamilována. Proč jsem si to k čertu neuvědomila už dávno?“

„Vážně?“ řekl jsem poněkud ironicky.

XXVII.

Neměl jsem ovšem příliš času, abych se delší dobu otcovsky rozplýval nad tak výstřední romancí. Než jsem se nadál, bylo jeviště plné rozčilených gestikulujících lidí. Slečna Pinková úplně zapomněla na svou roli dokonalé a ničím nevyrušitelné sekretářky, přiběhla ke mně, chopila mé za pravici a zuřivé jí potřásla nahoru a dolů – zřejmě se mi na znamení uznání pokoušela vykloubit ruku. Mirabella byla uchvácena a odvlečena do popředí davem obdivovatelů. Henry Prince, šťastný obrýlený autor hry, mé chytil za jeden loket a pravil: „Jistě budeme mít zítra úspěch, viďte, pane Duluthe?“ Iris mě chytila za druhý a slibovala s planoucím pohledem: „Miláčku, dnes to ještě vůbec nic nebylo. Počkej zítra – uvidíš, zítra večer je rozneseme.“ Jisté myslila obecenstvo.

Mluvil jsem s oběma najednou a nijak nám to nevadilo.

Pak se objevil sám doktor Lenz, utišil zmatený hluk a pozval celou společnost na oslavnou večeři k Sardotovi. To mi dalo příležitost, abych se zdvořile vytrhl slečně Pinkové, která se ještě pořád pokoušela mi vykloubit ruku. Ale hned na to se mne zmocnila Iris a strkala mě dolů po schodech za odcházející společností. Když jsme míjeli vrátnici, Mirabella impulzivně přiskočila k Macovi, políbila ho na vrásčitou tvář, což nesla Macova Lilian velmi nelibě. Pak starého Maca donutila, aby se rovněž připojil ke klubku oslavovatelů a nechal pro dnešek vrátnici vrátnicí.

Mac vzal ovšem Lilian s sebou. Když si teď na to vzpomínám, museli jsme asi tvořit hezky bláznivý průvod; vedla ho Mirabella a uzavírala siamská kočka.

U Sardota to začalo být ještě veselejší. Gerald Gwynne vynaložil všechen svůj šarm, aby přemluvil paní Lenzovou – patřila kdysi rovněž k hereckému cechu – aby nám vyprávěla své vzpomínky. Zřejmě se mu to podařilo, protože nálada byla brzy víc než bujará. V té chvíli jsem zahlédl Mirabellu. Pokynula mi, obešla rychle stůl a s úzkostlivým pohledem mě uchopila za paži.

„Petře, kde je? Ani nevíte, jak jsem šťastna, až neslušně šťastna I Nemohu to tu vydržet, když tu on není. A působí mi to starost. Poznala jsem na něm, že na něco usilovně myslil. Ne, na mne ne, bylo to cosi jiného.“

Trvalo mi to několik vteřin, než mně došlo, koho měla na mysli. Když jsem se pak rozhlédl kolem stolu, od Eddieho přes Theo, Henryho ke Geraldovi, jsem teprve pochopil.

Konrád Wessler tu nebyl.

Mirabella pravila prosebně: „Drahoušku, buďte tak hodný a jděte se za ním podívat do divadla!“

„Ovšem,“ odvětil jsem, „pro vás všechno, Mirabello!“

A teprve tehdy, když jsem vstal od stolu a proplétal se salónkem plným jídel, pití a veselí k východu, vzpomněl jsem si na podivnou rozmluvu s Wesslerem právě před začátkem generální zkoušky. Wessler mi přece řekl něco v tom smyslu, že konečně zná tajemství Dagonetu. Ano, vždyť jsem si s ním ujednal, že po generální zkoušce za ním přijdu do jeho šatny A já jsem si u Sardota bezstarostně oslavoval a už napřed zapíjel očekávaný zítřejší úspěch, místo abych šel za věcí, která mne měla zajímat především.

S podivným pocitem, v němž se stud mísil s neklidem a nejistotou, jsem pospíchal Čtyřiačtyřicátou třídou k Dagonetu.

Protože Mirabella svedla ubohého Maca, aby šel s námi oslavovat, u zadního vchodu do divadla nehlídal nikdo, snad ani kocour a navíc někdo rozbil světlo. Vstoupil jsem do ponuré haly a rozsvítil nazdařbůh tělesa na schodišti. Naprosté ticho, které mne najednou obklopilo, bylo v prudkém kontrastu s ruchem a hlukem, který tu vládl ještě před nedávnem. Vystoupil jsem po schodišti až k jevišti; s každým krokem mne víc a více opouštěla rozjařenost a začal narůstat onen pocit neskutečné a neodůvodněné úzkosti, který mě popadal pokaždé, když jsem vcházel do tohoto divadla. Cítil jsem podivný pach, jakoby někde, snad v hledišti něco hořelo. Rozsvítil jsem hlavní vypínač, prošel hlediště i balkóny, ale zřejmě jsem byl předrážděný a něco se mi zdálo. Vrátil jsem se na jeviště, prošel chodbou a stanul jsem před Wesslerovou šatnou. Dveře byly zavřeny. Zaklepal jsem, ale nedostal jsem odpověď. Zkusil jsem tedy kliku.

Na okamžik mi nepřipadlo nikterak zvláštní, že bylo zamčeno. Uvědomil jsem si, že měl Wessler zcela pochopitelné už asi dost marného čekání, uzamkl tedy šatnu a šel za námi k Sardotovi připojit se k oslavě. Asi jsme se cestou minuli, možná, že jel taxíkem. Stiskl jsem pro jistotu několikrát kliku a zatřásl dveřmi, abych se ujistil, že je vše v pořádku.

Pojednou jsem to zpozoroval. Ustoupil jsem o krok nazpět a jako hypnotizován jsem s úžasem pozoroval klíčovou dírku. Pomalu, líně jako had se z ní vinul směrem vzhůru uzounký proužek kouře. Nemýlil jsem se. V příštích vteřinách tato spirála zesílila; teď se valila tak hustě, že utvořila malý obláček; pohlédl jsem dolů a spatřil jsem, že kouř proniká z místností všemi škvírami a tvoří při zemi šedivou mlhu. Ucítil jsem intenzívní, ostrý, štiplavý zápach, a zaslechl slabé, výhrůžné praskání neviditelného ohně.

V tom prvním záchvatu paniky mi vůbec nepřišlo na mysl, zda je či není pravděpodobné, aby byl Wessler uvnitř. Úplně mě ovládly vzpomínky, které se náhle vynořily z milosrdného zapomnění. I před lety jsem viděl takový kouř, tenounký a úskočný, ucítil onen štiplavý zápach a zaslechl neblahé praskání plamenů, které náhle bez výstrahy, vyšlehly v zuřivý a běsnící požár, dříve než jsem mohl učinit jediný krok k záchraně. Tehdy uhořela moje žena. To neštěstí se přihodilo před pěti lety.

Od té doby jsem pil, pil jsem strašně, až mne v deliriu odvezli do Lenzova sanatoria. Ale ta hrůza mne nechtěla dlouho opustit. Ještě teď mě často pronásledoval ten obraz zkázy ve snu. Často jsem vídal ten oheň, a stále ještě dohasínal v mém podvědomí. Od té doby jsem se ohně děsil šíleně a nesmyslně, jako divoké zvíře.

A teď tu byl přede mnou, tam za těmi dveřmi. Byl jsem v tom obrovském ponurém divadle úplně sám proti příšeře tísnivých snů.

Každý nerv mně vybízel k bezhlavému útěku. Netoužil jsem po ničem než vyběhnout ven na ulici, na čerstvý vzduch a vydýchat ze sebe ten povědomý a bodavý pach. Ačkoli jsem se vůbec nezmohl na souvislou myšlenku, tušil jsem dávno, že ta zkouška musí jednou přijít. Vyvstala náhle přede mnou. Buď přemohu hrůzu a děs, nebo mne zardousí dříve nebo později. A žádná Iris mi už nebude schopna pomoci. Toto byla zkouška ohněm pro Petra Dulutha.

Všecky ty dojmy a pocity mnou pronikly snad ve zlomku vteřiny a zaslepily mé smysly jakousi zuřivou, šílenou nenávisti proti živlu za dveřmi. Vrhl jsem se proti dveřím ramenem. V pantech se ozvalo slabé prasknutí, ale to bylo všechno. Opřel jsem se zády o zeď naproti dveřím a kopal podpatkem do zámku. Urazil jsem kliku, zhmoždil si o ní kotník, ale prostor mezi dveřmi a rámem se znatelně rozšířil. Znovu jsem vyrazil ramenem proti jedné výplni u dveří. Praskla a část vpadla do místnosti. Proti mně vyrazil špinavý oblak štiplavého dýmu a pach dýmající látky. Znovu jsem kopl do zámku. Ozvalo se silné prasknutí. Posledními silami jsem vrazil do dveří, zpola zaslepen kouřem. Dveře najednou povolily a já doslova vletěl dovnitř.

Několik prvních vteřin jsem vůbec neviděl; mohl jsem sotva dýchat. Oheň byl soustředěn v rohu místnosti, kde stál šatník. Jak mohl vzniknout právě tam? Wessler se tedy nějakým způsobem dopátral tajemství divadla Dagonet. Zůstal tady a čekal na mne, aby mi všecko řekl a já šel klidně k Sardotovi a navíc dovolil vrátnému, aby nechal divadlo bez dozoru. Kde je Wessler?

Klopýtal jsem dopředu; oči mi slzely, kašlal a dusil jsem se. Místnost ztratila všechen prostor a tvar. Moje tápající ruka narazila na cosi dřevěného – na zadní opěradlo křesla; pak na roh stolu. Obrátil jsem se napravo, dále od mlhavé červené záře v koutě. Tu jsem nohou zakopl o cosi měkkého a upadl na zem. Lezl jsem po čtyřech a hmatal před sebou.

Mé prsty se dotkly hrubé vlny, zřejmě kusu obleku. Hmataly dál. Někde dole mňoukal kocour. Měl přece víc rozumu než já se všemi dohromady a vrátil se hlídat divadlo, blesklo mi hlavou. Nahmátl jsem ruku. Pak postavu jakéhosi muže, zhrouceného na koberci.

Od té chvíle jsem pracoval naprosto mechanicky, s onou zarytou zarputilostí, která dokáže vybičovat všechny síly, když cítíte dech blížícího se konce. Uchopil jsem to těžké, poddajné tělo oběma rukama. Nějak se mi podařilo vyvléci to hrozné břemeno mrakem špinavého dýmu přes práh a pak chodbou do poměrného bezpečí v blízkosti jeviště. Stál jsem chvíli na jevišti, zpocen a téměř bez dechu, a najednou se svezl na zem. Chvíli jsem nic neviděl, ani necítil. Dokonce i tady, ačkoli vzduch tu byl čistý a silné jevištní světlo přívětivě svítilo, se mi zdálo, že vidím samý kouř – neproniknutelnou clonu mezi mnou a tělem na podlaze.

Pak se ta pomyslná mlha zvolna rozptýlila. Poklekl jsem na podlahu. Zase jsem mohl vidět – teď naopak s ostrou, až bolavou jasností. Poznal jsem hned ten krátký světlý vous, to mohutná ramena, vyčnívající z rozedraného farmářského kostýmu. Oči Wesslerovy byly zavřeny, obličej voskově bledý a ztuhlý jako tvář loutky. A pak jsem spatřil něco, co mou bezhlavou paniku změnilo v blekotající hrůzu.

Odněkud z Wesslerových rozcuchaných vlasů vytékal úzký pramének krve a pomatu, ale nepřetržitě kapal na podlahu jeviště.

Dodnes přesně nevím, co jsem dělal potom. Zřejmě jsem vyběhl z jeviště po schodech a ven na ulici. Vše, nač si vzpomínám, je závan chladného nočního vzduchu, vylekaný obličej náhodného chodce v tvrdém klobouku; a můj křičící hlas jakoby z druhého břehu:

„Nedaleko odtud, na druhé straně! U Sardota. Jděte tam! Najděte doktora Lenze. Doktora Lenze! Proboha, ať sem hned přijde. Má plnovous. Je tam velká společnost. Přiveďte ho sem, hned! Ať zavolají hasiče!“

A pak jsem se nějak dostal zase do divadla. V rukou jsem držel červený hasicí přístroj. Stál jsem ve Wesslerově šatně. Matně si vzpomínám, jak rudá záře bledlo, chvěla se a uhýbala, až zeslábla, v nic. Ještě matněji si vzpomínám na to, jak jsem vyklopýtal na chodbu, vstoupil do jedné ze šaten, umyl si obličej a otřel ho součástí nějakého kostýmu, a dovrávoral zpět na jeviště. Zmocnil se mne pocit triumfu a zoufalství, současně uvědomoval jsem si, že jsem zvítězil nad živlem, který mne děsil, ale s užaslou, vražednou jistotou jsem pochopil, že Wessler je mrtev.

Musel být mrtev. Od samého začátku zkoušek na tu prokletou hru jsem byl štván jakousi nadlidskou, zvrácenou moci. A tohle bylo jen samozřejmé vyvrcholení, divoké finále, které nás srazilo na samém prahu úspěchu.

Neurčitě jsem si uvědomoval někde za sebou v zákulisí spěšný dupot několika lidi. Jako v závrati jsem pohlížel na dveře. Prudce se rozevřely. Spatřil jsem Lenze, Eddieho i Mirabella, a za nimi šla Theo, – tvář bílou jako stěna s nevěřícíma očima…

Vzpomínám si, že Mirabella vydala dušený výkřik. Rozběhla se k Wesslerovi; zaslechl jsem její hlas: „To nemůže být pravda! Ach Bože, teď to nemůže být pravda! Konráde…“

Thein hlas jí mírně přerušil: „Ne, Mirabello! Nechoď k němu! Prosím, zůstaň u mne! Nech doktora, ať se na něj podívá. Nepřekážej Lenzovi, prosím tě!“

Ovinula Mirabelle paži kolem pasu a zadržela ji. Doktor Lenz klekl k Wesslerovi. Sklonil se nad ním. Eddie mě chytil za paži a sypal ze sebe otázky. Mám dojem, že jsem mu na ně odpovídal. Už jsem zase mohl dýchat; mohl jsem mluvit. Ale co jsem mu říkal, to vůbec nevím.

Pak nastalo dlouhé, dusivé ticho. Eddie se ztratil z jeviště, zřejmě aby se ujistil, že oheň je bezpečně uhašen. Jen Mirabella, Theo a já jsme zůstali a čekali jsme, až doktor Lenz promluví.

Mirabella se snažilo vytrhnout se z Theina objetí. Pokoušela se dostat se k Wesslerovi. „Pane doktore, já to nesnesu. Musíte mi to říci! Je – je mrtev?“

Opět němé, těžké ticho. Pak Lenzův hlas.

„Ne, slečno Rueová, je živ!“

„Díky bohu. Díky bohu! Ale co to je – způsobil to ten kouř? Je otráven?“

„Přiotráven, slečno, přiotráven. Ale na temeni hlavy má pan Wessler ošklivou ránu. Byl udeřen nějakým těžkým předmětem. Obávám se, že je vážně zraněn, slečno Rueová.“

Pak se mluvilo cosi o nemocnici, že přijede sanitka a policie. A pak jsem už to nemohl vydržet.

Tak pro tohle jsem se tolik nadřel, blesklo mi hlavou. Takhle dopadla moje rehabilitace. Wessler je vyřízen. Zítra má být premiéra. Premiéra ovšem bez Wesslera nebude. Nedá se nic dělat. Jsme vyřízení všichni.

Především jsem byl vyřízen já. Tímhle jsem ztratil i Iridu. Konec. Už mi na ničem nezáleželo.

Vytratil jsem se z jeviště. Nikdo si toho nepovšiml. Běžel jsem dolů po schodech. Hnala mě jediná touha, touho navždy opustit Dagonet; a zpít se, zpít se do němoty.

Počítám, že jsem se dostal někam až k temnému východu z divadla, když jsem na rameni ucítil malou chladnou ruku. Neznamenala pro mne nic. Pokusil jsem se ji setřást. Ale držela pevně.

Pall jsem zaslechl hlas. Pravili „Petře, jistě nemáte tak naspěch, nebo ano?“

Zarazil jsem se. Otřásl jsem se. Pohlédl jsem na muže. Stál přede mnou, černé oči bezvýrazné jak neexponované desky.

„Právě jsem se od vrátného dověděl tragickou novinku,“ řekl Roland Gates. „Dovedu si představit, jaká je to pro vás všecky rána. Ale ještě štěstí, že jste přijal mou radu a přemluvil jste mne, abych nastudoval jeho úlohu. A tak si nemusíte dělat starosti. Spolehněte se, zítra večer bude vše v nejlepším pořádku. Překvapení co?“

Až dosud jsem nic neříkal, v nitru jsem neměl slov, nic, jen hnus a odpor k Rolandu Gatesovi. Ten se nesmí objevit v mém souboru… i kdyby mě mučili všichni démoni na světě.

„Ano, Petře,“ mumlal. „Jsem přesvědčen, že uznáte interpretaci Wesslerovy role v mém pojetí za dokonalou. Udělal jsem…“

Možná, že řekl ještě něco víc, ale to už jsem neslyšel. Prudce jsem vyrazil a uhodil plnou silou. Setrvačností jsem klopýtl dopředu. Zda jsem ho zasáhl, jsem nevěděl. Nevěděl jsem nic, než že jsem opět na chladném večerním vzduchu v uličce a že běžím.

Tak tohle znamená, že už ji nikdy neuvidím. I Iris byla součásti toho bláznivého snu, o němž jsem doufal, že se stane skutečností. Všechno, i ona, byly jen přeludy. Přeludy nevyléčitelného alkoholika, který si něco namlouval. Mávl jsem rukou, zahnul za roh a zapadl do nejbližšího baru.

XXVIII.

Otřásl jsem se jako zmoklý pes. Zašilhal jsem napříč barem na bílý, rozmazaný kotouč, který zřejmě ukazoval čas.

„Kolik je?“ zeptal jsem se.

„Dvě hodiny dvaatřicet,“ odpověděl výčepní. „Když jste se před padesáti vteřinami ptal naposled, bylo právě dvě hodiny jednatřicet minut a deset vteřin. Tak se mi zdá, že máte nějaký přesný jízdní řád.“

„Správně,“ pravil jsem, „není nad to, pít podle jízdního řádu.“ Zvrátil jsem do sebe svou pátou, šestou nebo sedmou skotskou? „Ale jsou to zatraceně dobré hodiny, tamhlety, co? Takové spolehlivé.“

„Zajisté,“ souhlasil zdvořile výčepník. „Proč si nesmyjete tu špínu z obličeje?“

„Dobrý nápad,“ pravil jsem. „Báječný.“

Čas plynul. Slyšel jsem ho, jak odtikává vzadu za barem. Ale mně bylo báječně. Držel jsem se chromované obruby baru. Věděl jsem, že já plynu taky.

„Tak vy si opravdu nechcete omýt ty saze z obličeje?“ pravil barman znovu. „Možná, že se vám to takhle víc líbí.“

„Jistěže. Já se sobě líbím, tak jak jsem.“

„Ale mně se tak nelíbíte, nejste tu sám,“ prohlásil výčepní.

Tímto způsobem ovšem slušně vychovaný džentlmen nemluví s druhými. Věděl jsem to. Vytáhl jsem se co nejdůstojněji. Pravil jsem: „Jestliže se vám můj obličej nelíbí, já se tady s vámi nemusím bavit. Dobrou noc, pane.“

Pustil jsem se obruby a šmátral rukou po klobouku. Něco spadlo na zem. Klobouk mi seděl poslušně na hlavě. Měl jsem trochu nesnází s otáčivými dveřmi, ale nakonec jsem se přece šťastně dostal na čerstvý vzduch.

Všude kolem mne bylo plno světel. Věděl jsem, jaká to jsou světla: na barech, na biografech, na divadlech – ano, na divadlech. Nic mě nemohlo ošálit. Nenapil jsem se pořádného drinku už přes rok, ale pořád jsem ho dovedl vychutnat.

„Máte nejvyšší čas si jít lehnout pane,“ řekl strážce bezpečnosti, „měl bych vás vlastně sebrat, pane!“

„Ano, pane,“ odpověděl jsem, pokoušeje se smeknout. Bylo mi efef.

Někde ve tmě se ozval jakýsi hlas, a stále opakoval: Wessler je vyřízen. Tvoje divadlo je na hromadě. A ty jsi hotov. Ale nevěnoval jsem tomuto hlasu ani nejmenší pozornost, ne, ani mi to nenapadlo.

Kolem tohoto baru bylo mosazné zábradlí: pak jsem zas byl v baru bez zábradlí; ale zato v něm byla vysoká sedadla, příliš vysoká, aby se na nich člověk mohl pohodlně usadit Kolik je hodin? Půl čtvrté. Kolik je hodin? Čtvrt na pět. Kolik je hodin? Za chvilku bude pět, pane.

Na paži jsem ucítil něčí ruku. Obrátil jsem se. Na židli vedle mne seděla dívka. Čertovsky půvabná dívka. Rozkošně se usmívala.

„Dobré jitro,“ pravila.

„Nazdárek,“ odpověděl jsem. „Tak co si dáte?“

„Mléko,“ pravila dívka.

„Dejte nám dvě mléka,“ poručil jsem.

„Půjdeme se někam podívat?“ nabídla mi dívka.

„Výborně,“ pravil jsem. Pak jsem pojal podezření. Zeptal jsem se výčepního: „Co je to zač – to děvče? A kde se tu vzalo?“

„Kdybych byl vámi, nestaral bych se o to,“ prohlásil barman, omrknuv znalecky dívku. „Zkusil bych to třeba naslepo.“

Otočil jsem se k děvčeti. „Jak se jmenujete děťátko?“

„Iris.“

„To je docela hezké jméno,“ poznamenal jsem. „Kdysi jsem také znal dívku jménem Iris.“

„Co se jí stalo?“ chtěla vědět Iris.

„S dívkou jménem Iris? Už je pryč z mého života,“ řekl jsem důstojně. „Ale byla to krásná dívka, dívko!“

Někdo zaplatil mléko. Ocitl jsem se s dívkou na ulici. Pak jsem se ocitl v automobilu. Všecky světelné stálice na Broadwayi se náhle proměnily v komety a letěly kolem mne někam dozadu. Spousta komet.

Začal jsem počítat. Ale co s tím? Nač mám počítat pitomé komety? Zvrátil jsem se nazpět a pohodlně jsem se opřel. Za volantem seděla ta dívka. Elegantní stříbrný střevíček sešlápl plynovou páku. Viděl jsem ho; pak mi zmizel ze zorného pole; byl pryč.

O něco později jsem zase začal vnímat. Vnímal jsem značnou rychlost, rvavý pohyb vpřed a chladný vítr, který mi vanul do obličeje. Stal jsem se duchem bez těla, plujícím oblačnými výšinami.

Dívka pořád seděla vedle mne – dívka ve stříbrných šatech a s tmavými vlasy.

„Nic mi neříkejte, dívko,“ pravil jsem. „Nechte mě hádat. Jsme mrtvolky. Jedeme do nebe.“

„Správně, chlapečku,“ odpověděla Iris. Ale oči stále upírala na silnici před sebou. „A v tomto okamžiku dělám, co mohu, abych se vyhnula Filadelfii.“

Pak jsem náhle ucítil kouř. S nepříjemným pocitem jsem si uvědomil, že cítím kouř.

„Hořím, zapálila mne létavice,“ vyhrkl jsem.

„Ne, miláčku. Jestliže cítíte nějaký nepříjemný zápach, pak je to jen zdravý vzduch továren Filadelfie. Žádné štráchy.“

Strach… a pak jsem si začal nejasně vzpomínat. Byl jsem večer v divadle. Bylo tam plno kouře – stalo se tam něco strašlivého. Zuřivě jsem zápasil s pamětí. Nato jsem se znovu obrátil, abych se podíval na děvče se stříbrnými střevíčky.

„Ty jsi Iris, dívko,“ obvinil jsem ji důstojně.

„Ano, jsem dívka jménem Iris,“ přiznala se plaše.

„Správně,“ pravil jsem. „Velmi správně.“

Vůz stále ujížděl.

Zvolna jsem poznamenal: „Někdo praštil jednoho pána do hlavy a zapálil. Je mrtev.“

„Není mrtev,“ odvětila Iris. „Je v nemocnici. Lékaři prohlásili, že se zas uzdraví.“

„Ale hrát nebude moci?“

„Ne – několik měsíců, myslím.“

„Tak je stejně konec všeho. Nehraje se. Nebude žádná Povodeň, žádná práce, a žádné trápení. Dobře, dobře. Hurá!“

„Hurá,“ opakovala Iris věcně. „A už nemluv, miláčku. Nebo mě spleteš a skončíme ve Filadelfii.“

„Všecky cesty vedou do Filadelfie,“ mumlal jsem. „Nevyhneš se jí. Filadelfie je nevyhnutelná.“

Ale dál už jsem nemluvil, protože mi Iris přikázala, abych mlčel. Ale byli jsme v automobilu. Zdálo se, že už jsme v automobilu hodiny a hodiny. Temnota ponenáhlu mizela a všude se objevovala špinavá šedivá mlha – svítání. Města a předměty kolem nás mizely. Iris jela velmi rychle.

Konečně jsme dorazili do nějakého místa a zvolnili jsme. Na kraji silnice stál jakýsi chlapec. A když jsme zpomalili, přišel k nám a vyskočil na stupátko. Měl bílý trudovitý obličej a rýmu.

Iris se zeptala: „To je Elkton, že?“

„Ano, paní.“

„Můžeš mi ukázat, kudy…?“

Chlapec se zašklebil a ukázal řídké zuby. „Hledáte duchovního, co? Můžete se klidně spolehnout. Nejlepší duchovní v městě je J. B. Scott. Rozumné ceny, rychlá obsluha. Rekordní počet sňatků za měsíc červen, srpen a říjen minulého roku. Služba ve dne i v noci. Vždycky…“

„To je hrozný kluk, Petře,“ stěžovala si Iris. „Shoď ho se stupačky.“

Pohlédl jsem na hocha, Měl oči jako prasátko. „Naopak,“ prohlásil jsem, „je to velmi půvabný chlapeček. Hezký hošík. A jak zajímavě mluví. Tady máš klobouk, chlapečku.“

Kluk zamrkal na Iridu. „Je vzatej, co? To prej bejvají nejlepší manželé, takoví, co napřed musejí mít v hlavě, než je dostanete před oltář. Vážně, paní, to je tutovka.“

Iris se náhle přes mne naklonila. Strčila do chlapce. Padl na silnici na záda a roztáhl se jako žába. Iris znovu nastartovala a vyjela.

„To jsi mu neměla udělat,“ pravil jsem káravě. „Takový správný hošík. To byla bezohlednost. Tak my jsme v Elktonu?“

„Ano.“

„A jedeme se dát oddat?“

„Jedeme,“ přitakala Iris, „ale ne k panu J. B. Scottovi.“

Připadalo mi to báječné. Svatba a všecko – bylo to tak romantické.

Iris zastavila před jakousi budovou, na níž byla veliká černobílá tabulka s nějakým jménem. Nebylo to jméno J. B, Scott – ne, nějaké jiné. Vstoupili jsme dovnitř. Odněkud se vynořil muž; hned zas odešel a přivedl s sebou tlustou ženu, svou manželku, a děvče se silnými brýlemi – hrozně nehezké děvče. To byli svědkové, jak řekl.

Iris a já jsme se postavili vedle sebe. Iris mě držela za ruku. Dostal jsem žízeň. Muž začal předčítat. Všecko co jsem musel učinit, bylo směšně snadné – jen po něm opakovat několik zaklínacích formulí. Věděl jsem, co se děje. Iris a já jsme byli oddáváni. Ostatně jsme vždycky měli v úmyslu, že se vezmeme. K čertu, proč jsme to neudělali už dávno? Pán, který nebyl J. B. Scottem, teď políbil Iridu. Na okamžik mě pojal strach, když mně došlo, že mě ta tlustá ženská a ta holka s brýlemi budou také chtít políbit. Ale neudělaly to.

Všichni jsme se zapsali do knihy. Pak mu Iris dávala nějaké peníze. Nato mi ten člověk začal něco povídat. Pravil, že pěstuje kuřata a že skoro každý ženich a nevěsta si od něho po svatebním obřadu koupí jednodenní kuřata. Mám také o ně zájem? Pomyslil jsem si, že jednodenní kuřata mohou být užitečná. Poručil jsem jich několik tuctů. On řekl, že je dá do vozu. Já řekl: „Správně.“

Pak už jsme byli s dívkou jménem Iris sami ve voze. Seděli jsme těsně vedle sebe na předních sedadlech. Pohlédl jsem na ni. Byla krásná s očima jako trnky a měkkými rudými ústy. Zpozoroval jsem, že se jí rty třesou. Pokoušela se zadržet chvění, ale nešlo to. Náhle jsem ji měl v náručí. Plakala jako dítě.

„Copak je to, miláčku?“ ptal jsem se. „Co se ti stalo?“

„Ach, Petře, to byla ošklivá svatba!“

„Vůbec nebyla ošklivá. A neplač. Prosím tě, neplač! Vždyť je to legrace, k smíchu!“

Ještě chvíli mě držela kolem krku a vzlykala. „To není k smíchu. Je to strašné. Musela jsem se přemáhat, abych se nerozbrečela hned tam, Petře. Ale už jako malé děvčátko jsem snila o svítivě bílém saténu a krásných kyticích a o tom, že si za družičky vyberu ty nejošklivější přítelkyně, abych se pak zdála ještě hezčí.“

Vzhlédla. Slzy jí stékaly po tvářích. „Ale zato mám tebe. I když jsem k tomu musela vzít nádavkem šest tuctů jednodenních kuřat, mám tebe.“

„Nu, myslím, že za mnoho nestojím.“

„I stojíš. Stojíš, ty mazavko. Já bych se tolik nenamáhala, abych tě dostala, kdybys za nic nestál.“ Utřela si nos a opět se posadila za volant. Nastartovala vůz. Už zas byla věcná a dávala pozor na cestu.

„Kam jedeme?“ otázal jsem se.

„Na naši svatební cestu,“ odvětila Iris. „Do největšího hotelu v Elktonu.“

O chvíli později jsme se s Iridou octli v hotelovém pokoji. Už jsem nebyl opilý – aspoň ne tolik opilý, abych nevěděl, co se všecko stalo a děje.

„Jsi šťasten, miláčku?“ zašeptala.

„Ani nevíš, jak,“ řekl jsem. Pak jsem pojednou zaslechl zvuk, který vůbec nepatřil k zvukům, jež jsme zvykli slýchat Dodal jsem: „Ale mám dojem, že pod postelí něco je.“

„To tedy je,“ souhlasila Iris. „Šest tuctů těch kuřat.“

XXIX.

Někdy později – čas se nedal určit – jsem se na posteli obrátil. Otevřel jsem oči a před nimi se mi objevila skvrna, která se znenáhla rozplynula a ukázala mi neznámou ložnici. Hlava mi třeštila: před očima mi tančila rudá kolečka. Chtělo se mi umřít.

Raději jsem zase oči zavřel. Ale nepomáhalo to. Potom se otevřely dveře. Donutil jsem se podívat k nim. Vešla Iris, svěží a klidná, ve stříbrných večerních šatech. Ty šaty mi připomněly minulou noc či dnešní ráno nebo co to bylo. Hned mi bylo lépe.

„Dobrý den, manželko,“ pravil jsem.

Posadila se na okraj postele a vzala mě za ruku.

„Díky bohu, že se na to pamatuješ. To bych nesnesla – bylo by to hrozné, kdybych zjistila, že jsem si tě vzala a tys o tom nevěděl.“

„Ovšemže o tom vím,“ ujistil jsem ji. „A tohle je největší hotel v Elktonu. A kde jsou kuřata?“

„Jsou pryč. A my také musíme pryč, miláčku. Musíš se obléci. Jak je ti?“

„Strašidelně.“ Pokusil jsem se pohnout. Nebylo to zrovna snadné. S náhlým pocitem viny jsem pravil: „Iris, já jsem – musil jsem být včera hrozně stříknutý, viď?“

„Na tom vůbec nezáleží, Petře. Tady máš kalhoty.“

S její účinnou pomocí jsem našel dokonce i kravatu. Nestál jsem na nohou příliš pevně, ale dokázal jsem jít po schodech dolů docela rovně a bez nehody nasednout do automobilu. Byl jsem velmi poslušný. Na nic jsem se netázal. Ani jsem vůbec neměl chuť se na něco tázat.

Když se vůz rozjel, upadl jsem do jakési kocoviny. Měl jsem nejasný pocit, že už je pozdě odpoledne. A když jsem zase otevřel oči. byla skoro tma. Iris zapjala reflektory.

Zeptal jsem se nenápadně: „Kam jedeme teď?“

„Do New Yorku,“ odvětila Iris. „Domů.“

Bylo mi to celkem jedno. Jeli jsme opravdu domů – zpět do mého bytu. Do našeho bytu. Iris byla velmi klidná, plna vlády nad sebou – i nade mnou. Přemluvila mě, abych si na sebe vzal večerní oblek, a zatímco jsem se převlékal, osvěžovala se v koupelně, odkud vyšla plna líbezného půvabu. Potom jsme vyšli z domu a nasedli do vozu. Jeli jsme někam městem. Stále jsem si uvědomoval, i když jen velmi nejasně, co se se mnou děje. Zahlédl jsem Wrigleyovu zlatou rybku; pak jsme zastavili. Vystoupili jsme z vozu a zamířili k jakési budově, která tonula v záři světel. Hlava mně třeštila. Zdálo se mi, že se do budovy kromě nás schází ještě mnoho jiných lidí. Kolem nás se to hemžilo smokingy, fraky a přepychovými večerními šaty s drahými kožešinami.

„My jdeme do divadla, viď?“ zeptal jsem se pokorně.

„Ano,“ odpověděla Iris.

A vedla mě do foyeru, plného hlučících lidí, pak nahoru po schodech a rose dolů dlouhou chodbičkou, až zastavila u dveří. Tam mě políbila a zašeptala; „Nezapomeň mi držet palce, miláčku.“ Pak otevřela dveře a jemně mě do nich vstrčila. Ještě jsem zaslechl, jak říká: „Tady ho vedu. Všecko je v pořádku.“ A pak zmizela.

První okamžiky jsem nemohl snést pocit, že jsem najednou bez ní. Pak jsem se trochu ovládl a donutil jsem se všímat si svého okolí. Byl jsem v malé temné místnosti. Uvědomoval jsem si, že kromě mne jsou tu ještě nějací návštěvnici. Nebylo pochyby, že sedím v divadelní lóži. Před sebou jsem spatřil prázdné sedadlo. Rozpomněl jsem se, jak se má důstojný člověk chovat v důstojné divadelní lóži. Vykročil jsem dopředu, nějak jsem dosáhl sedadla a usedl na ně.

Teprve v té chvíli jsem přestal být sám. Bylo to veliké divadlo; všecky řady sedadel pode mnou byly zaplněny obecenstvem, jež jako obvykle šustilo programy, cpalo se bonbóny a bzučelo jako včely v obrovském úlu. Z tohoto hlučícího celku jsem vnímal odděleně Jen svítivé bílé náprsenky a třpyt klenotů. Zřejmé mě Iris dovedla někam na premiéru. Musil jsem uznat, že ta premiéra vypadá hodně slavnostně.

Když jsem takto poněkud zdomácněl, napadlo mi ohlédnout se na postavu, která seděla po mé pravici. Byla to známá tvář; kulatá a hladká, na očích mohutné brýle s tlustými obroučky a vzpurné černé vlasy. Ovšem, vždyť je to Henry Prince. Vedle něho na druhé straně jsem spatřil jiný obličej, který jsem rovněž znal – bystrou mladou tvář s šedýma očima. Hleďme, inspektor Clark.

Byl jsem na divadelním představení s Henry Princem a inspektorem Clarkem.

„Dobrý večer, Henry,“ pravil jsem.

„Dobrý večer,“ odpověděl.

Předpokládám, že až do té doby jsem v lóži nebyl déle než deset vteřin. Zřejmě proto jsem si dosud nepovšiml impozantní přítomnosti muže po mé levici, až teprve když se jeho ruka dotkla mé paže a jeho vousatý dobrotivý obličej se přívětivě usmál.

„To jsem rád. že jste přišel ještě včas, pane Duluthe,“ pravil doktor Lenz. „Z telefonického rozhovoru jsem vyrozuměl, že vám mohu blahopřát k sňatku.“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Můžete mi blahopřát k sňatku – k ničemu jinému.“

„A jak se vám daří pane Duluthe? Máte takovou zdravou zelenou barvu, nezdá se vám?“

„Strašně. Hrozně,“ pravil jsem. Styděl jsem se, ale věděl jsem, že mu to musím říci. „Včera večer jsem se namazal, ne, zmazal – pil jsem jako námořník. Mám ještě pořád takovou kocovinu, že nevím co se se mnou děje. Takový jsem pacient, pane doktore. Myslím, že jsem nestál za tu práci, kterou jste si se mnou dal. Jsem už asi vyřízen definitivně. Alespoň prozatím.“

Nenáviděl jsem pocit, že jsem v divadle. Do smrti jsem nechtěl žádné divadlo vidět.

Neurčitě, jako z dálky, jsem slyšel Lenzův hlas: „Naopak, pane Duluthe, už dávno jsem vás přestal pokládat za pacienta.“

„Cože?“ zakoktal jsem zmaten.

Doktor Lenz opakoval toto ohromující tvrzení. A dodal; „Prodělal jste víc, než může vydržet kdokoli jiný bez nějakého druhu vzpružení. Jak se na vás dívám, jen jste to trochu přehnal. Nu, a protože jste teď vstoupil do manželství s tak pohlednou a velice inteligentní dámou, což je mnohem trvalejší o silnější dráždidlo než třeba skotská, nemám naprosto obav, že by vám někdy v budoucnosti zbylo k nestřídmému pití mnoho času.“

Připadlo mi to trochu k smíchu. Uchichtl jsem se. Najednou jsem začal mít větší zájem o své okolí. „Mimochodem, kde to jsme?“ otázal jsem se. „Nechci být zvědavý, ale přece jen bych to rád věděl.“

Postřehl jsem, kterak Lenzovo čelo se překvapením mírně svraštilo. „Nepřeháníte to trochu, pane Duluthe?“

„Jsme v Dagonetu, kde jinde? Vždyť je dnes premiéra Povodně, kterou jste nastudoval.“

Vzpřímil jsem se na sedadle. Podíval jsem se na Lenze. Pak jsem pohlédl dolů do zaplněného hlediště. Opravdu – vypadalo to úplně jako Dagonet. Jak to, že jsem si toho nevšiml už dříve?

„Neříkejte to, jestli to nemyslíte vážně,“ varoval jsem ho. „Neříkejte to.“

„Ale samozřejmě že to myslím vážně, pane Duluthe. Právě před chviličkou jsem dostal zprávu od vašeho obchodního ředitele, říká doslova, že dům je už teď vyprodán až po střechu na dva měsíce předem. Potom…“

„Ale jak je to možné?“ Najednou mi to v hlavě začalo myslet. Nejdříve se mi vrátila vzpomínka na to, co se stalo minulého večera a v noci. Všecko jsem viděl naprosto jasně a zřetelně. Všecko mi bylo srozumitelné – jen tohle ne. Vždyť to bylo neuvěřitelné.

„To přece není možné. Je to šílené. Wessler – chcete nakonec říci, že je v pořádku a zdráv?“

„To jediné vám bohužel říci nemohu, pane Duluthe. Nebýt vašeho hrdinského počínání včera večer, byl by zcela nepochybně podlehl surovému útoku spáchaného zločincem, jenž mimochodem zavraždil Jiřího Kramera. Jak teď vypadá situace, zranění, které mu bylo způsobeno ranou do hlavy, bude vyžadovat menší operace a to ho přirozeně na čas připoutá na lůžko. Není ovšem vůbec pochyb, že se pan Wessler uzdraví, ale pro nynějšek není bohužel možné, abyste mohl počítat s jeho vystoupením v této hře.“

„To znamená, že premiéra se koná bez Wesslera,“ pravil jsem. „To přece není možné. Tak se mi zdá, že si ze mne děláte dobrý den. Jak by –“ náhle jsem se zarazil, obrátil se k Lenzovi a chytil ho drsně za paži. „To jste mi neměli udělat,“ zvolal jsem. „Raději bych byl pod drnem, než abych tohle připustil. Zastavte to – ať se ihned odřekne premiéra, Já nedovolím, aby ten panák, ten pes Roland Gates…“

„Uklidněte se, pane Duluthe, buďte ujištěn, že pan Roland Gates nevystupuje v dnešním představení.“ Lenz se tiše zasmál a pohlédl s jemnou ironií na inspektora. „Obávám se, že tento pán není v takovém stavu, aby mohl vystoupit na divadle. A asi mu to ještě nějaký čas potrvá. Je trochu pohmožděn. Chtěl se prát a zmýlil se v osobě.“

V náhlém rozjaření jsem zapomněl na všecko ostatní. „Tak jsem tedy dobře mířil. Jen když se mi to povedlo.“

„I v tom vás musím zklamat, pane Duluthe. Promiňte, že vám to tak řeknu, ale včera večer – a je to přirozené – nebyla vaše ruka a muška právě jistá. Je možné, že jste chtěl uhodit pana Gatese, ale v tom případě jste ho minul. Svůj nemilý stav si zavinil vlastně pan Gates sám. Zkrátka, včera večer se vrátný pan Mac vracel do divadla právě v okamžiku, když jste – eh – rozmlouval s panem Gatesem. Chtěl zabránit rvačce a ochránit vás. Musíte se mu nějak revanšovat, pane Duluthe. V nastalém zmatku se Gates ohnal surově po starém Macovi, srazil ho na zem a byl by ho snad zabil. Jenže v té chvíli zasáhl inspektor Clark, který stál neviděn u zadního vchodu. Pan Gates si ho snad popletl v návalu zuřivosti s vámi, což bylo pro něho dosti osudné. Mimochodem, právě před chvílí jsem vylíčil panu inspektorovi Gatesovo vyděračské chování. Ale abych se vrátil k včerejšímu incidentu. Když se pan Gates probral z mrkot na policejní stanici, byl zatčen pro ublížení na těle a porušení veřejného pořádku. Zdá se, že si nějaký čas – jaksi posedí.“

Zdálo se mi, že na světě přece jen existuje jakási poetická spravedlnost. Když jsem si tu scénu představil, vrátila se mi málem dobrá nálada.

„Ale kdo,“ naléhal jsem, „kdo tedy proboha hraje Wesslerovu úlohu?“

V témže okamžiku světla zhasla a v hledišti se zvolna rozhostilo němé, očekávané ticho.

Opona se neslyšně zdvihla a hledišti se otevřel pohled do světnice pennsylvánské farmy. Zaťal jsem prsty do opěradel a ze strachu jsem dostal až závrať.

Povodeň, hra na níž závisela má budoucí existence, měla, nevím jakým zázrakem, svou premiéru ve stanovený den před vyprodaným hledištěm.

XXX.

Byl to pro mne úžasný zážitek sledovat, jak se rozvíjí děj. Už dávno jsem si zvykl na tu hru jako na zpřeházený sled jednotlivých scén a výstupů, takže její závislosti jsem cítil jen nějak intuitivně. Na jevišti se před cihlovým krbem krčila dívka v šedých kartounových šatech. Bylo to Iris. Připadalo mi to jako sen. Vzpomněl jsem si na všecko, co Iris zažila v posledních čtyřiadvaceti hodinách. Blesklo mi hlavou, jak asi dlouho musila bloudit po nočních podnicích, než mě bůhvíkdy nalezla v bůhvíjakém baru. Tam se mne zmocnila a dovezla do Elktonu; provdala se za mne – lépe řečeno vzala si mne. Dokázala mě přivést do stavu, který byl jakž takž lidský, a nakonec mě z cesty, která byla takřka snová, vrátila zpět do divadla a do života. To všecko dokázala, a teď stála několik metrů od nás na jevišti sama a hrála, jako by se nic nestalo. Iris, která ještě před několika měsíci ani nevěděla, jak vypadá podlaha jeviště, byla na začátku největší zkoušky v kariéře každé herečky.

Iris Duluthová dělala čest svému muži.

Nakláněl jsem se dopředu, div jsem nepřepadl do orchestřiště. Za dvě vteřiny se má objevit Kirchner – postava, s jejíž rolí hra stojí nebo padá, postava, kterou nehraje ani Konrád Wessler ani Roland Gates. Prožíval jsem okamžiky mučivé‘ nejistoty, zatímco Iris opustila místo u krbu a přešla jeviště k oknu. To byl nástup pro Kirchnera. Teď!

Jakýsi muž vstoupil postranními dveřmi na jeviště. Zastavil se na prahu a pronesl první věty Kirchnerova dialogu; pak zamířil k Iridě. Byl vyšší postavy, sice nikoli tak vysoké jako Wessler, ale stejně stavěné – muž s tmavými vlasy a přímého smělého chování.

Nemohl jsem vůbec promluvit, když mi svitlo, kdo to je. Pak jsem chraptivě zašeptal; „Oskar Brand!“

„Ano, pane Duluthe.“ Mé ušni bubínky pouze zaznamenaly, že to promluvil Lenz. „Protože ani on ani jeho bratr nejsou známi našemu obecenstvu, pan Prince a já jsme nepovažovali za nutné oznámit oficiálně, že došlo ke změně v hlavní roli.“

Obrátil jsem se k němu. „Ale to není možné! Jak jste to jen mohl udělat? Je to šílené! Vy jste celou hru vydal na milost a nemilost Oskaru Brandovi! Všecko závisí na něm. Jak jste to mohl udělat? Vždyť není zdráv; je šílený!“

„Jen se neznepokojujte, pane Duluthe. Připouštím, že je to pokus do jisté míry riskantní. Ale riziko je opravdu nepatrné. Víte sám, že pan Wessler rozbil chorobnou iluzi svého nevlastního bratra v okamžiku, když ho pan Brand poznal. Od té doby se s Oskarem Brandem stala veliká změna. Je téměř úplně zdráv – říkám téměř, protože doufám, že po dnešním večeru ho mohu pokládat za úplně vyléčeného. Pan Brand potřeboval jen jedno, aby znovu nabyl normálního duševního klidu. Potřeboval, aby se jeho potlačovaná ctižádost nějak ukojila; bylo zkrátka nutné, aby se objevil na jevišti před obecenstvem. Tragická nehoda, která se včera přihodila panu Wesslerovi, dala jeho nevlastnímu bratrovi příležitost, aby našel sám sebe. Doufám pevně, že zachrání hru a uzdraví se.“

Pro mne to byla jen slova, fantasticky znějící slova z úst experimentujícího psychiatra. Vždyť tomu nebylo ještě ani týden, co jsem viděl, kterak se Oskar Brand v záchvatu touhy vraždit, typické pro šílence, vrhl na svého nevlastního bratra; vzpomínal jsem si, jak ho ošetřovatelé odnášeli pryč. v tu chvíli velmi málo podobného člověku. To bylo všecko, co jsem věděl o Oskaru Brandovi. A teď jsem se s ním setkal ve hře, uváděné pod mým jménem před vyprodaným domem. Já, Petr Duluth, jsem byl odpovědný za všecko, co se bude na scéně dít.

Od té chvíle jsem se neodvažoval na jeviště pohlédnout. Jen jsem seděl a křečovitě zíral na podlahu lóže a v uších mi zvučely dialogy hry. Vůbec jsem nevnímal jejich smysl. Jen jsem dokázal rozeznat různé hlasy a podle toho jsem poznal, kdo byl právě na jevišti – Iris, Theo, Gerald, ano, a pak onen podivný, všecko ovládající hlas, podivný hlas se spodním chvěním – hlas Oskara Branda.

Nevím dodnes, jak dlouho trvalo to strašné napětí, a v životě jsem nebyl tak naráz střízlivý jako teď. Ale ponenáhlu jsem si začínal uvědomovat, že hra zatím pokračuje bez nehody; nikdo nic nespletl, všecko šlo přesně tak, jako na generální zkoušce.

Odvážil jsem se tedy a pohlédl jsem opět na jeviště. Vzpomínám si na onen první vjem, – čtyři lidé, seskupení v napjatém očekávání, Iris, Theo, Gerald, Oskar Brand. Pohlíželi na dveře a naslouchali vzdálenému volání, které ohlašovalo Mirabellin vstup na scénu.

Všecko bylo správné. Bylo to přesně tak, jak jsem onu scénu narežíroval. Bylo v ní napětí a očekávání; uplynula dramaticky správně dlouhá chvíle, než Gerald a Brand přerušili strnulý klid a opustili jeviště. Pak se zase vrátili a s nimi živelná, velkolepá, všecko elektrizující Mirabella Rueová.

Od Mirabellina příchodu ze mne rázem spadl onen ošklivý, jakoby opilý pocit. Od tohoto okamžiku jsem věděl, že už nehrozí nebezpečí. Poprvé jsem si začal uvědomovat obecenstvo, vmýšlet se do jeho reakcí a pozorovat hru jeho očima. Současně jsem se vzrůstajícím vzrušením poznal, že obecenstvo napětím takřka nedýchá.

A nezpůsobila to jen Mirabella. Ačkoli jsem si dovedl představit, jak asi trpí úzkostí a strachem o Konráda Wesslera byla skvělá, znamenitá, báječná. Ale nedalo se říci, že by úroveň představení udržovala jen ona sama: Iris, Theo ani Gerald se nedali v nejmenším zahanbit. A pak – Oskar Brand dominoval.

Teď konečně jsem na něho mohl pohlédnout nestranně bez zaujetí jako na herce a zapomenout na všecky okolnosti, jež ho přivedly na scénu místo Wesslera. Jeho herecká technika byla značně odlišná od Wesslerovy; byl méně prudký a drsný, spíše jemnější a svou sílu uplatňoval jaksi mírněji, ale stejně důrazně. Byl to John Kirchner hry od nejslabšího záchvěvu hlasu až k těžkému, pánovitému kroku.

Seděl jsem v lóži mezi Henrym Princem a doktorem Lenzem, ale vůbec jsem neměl pocit, že je kdokoli z nich blízko mne. Byl jsem pohroužen do jakéhosi pomyslného světa radosti a vítězství. Dějství pokračovalo a skončilo. Opona klesla a hned na to se v celém divadle rozpoutal příval potlesku – opravdu, jako povodeň.

Byl bych se bujností postavil třeba na hlavu, kdyby mě o to někdo pořádal. Plácal jsem Henrymu na záda. Blahopřál jsem mu k úspěchu hry, ale protože potlesk stále bouřil, musel jsem mu své blahopřání křičet do ucha. Pak jsem se otočil k Lenzovi a pravil jsem: „Jak jste to dokázal? Řekněte mi, jak jste to jen dokázal? Je prosté jedinečný! Je stejně dobrý jako Wessler. A hru i roli zná do nejmenších odstínů, každou větu, každé slovo dovede vytížit, jako by s námi zkoušel celé měsíce. Vsadím se, že by to odříkal i pozpátku. Jak jste to dokázal?“

Zaplála světla. Obecenstvo stále tleskalo, ale už se ponenáhlu drobilo ve skupiny a jednotlivce, kteří odcházeli se napít nebo si zakouřit.

Doktor Lenz se usmíval. Jeho úsměv byl spokojený, ale vážný.

„Herecký výkon pana Branda mě vůbec nepřekvapuje. Vždyť přece víte, jak jeho mysl pracovala celá ta léta. On sám mi to mnohokrát vykládal. Vždycky, už dávno ve Vídni, byl zmítán ctižádostí hrát. Napsal několik divadelních her, a všecky byly znamenité a všecky s velikou mužskou rolí. Pokaždé doufal, že mu bude umožněno hrát. Ale pokaždé mu to divadelní ředitelé, režiséři a sám pan Wessler rozmluvili, takže nakonec úlohu, kterou psal pro sebe, hrál vždycky jeho nevlastní bratr. A tak se normální touha pana Branda stala nenormálním snem, posedlostí, jež nakonec vyústila v psychickou poruchu. Dnes konečně dosáhl svého cíle; studoval tu úlohu velmi pečlivě; miloval ji takřka; pro něho Povodeň není dílem jiného, nýbrž jeho hrou. Postava Kirchnerova je jeho vlastní kreací. Pro něho znamená dnešek tolik, co pro vás: že se vlastně znovu narodil.“

Neměl jsem už čas, abych doktorovi kladl další otázky. Dveře do lóže se otevřely a dovnitř se nahrnul zástup lidí, předstihovali se v blahopřáních a chvále. Bylo teprve po prvním jednání, ale nikdo už nepochyboval, že Povodeň bude mít senzační úspěch. Zahrnovali mě poklonami a lichocením: točila se mi hlava z neustálého potřásání rukama a jednotvárných „Děkuji vám“. A musím se přiznat, že mi dalo hodně práce, aby na mně někdo nepoznal, že jsem se vlastně teprve před chviličkou vylízal z nejhorší opice v životě.

Pak začalo druhé jednání. Druhým jednáním jsem si byl vždycky jist. Bylo nabito napětím od začátku do konce. Věděl jsem, že obecenstvo strhne. A strhlo. Třásl jsem se radostí, když jsem pozoroval napjatou pozornost v hledišti. Když opona spadla po druhé, neudržel jsem se a tleskal jsem tak zuřivě jako ostatní.

Nečekal jsem, co tomu budou říkat Henry, Lenz nebo Clark. Vstal jsem, vyklouzl z lóže a běžel ke vchodu do zákulisí. Vyřítil jsem se na jeviště, a nestaral se o to, zda opona ještě půjde nahoru nebo ne.

Byli tam všichni. Jakmile mě spatřili, seskupili se kolem mne. Políbil jsem Iridu. Pravil jsem: „Miláčku, je to báječné! Ty jsi báječná! Bože, jak já tě miluji! Byla jsi obdivuhodná. A já – už nikdy nebudu pít, nikdy, už nikdy v životě. Nanejvýš po premiéře. Ale symbolicky!“

Potřásl jsem rukou Geraldovi. Mirabella se ke mně přitiskla: „Petře, ujde to, viďte? Chytlo to. Chytlo to zatraceně!“ Pohlédla na mne, a na okamžik jsem v jejich očích zahlédl záblesk trýzně a úzkosti. „Myslila jsem, že to nedokážu, Petře. Vážně, na začátku jsem o tom byla přesvědčena. Ale pak jsem se dozvěděla novinky z nemocnice. Je to v pořádku. Konrád bude zase zdráv. Představte si, že jsem si vypočítala, že moje léčebná procedura bude trvat asi stejně dlouho. Pak budeme spolu žít, konečně jsme se našli, budeme si dávat pozor na dobré trávení a vůbec na všecko. Ale je to vzrušující, co? To hlediště! To obecenstvo!“

Políbil jsem i Mirabellu. A potom jsem si prorazil cestu k Oskaru Brandovi. Chopil jsem ho za obě ruce. Brand se usmíval – zvláštním, napůl nedůvěřivým, napůl vítězným úsměvem.

„Jde to dobře, pane Duluthe?“

„Dobře? Skvěle!“

Jeho úsměv se rozšířil. „Kdybyste věděl, jak jsem šťasten? Vždycky jsem věděl, že se nakonec dočkám. To je má životni role. Vždycky to byla má role.“

Byla. Řekl jsem mu to. Říkal jsem všem všechno – co kdo chtěl. Potom se ke mně přitočila Theo Ffoulkesová, zatahala mě za paži a odvedla stranou.

„Miláčku,“ pravil jsem, „ach, miláčku, miláčku, miláčku!“ Víc se nedalo říci.

„Petře,“ zašeptala, „kdybyste věděl, jaký jsem měla strach!“ Ušklíbla se svým upřímným, ironickým úsměvem. „Není ten Brand nádherný? Je to prostě génius: člověk by tomu nevěřil; vždyť on je lepší než Wessler. A jak je roztomilý! Víte co mi řekl? Nikdy bych si byla nepomyslila…“

Věděl jsem už, co asi řekne. „Nikdy byste si byla nepomyslela, že do toho opět vletíte, drahoušku,“ řekl jsem za ni. „Nejdříve ten zrzavý dirigent, potom Konrád Wessler, a teď Oskar Brand. Nu, mnoho štěstí, držím vám palec.“

„Vy jste ale mizera,“ durdila se.

Pak se přede mnou objevil Eddie, zubil se od ucha k uchu. Přišel si pro Theo a mne vypoklonkoval z jeviště. Vše už bylo totiž připraveno ke třetímu jednání. Vrátil jsem se zpátky do ředitelské lóže. Měla tu výhodu, že byla poněkud zvukově izolována od vlastního hlediště jakousi vykrojenou zástěnou. Dalo se v ní šeptat, ale zvuk se nepřenášel do hlediště.

Lenz, Henry a inspektor Clark tam seděli sami, a tvořili tak nesourodou trojici, jakou si jen lze představit.

Zatímco obecenstvo pod námi rychle usedalo na svá místa, obrátil jsem se nadšeně k Lenzovi a pravil jsem: „Řádil bych jako mladík. Nikdy vám nebudu moci být dosti vděčný. Nemluvím jen o Oskaru Brandovi; děkuji vám vlastně za všecko. Nebýt vás, tak bylo po všem.“

Doktor Lenz si mne změřil záhadným pohledem. „Nejste na správné adrese, pane Duluthe, nebylo naprosto v mé moci zařídit, aby nakonec přece jen došlo k premiéře. Za úspěch dnešního večera jste zavázán jedině tady panu inspektoru Clarkovi.“

„Nerozumím vám,“ řekl jsem s náhlým nepříjemným pocitem.

„Snad jste proboha nezapomněl na ty nepříjemnosti, které se v posledních týdnech přihodily v Dagonetu, pane Duluthe.“ Doktor Lenz si pohladil svůj majestátní plnovous. „Stejně jste snad tuším nezapomněl, že včera večer po generální zkoušce byl na pana Wesslera spáchán vražedný útok. Kdosi na něho čekal v šatně, omráčil ho úderem do hlavy – samozřejmě útokem zezadu – pak založil v šatně oheň, uzamkl dveře a odešel. To je jasný pokus o vraždu, pane Duluthe, a to samo by úplně postačilo, aby byl vydán úřední příkaz k uzavření divadelní budovy – za normálních okolností.“

Což byla ovšem pravda. Prostě jsem na to vůbec nepomyslel, to je všecko.

Nastalo kratičké ticho, jehož Lenz využil k tomu, aby se vážně a důstojně uklonil jinému majestátnímu plnovousu v hledišti. Pak pokračoval: „Pan inspektor Clark má k dispozici nezvratné důkazy, že pan Jiří Kramer byl úmyslně zavražděn a že pan Comstock zemřel rovněž na následky úkladu, přičemž není nijak příliš polehčující okolnosti jeho zdravotní stav, který smrt urychlil nebo fakt, že past byla nastražena zločincem na druhou osobu. Kdyby se byl tady pan inspektor rozhodl řešit celou záležitost striktně podle platných úředních předpisů, nebylo by ani nejmenší naděje, že by Povodeň měla dnes premiéru. A možná, že by neměla premiéru vůbec.“

Po tomto logickém výkladu mne přešel humor. Před chvíli jsem bláznivě jásal v zákulisí a zapomněl, že mi visí na krku vyšetřování jedné vraždy, jednoho zabití a konečně vražedného útoku, spojeného se žhářstvím.

„Naštěstí,“ pokračoval tiše doktor Lenz, „se inspektor Clark zachoval neobvykle velkomyslně a šetrně. Nesmíme zapomenout, že riskoval svou dobrou pověst a služební kariéru, když z čistě přátelských pohnutek odložil úřední vyšetřování až do zítřka.“

Clark se přes Henryho naklonil ke mně a dobromyslně se ušklíbl: „Udělal jsem to jedině proto, že jsem si nechtěl nechat ujít představení,“ poznamenal. „Byl jsem si jist, že se mi hra bude líbit, hned jakmile jsem uviděl zkoušku.“

„To je od vás skvělé,“ řekl jsem trochu pochybovačně. „Aspoň si to myslím. Ale co bude zítra? Jak to vypadá, koná se premiéra díky vaší nevšední laskavosti jen proto, abychom si o sobě mohli zítra přečíst spoustu příznivých referátů. Ale od zítřka abychom to sbalili, jako když skauti jedou z tábora.“

„Nu, tak zlé to zase nebude,“ vložil se zas do rozhovoru Lenz. „Abyste rozuměl, po dnešním večeru už toho k vyšetřování přímo v divadle mnoho nezbývá. Mám pravdu, pane inspektore?“

Clark se pobaveně usmál.

„Cože?“ vyjekl jsem skoro hlasitě. „Vždyť se tu mordovalo na potkání!“

Lenz se usmál. Postřehl jsem to jen podle pohybu jeho vousů v temnotě. „Totiž abych vám to vysvětlil, pane Duluthe, zatímco jste tu nebyl, jsme s panem inspektorem Clarkem jaksi zakopli o rozluštění tajemství tohoto divadla.“

Podíval jsem se na něho s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy.

„Pan doktor je příliš skromný,“ řekl suše inspektor Clark. „Po pravdě řečeno, já přišel k hotovému. Celá zásluha patří jemu.“

Byl jsem jako ve snách. Jen neurčitě jsem si byl vědom svého souboru dole na jevišti, živé barvy Mirabellina kostýmu a nehybných řad napjatých tváři, které se rýsovaly v hledišti.

„Ano,“ hlas inspektora Clarka zněl věcně a nenuceně, „všecko promyslel a vypátral pan doktor sám, a nakonec mi přinesl celý případ na stříbrném tácu až pod nos. Vše, co po představení zbývá pro mne, je vytáhnout z kapsy Jistou listinu a zatknout člověka, který zavinil smrt Comstockovu, zavraždil Kramera a pokusil se násilně odstranit Konráda Wesslera…“

XXXI.

To bylo jako rána palicí do hlavy. Chabě jsem řekl: „Ale jak se vám to podařilo vypátrat?“

Oba, inspektor Clark i doktor Lenz se naklonili dopředu a opřeli se lokty o pažení lóže. Henry a já jsme mezi nimi byli zmáčknuti jako slanečci.

Doktor Lenz ještě více ztišil hlas, protože v řadách obecenstva za námi zesílilo na několika místech hněvivé mručení, které nás napomínalo k tichu: „Hned jakmile jsem se dověděl podrobnosti o tom, jaký podíl má na, těch záhadách slečna Rueová, uvědomil jsem si, že problém, se kterým se potýkáme, je poměrně jednoduchý. Už jednou jsem vám, pane Duluthe, naznačil, že těch záhad je v Dagonetu víc a že mezi nimi nemusí být souvislost. Ale v tom právě byla ta potíž. Tím těžší pak bylo sestavit z toho logický obrazec. Ale teď, když se nám podařilo vyřadit nepodstatné podružnosti, všecky pohnutky zločinů v Dagonetu jsou tak jasné, jak byly surové a bezohledné.“

Jenže mně se to tak prosté nezdálo. Byl to podivný pocit jedním uchem poslouchat Lenze se zoufalou touhou mít konečně jasno, a zároveň po celou to dobu si udržet jasný přehled průběhu inscenace, hltat každou větu dialogů a stále alespoň v hlavních rysech porovnávat to, co se děje na jevišti s mým vlastním režijním pojetím.

„Jeden čas jste si myslil, pane Duluthe,“ vyrušil mne Lenz, „že onen trik v šatně byl nastrojen Jiřím Kramerem a Rolandem Gatesem a to z toho důvodu, aby vyštvali pana Wesslera ze souboru, a pan Gates mohl účinkovat místo něho. Role je to skvělá a navíc si pan Gates mohl vyřídit své osobní účty. Byl jsem ochoten tuto teorii přijmout, ale brzy jsem si ověřil, že je neudržitelná. I kdybychom předpokládali, že by se jim podařilo pana Wesslera zastrašit a odradit, zaručovalo by jim to, že Wesslerovu roli skutečně získá pan Gates? Vždyť přece museli počítat s tím, že v New Yorku je ještě mnoho jiných dobrých herců. Muselo jim být přece jasné, že byste si byl v takovém případě zcela určitě vybral kteréhokoli z tuctu jiných kandidátů, jen ne pana Gatese.“

„V tom máte pravdu,“ souhlasil jsem. Souběžně s tím jsem myslil na hru: Mirabella teď o zlomeček přehání – ano, a Theo se nepodařilo vyjádřit barvou hlasu ten citový přechod. Zítra se ten výstup musí přezkoušet.

„Když jsem dospěl k tomuto závěru,“ Lenz trochu zesílil hlas, „nabyl jsem jistoty, že k logickému vysvětlení celého problému mohu dojít jen tehdy, budu-li vycházet z předpokladu, že ty tři zločiny byly dílem jedné osoby a že všecky byly spáchány z jedné pohnutky. Jakmile jsem se na naši záhadu začal dívat z tohoto hlediska, nebylo už nesnadné najít správný důvod pro vrahovo chování a jednání.“

Henry upustil program do orchestřiště a v sousední lóži nás někdo poctil šťavnatou nadávkou. Ticho v hledišti bylo takové, že ten rušivý zvuk se rozlehl, jako kdyby zarachotil kulomet.

Lenz na mne pohlédl, zřejmě zkoumaje, do jaké míry je můj zájem rozdělen mezi jeho vypravování a průběh akcí na jevišti.

„Bylo jasné,“ pokračoval opět šeptem, „že kdosi ve vaší divadelní společnosti měl mnoho důvodů, aby si přát mít pana Wesslera pryč ze souboru. Mám dojem, že zprvu ani neměl v úmyslu ho zrovna zavraždit.“ Odmlčel se. „Nejzajímavější na tom je, že nikdo kromě vraha netušil, jak může být pan Wessler někomu nebezpečný – dokonce ani sám pan Wessler to nevěděl.“

Inspektor Clark si velmi tiše hvízdal mezi zuby. Na jevišti Gerald a Mirabella předváděli půvabnou scénu nezkušené milostné dvojice.

„Jen jedna osoba – míním vraha – žila v trvalém nebezpečí, že bude Wesslerem odhalena. Zločinec tehdy zoufale uvažoval, jak se Wesslera zbavit. Příležitost k tomu se naskytla, až když jste se přestěhovali do Dagonetu: zločinec věděl o strachu, který měl pan Wessler ze zrcadel: dověděl se také o historii dávno zemřelé Lilian Reedové. Pak slečna Ffoulkesová spatřila onu ženskou tvář v zrcadle – my dnes víme, že zhlédla slečnu Rueovou při jednom z těch bolestivých záchvatů. A to ho inspirovalo k onomu triku, při němž však přišel o život pan Comstock, tedy nepravá osoba. Od té chvíle se vrahovo postavení stalo ještě nebezpečnější. Pana Wesslera se mu nepodařilo ze souboru vyštvat, a nadto měl na svědomí zbytečnou smrt pana Comstocka. Věřím, že ona první zkouška v Dagonetu znamenala pro vás těžký otřes, pane Duluthe, ale ujišťuji vás, že mnohem větší komplikace přinesla tomu, kdo byl později nuce n odstranit Jiřího Kramera.“

„Kramer tedy nebyl zavražděn proto, že byl vyděrač?“ otázal jsem se pln ohromení.

„Naopak, pane Duluthe, pan Kramer byl skutečně zavražděn proto, že vydíral. Ale nikoli z těch důvodů, které do dneška vyšly najevo a nebyly v tomto případě tak závažné. Míním třeba rodinné poměry pana Prince nebo ty kompromitující fotografie. Abych to řekl lidově, pan Kramer si ukousl mnohem větší sousto, než mohl spolknout. Učinil totiž tu chybu, že se pokoušel – i když zpočátku úspěšně – vydírat osobu, která byla v tak zoufalém postavení, že byla doopravdy nebezpečná. Jiří Kramer zkrátka nějakým způsobem zjistil, proč se onen člen vašeho souboru tak obává pana Wesslera, a ždímal z něho peníze za to, že bude mlčet. V každém případě se ponenáhlu stal pro toho člověka větší hrozbou než sám pan Wessler.“

Vyprávění doktora Lenze teď zaujalo téměř všecku mou pozornost.

„A tak zabil Kramera?“ otázal jsem se.

„Ano. Inspektor Clark dokonce tvrdí, že plán, který měl za následek smrt Kramerovu, byl jedním z nejďábelštějších, se kterým se za své policejní praxe setkal. Nebýt toho, že už předtím vzniklo podezření na nějakou tajemnou sílu, která prováděla své rejdy v Dagonetu, a nebýt oněch krys, vypuštěných z pastí, byli bychom se asi velice těžko dověděli pravdu. Ale je až s podivem, jak jednoduchý a přitom rafinovaný byl zločincův nápad, přinutit vás tím, že pustil krysy z pastí, abyste se obrátil o pomoc k dezinfekční firmě. Tím dosáhl zločinec svého. Opatřil si poměrně snadno v nějaké formě kyanid a propašoval ho do rakve zřejmě právě před zahájením zkoušky. Tak byl zavražděn Jiří Kramer. Pan inspektor Clark byl zdánlivě uspokojen naší teorií o smrti způsobené nešťastnou náhodou a vrah musel být zřejmě po určitou dobu přesvědčen, že se už nemá čeho obávat.“

„Ovšem kromě Wesslera,“ namítl jsem.

„Ano, kromě Wesslera. Už jsem vám řekl, že už v době prvního pokusu o zastrašení Wesslera nebyl si Wessler vůbec vědom, jakým nebezpečím může pro někoho být už jeho pouhá existence. Ale po smrti Kramerově se stalo něco, co ho přivedlo na stopu vraha. A včera večer přišel vám sdělit, že zná správné vysvětlení všech záhad divadla Dagonet. Tu rozmluvu s vámi asi vrah vyslechl. A pan Wessler nejenže věděl pravdu o tom, co se vrah tak zoufale snažil skrýt, ale věděl i to, proč vrah zabil Kramera. To znamená, že pan Wessler ho mohl dostat na elektrické křeslo. A tady máte důvod, proč takřka ještě v poslední minutě vrah spáchal ten surový, ale na druhé straně nepříliš dobře promyšlený útok na pana Wesslera.“

Vůbec jsem tomu nerozuměl. Stále jsem neměl ani nejmenší potuchu o totožností onoho tajemného zločince.

„Zničilo ho právě zoufalství, které prozradilo jeho poslední zločin.“ Lenzův hlas měkce a tiše plynul, a řeč herců na jevišti, kterou jsem vnímal jen jako vzdálený bzukot, mu tvořilo podivný doprovod. „Jak jste si jistě všiml, pane Duluthe, všecko, co se stalo před tím – třebaže se to zdálo bizarní a zvláštní – bylo brilantně maskováno, takže to vypadalo jako náhoda. A i kdybychom byli chtěli, těžko bychom tehdy mohli policii předložit dostatečné důkazy pro podezření ze zločinu. I mne mátlo zpočátku to, že ona osoba byla tak abnormálně opatrná. Až jsem si uvědomil pravdu.“

Doktor Lenz nabral zhluboka dech a na několik vteřin se pozorně zadíval na jeviště.

Potom pokračoval: „Po celý ten čas jste se, pane Duluthe, právem obával, aby tajemné události, k nimž v Dagonetu došlo, nevyústily nakonec v uzavření divadla. Pravděpodobně jste si vůbec neuvědomil, že kromě vás byla v divadle ještě jedna osoba, která si se zoufalou úzkostí přála, aby se Povodeň dočkala premiéry. A onou osobou byl právě původce všech záhad v Dagonetu a pachatel vražd.“

Henry ke mně přistrčil balíček s cigaretami. Vzal jsem si jednu, zapálil si a zuřivě jsem kouřil. Napadlo mi, jak podivná je to situace – autor hry, psychiatr, divadelní ředitel a policista sedí spolu v divadelní lóži, oblečeni do večerních šatů, pozoruji hru, která podle všech zákonů logiky neměla vůbec mít premiéru, a přitom jakoby mimochodem mluví o jednom – dosud neznámém – členovi společnosti jako o vrahovi.

„Už tomu trošku rozumím,“ řekl jsem. „Ale ještě ne úplně. Kdo je ona osoba? A co na ní věděl Wessler?“

„Tyto dvě otázky samozřejmě doplňují jedna druhou,“ pravil Lenz. „Jak víte, pan Konrád Wessler má mimořádně vyvinutou paměť pro obličeje. A to je klíč pro celý tento případ. Kdysi v minulosti spatřil pan Wessler tuto osobu. Jen jednou; ale spatřil ji v jisté situaci, a kdyby tato situace vyšla najevo, zničila by rázem všecko, co tato osoba s takovým úsilím vybudovala. Tady je příčina, proč byl pan Wessler zprvu jen možným nebezpečím; mohl si vzpomenout na obličej oné osoby. Ale zde máme také příčinu, proč nakonec se stal velmi skutečnou a bezprostřední hrozbou. Panu Wesslerovi totiž náhle vysvitlo, kdy a kde tu osobu v minulosti uviděl.“

Lenz se usmíval. „Pan inspektor Clark, ale možná i pan Prince v tomto stadiu mého vypravování už znají rozluštění celé hádanky. Dokážete to také, pane Duluthe?“

„Ne, nedokážu,“ prohlásil jsem s důrazem. „V tomhle směru mám v hlavě tmu jako ve sklepě. Já se…“

Hra se teď ponenáhlu blížila k vyvrcholení. Na několik okamžiků se v mé mysli odehrál boj mezi dvěma stejně silnými touhami. Bylo pro mne životně důležité vyslechnout konec Lenzovo vypravování. Ale neméně mi záleželo na výsledku inscenace. Vždyť tento večer byl vlastně mezníkem mé kariéry. Uvědomoval jsem si, že tyto okamžiky jsou rozhodující pro můj další osud a že se nikdy nebudou opakovat.

Proto jsem náhle ani nedokončil větu, kterou jsem chtěl říci Lenzovi. Všecka má pozornost se najednou upřela na jeviště, kde poslední dějství spělo rychle k závěru. Obecenstvo, které nic nevědělo o problémech, jež jsme rozebírali v naší lóži, bylo úplně v zajetí hry. Až mne to ohromilo, jak intenzívní zájem Povodeň vzbuzovala.

A zase se mne zmocnily neutěšené pocity. Celou dobu zkoušek jsem nebyl zvlášť spokojen se zakončením hry, jak předpisoval rukopis. Připadalo mi to takové rozplizlé, jako by ani nepatřilo k ostatní hře. Tím horší to bylo, že Mirabella a Oskar Brand hráli dnes spolu poprvé. Zavalila mě vlna strachu: možná, že vzhledem k jejich nesehranosti bude závěrečná scéna hry ještě méně přesvědčivá.

Před dějištěm, které tonulo v naprostém tichu, pronesla Mirabella první slova závěrečného dialogu, plného vášně, v němž provokovala Kirchnerovu nenávist, vysmívala se mu, že v nitru touží po Jejím těle, a lákala ho, aby všecko opustil a následoval ji. Vyšlo to skvěle. Ani jediná věta nepostrádala vnitřní opravdovosti.

Ale teď měla přijít Kirchnerova replika, a ta mi vždycky působila starosti. Nelíbila se mi ta náhlá proměna tvrdého vládce v slabocha zmítaného vášní a jejich závěrečný odchod někam daleko do neznáma povodně, jejíž vody začaly pomalu ustupovat. Během zkoušek jsem se vždy snažil sám sebe přesvědčit, že se mýlím v názoru o skutečné vnitřní pravdivosti tohoto závěru. Ale ten se mi definitivně zdál až křiklavě špatný. Ten ničím neodůvodněný zlom charakteru! Všecek nešťastný jsem čekal, jak se vyrovná s tímto nešťastným zakončením Oskar Brand.

Mirabella skončila. Můj pohled se svezl na Brandovu štíhlou postavu. Znal jsem jeho výstup zpaměti. Teď začne mluvit.

Ale nezačal. Na jevišti bylo stále ticho. Oskar Brand a Mirabella stáli proti sobě a dívali se jeden na druhého.

Srdce mi pokleslo. Tak – v poslední minutě hry Brand nevydržel. Selhala mu paměť. Zapomněl svou závěrečnou akci. Zatím si obecenstvo neuvědomovalo, že to na jevišti přestalo klapat. Ale za vteřinu už to pozná. Před očima se mi dělaly mžitky.

Najednou se Oskar Brand hnul. Velíce pomalu, téměř s nadlidskou námahou ustoupil o krok a pak poněkud rozhodněji se k té ženě otočil zády. Potom zvolna, těžce zamířil ke stěně, na níž visely veliké, starobylé hodiny. Obecenstvo jakoby vláčel s sebou, tak na něm viselo očima.

Jen postupně jsem si začal uvědomovat co se děje – začal jsem si uvědomovat se záchvěvem vzrušení a strachu, že zřejmě Henry Prince změnil závěr hry.

Brand nepromluvil ani slovo. Byl stále obrácen k Mirabelle zády; promyšleným a dramaticky vypočítaným pohybem vztáhl ruku k číselníku, sňal z hřebíku klíč a zvolna, takřka v jakémsi rituálním vytržení začal natahovat hodiny.

Bylo to jednoduché, ale nádherné. Tímto typicky domáckým úkonem ukázal mnohem přesvědčivěji, než by se to dalo učinit slovy, že sílou práce, tím nezměrným úsilím, jimž dovedl podmanit tvrdou přírodu, nakonec dokázal zvítězit i nad svou vášní. Ale úzkostlivé napětí ve mně tím nezmizelo. Toto bylo perfektní, dokonalé zdůraznění Kirchnerova tvrdého, dobyvatelského charakteru, ale jak teď proboha skončí hra? Pozměnil konec Prince? Ten by mi to přece řekl. A jde-li o Brandovu sice geniální, ale vzhledem k Mirabelle bezcharakterní improvizaci, jak bude na zcela novou situaci Mirabella reagovat?

Na zlomek vteřiny jsem se domníval, že plave. Taková nečekaná změna by byla s to zkrušit každou herečku.

Stejně jako Brand i ona mlčela. Byl jsem na pokraji nervového zhroucení. Náhle, s nepatrným, vzdorným pokrčením ramen přešla místnost a přistoupila k Brandovi, který stále, s onou až rituální vážností natahoval hodiny. Na okamžik stála před ním, s hlavou vysoko vztyčenou, s trpkým, divoce vzdorným výrazem ve tváři a s rukama v bocích. Pak náhle s výrazem plným pohrdání strhla ze šíje starý rodinný šperk, který jí Kirchner-Brand daroval a mrštila jím Brandovi pod nohy.

Brandův obličej ztvrdl v nenávistném, ale vítězném úšklebku. Mirabella pomalu kráčela ke dveřím. Celým držením těla vyzařovala unuděné opovržení k muži, který ji porazil. Pak otevřela těžké dubové dveře a okamžik zaváhala, s pohledem upřeným do kraje, který byl stále ještě pod vodou. Rychle se ohlédla po Brandovi. Stál jako vytesaný ze žuly. Ruka se chtěla vztáhnout kupředu, ale poklesla. Pak rozhodným pohybem vykročila a zmizela v temnotách nejistot, v povodni, z níž se vynořila. Odnikud – nikam.

Opona pomalu klesala. Chvíli bylo ticho. Pak celé divadlo hřmělo ozvěnou nadšení. Byl jsem rozčilením téměř bez sebe. Chytil jsem skoro hrubě Lenze za paži a táhl jsem ho ven z lóže. V tu chvíli bych byl dal tisíc dolarů za obrovský koš s květinami, abych jimi mohl podělit celý soubor. Všecko dopadlo báječně; představení předstihlo mé nejdivočejší sny.

V zákulisí bylo všecko v jednom víru. Nejdříve mne přepadl můj reklamní agent. „Lidé šílí!“ řval na mne jako kdybych byl od něho kdovíjak daleko. „Na dva roky máme postaráno o vyprodané divadlo. Vyženeme všecky ceny, konečně, Duluthe, tomu se říká úspěch!“

Iris se ke mně přitiskla, plakala a smála se současně: „Petře, já musím klít – sakra, sakra, jsem tak šťastná!“ Teď přiletěla Mirabella a vrkala: „Bože, to byl konec! Bože, řekni Petře, to byl konec!“ Přistoupil jsem k Oskaru Brandovi. Potřásl jsem mu rukou. Chtěl jsem něco říci, ale nemohl jsem. Brand se šťastně usmíval. „Prosím, odpusťte mi, pane Duluthe, že jsem pozměnil ten závěr,“ pravil. „Pořád se mi nelíbil a trápilo mě to. Až do včerejšího večera jsem nepřišel na to…“

„Je to ohromné,“ koktal jsem. „Znamenité. Já bych…“

Odněkud se vynořil Eddie; rozhazoval rukama a hnal celý soubor zpět na jeviště, protože hlediště si znovu vynucovalo další a další opony. Postavil jsem se do zákulisí a díval se pyšně na soubor, na můj soubor, kterak stojí v řadě a znovu a znovu se uklání nadšenému obecenstvu.

Pak opona zase klesla, ačkoli hlediště stále hlučně tleskalo, a všichni se zase seběhli kolem mne. Kdosi mě políbil. Theo klopýtla o rakev a upadla. Eddie byl vmžiku u ní, pomohl jí vstát a zuřivě jí začal třít levý kotník.

„Ještě štěstí, že jsem se v nemocnici naučil masírovat, slečno Ffoulkesová. Vidíte, jak se mi to teď hodí.“

Zamířil jsem k nim, abych se přesvědčil, že se jí nic nestalo, ale tu mě zadržel doktor Lenz.

„Máte ještě vůbec zájem, pane Duluthe, dovědět se, který člen vaší společnosti má být zatčen?“

Trhl jsem sebou. Civěl jsem na Eddieho a na Theo a potom jsem pohlédl na Lenze.

„C-c-cože – ovšem, samozřejmě,“ vykoktal jsem. „Je to někdo, koho Wessler viděl někde, kde ten chlapík neměl být, že? Někdo, jehož tvář si Wessler –“

Theo a Eddie se na nás dívali, jako kdybychom se zbláznili. Pak museli na jeviště, protože obecenstvo si vytleskalo a vydupalo ještě jednu oponu. Zůstali jsme s Lenzem v kulisách sami.

Lenz pravil: „Vzpomínáte si na ono dopoledne, když nám pan Kramer vypravoval o panu Wesslerovi, jak v nemocnici rozbil zrcadlo?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Ano, pamatuji se.“

„Tedy jste jistě nezapomněl ani na to, jak nám říkal, že se tuto historku dověděl od ošetřovatele, který měl na starosti Wesslera v době, kdy lékaři bojovali o jeho zrak. Ten ošetřovatel byl potom přeložen k Oskaru Brandovi. Wessler ho po oné příhodě nechtěl mít kolem sebe.“

„Ovšem,“ řekl jsem, „vzpomínám si na to dobře.“

Diváci nechtěli pustit soubor s jeviště. Teď se ukláněla Mirabella a po ní Brand. Potlesk neustával.

„Pan Wessler spatřil obličej tohoto ošetřovatele jen jednou, když mu odstranili obvaz z očí, a hned poté dostal na své přání jiného ošetřovatele. Nikdo jiný na světě by tuto osobu nepoznal, kdyby se s ní znovu po určité době setkal. Ale pan Wessler si na něho ponenáhlu vzpomněl, dík své úžasné schopnosti zapamatovat si snad každou tvář, se kterou se setkal.“

„Tak to byl onen ošetřovatel z nemocnice?“ otázal jsem se. „A vy říkáte, že teď je v mé společnosti?“

„Ano.“

„Ale co udělal Wesslerovi? Z čeho měl před ním strach?“

„Samotnému panu Wesslerovi neudělal nic, pane Duluthe. Co učinil, to učinil panu Oskaru Brandovi. Jak víte, pan Brand byl nějakou dobu duševně zcela normální, než propadl oné utkvělé představě, že je Wesslerem. A právě v té době ho dostal onen ošetřovatel na starost. Oskar Brand se obával, že natrvalo ztratí rozum. Z toho důvodu svěřil tomu muži svůj nejvzácnější majetek, něco, o čem nevěděl nikdo, ba ani Wessler. Brand to tomu člověku svěřil, když dostal slib, že tu věc bude mít u něho bezpečně uloženu. A ošetřovatel, jak už tušíte, svůj slib porušil; věděl, že nikdo neví o tom, co dostal do úschovy, a protože se domníval, že Brand se už neuzdraví, ponechal si onu věc pro sebe a využil ji, jako by patřila jemu.“

Opona konečně spadla. Všichni však zůstali na jevišti, protože podle neutuchajícího potlesku usuzovali, že budou ještě několikrát vyvoláni. Eddie poletoval někde za námi a s otcovskou pýchou pokukoval na jeviště střídavě ze všech kulis.

„Jediným nebezpečím zůstával pro toho člověka pan Wessler,“ pokračoval doktor Lenz. „Kdyby si pan Wessler náhodou vzpomněl, že toho muže spatřil v nemocnici, dalo se předpokládat, že si dá dvě a dvě dohromady a na všecko přijde. Z toho důvodu byl na něho spáchán útok. A z téhož důvodu byl zabit pan Kramer, který toho člověka dobře znal a vyčenichal jeho cenné tajemství. Teď už jistě chápete, pane Duluthe. Co to mohlo být? Co asi ten člověk zpronevěřil panu Brandovi v sanatoriu? Co to asi bylo, když Oskar Brand, který měl přece svého nevlastního bratra vášnivě rád, to pokládal za tak cenné, že o tom neřekl ani jemu?“

„Já…“ začal jsem.

Na druhé straně opony byl teď potlesk přehlušen jakýmsi voláním. Zprvu ke mně zaléhalo velmi nejasně, ale pak jsem pochopil, koho vyvolávají:

„Režisér, režisér!“

Krev mi v žilách začala proudit rychleji. Mirabella pro mne přišla. Pokoušel jsem se jí odporovat; jen tak ze slušnosti, ale nemyslel jsem to vážně. Nakonec jsem se rád dal vystrčit na jeviště. Eddie dal pokyn ke zdvižení opony. A já jsem stál uprostřed jeviště, s Mirabellou po jedné straně a Theo po druhé. Kdekdo tleskal, mnozí lidé na mne volali. Políbil jsem Mirabellu. Políbil jsem Theo. Dnes už po kolikáté? Opona zůstávala nahoře.

Petr Duluth slavil svůj návrat do života. Ach Bože, to byla chvíle!

Opona spadla. Vrátil jsem se k Lenzovi. Stál pořád v kulisách, vedle něho Eddie, Henry a inspektor Clark.

„Tak už jste rozluštil mou hádanku?“ otázal se Lenz.

„Ne,“ řekl jsem. „Ne, nerozluštil. Bože, jsem tak šťasten! Hergot, to je štěstí!“

Lenz se nedal odbýt: „Uvažujte trochu, pane Duluthe! Jaká byla jediná ctižádost pana Branda v jeho životě? Co způsobilo jeho dočasné zatemnění rozumu, právě proto, že mu to bylo odpíráno? Přemýšlejte.“

Zkusil jsem to přemýšlet. Přísahám, že jsem se pokoušel přemýšlet. Ale když hlediště pořád tak tleskalo a dupalo! Už zase začali cosi křičet. Zaposlouchal jsem se, koho teď chtějí.

„Autor! My chceme autora! My chceme autora!“

Obrátil jsem se k Henrymu. Popadl jsem ho za rameno. Byl jsem hrozně rád, že i on bude mocí vychutnat svůj díl úspěchu.

„Tak jděte, Henry, hochu,“ vybízel jsem ho. „Jen jděte! Obecenstvo vás volá.“

Začal jsem ho tlačit směrem k jevišti. Clark a Lenz šlí se mnou. Chtěl jsem právě vystoupit z kulis, když jsem náhle stanul jako přimrazen.

Obecenstvo stále zuřivě vyvolávalo autora. Opona byla vytažena. Mirabella, Gerald, Iris a Theo se stáhli do pozadí. Na jevišti zůstala jediná osoba. Jeden muž v kostýmu farmáře se ukláněl publiku.

Lidé stále tleskali. Ale někteří z nich neustávali vyvolávat autora. Oskar Brand – to byl onen muž – zdvihl ruku. Hlediště okamžitě bylo tiché jako hrob.

„Dámy a pánové,“ pravil, „děkuji vám jménem celé společnosti za vlídné ocenění našich výkonů. A pokud jde o mne, nedovedu ani vylíčit, jak jsem šťasten. Po tragédii, která mě postihla, mohu teď zas říci, že život je krásný.“

Držel jsem pořád Henryho za rameno, připraven vystrčit ho v příhodném okamžiku na jeviště. Ale včas jsem se zarazil, neboť Brand začal mluvit dál.

„Ještě jedno vám chci říci,“ pravil. „Jsem vděčen za to, že se vám líbí právě tato hra. Nepsal jsem jich už několik, ale tuto z nich pokládám za nejlepší. Je to má první hra, která je uváděna ve vaší milé a přátelské zemi, která mi poskytla druhý domov a jsem tím šťastnější, že jste ji tak vlídně přijali. Děkuji vám – jako herec i jako autor, děkuji vám!“

Stál jsem jako sloup. Nebyl jsem schopen se pohnout, nebyl jsem schopen promluvit, nebyl jsem s to ani uvažovat. Což se celý svět zbláznil?

„Co to k čertu…“ začal jsem.

Lenzův klidný hlas mě přerušil: „Teď jste uslyšel rozluštění hádanky, pane Duluthe. Ano, panu Brandovi byla ukradena tato hra. Tak toužil, aby v ní mohl hrát, že neprozradil ani svému nevlastnímu bratrovi, že ji napsal. Obával se, že se stane to, co se stávalo už často před tím; že jakmile se rukopis dostane do rukou některého divadelního ředitele, bude Wessler nevyhnutelně hrát hlavní roli. A tak pan Brand si hru schovával jako své tajemství, až do chvíle, kdy se začal obávat o své duševní zdraví. Tehdy ji svěřil jediné osobě, bůhví proč jí důvěřoval – ošetřovateli, který ho měl na starosti. Ten v ní jen změnil jména a prostředí a prodal vám ji jako svou hru.“

Teď opona spadla už naposledy. Potlesk dozníval a změnil se ve vzdálený hukot. Z jeviště vyšel Oskar Brand a kráčel ke mně se zářící tváří.

Doktor Lenz stále ovládal pole. „Je jasné proč se pan Prince tak obával pana Wesslera. A proto když už se s ním musel setkat v divadle, si pořídil ty tmavé brýle. Bylo to naivní a zoufalé, ostatně jako všecko co pan Prince dělal. Kdyby v něm byl totiž pan Wessler poznal ošetřovatele svého nevlastního bratra, jistě by pro něho nebylo nesnadné uhodnout vlastní původ hry, která má v sobě tolik charakteristických prvků, upomínajících na jiná Brandova díla.“

„Ale jak…“ hledal jsem zoufale slova, „ale…, ale…“ Na víc jsem se nezmohl.

Tupě jsem se obrátil k Henrymu Princovi. Jeho obličej byl bílý jako křída. Rty měl zkrouceny v tenký, takřka slabomyslný úsměv.

Ale to všecko jsem viděl jen nejasně. Díval jsem se vlastně na jeho pravé zápěstí. Bylo spojeno se zápěstím inspektora Clarka párem lesklých ocelových pout.

„Ano,“ uzavíral Lenz svou přerušovanou přednášku, „od pana Prince bylo opravdu chytré pustit vás po falešné stopě tím, že vám vypravoval onu dojemnou povídku, jak ho Kramer vydíral kvůli jeho otci. Bylo od něho pochopitelné, že se zkouškám vyhýbal, jak jen mohl, aby pan Wessler měl co možná nejmenší příležitost ho vidět a případně ho poznat. Jak jsem řekl…“

„Petře!“ Iris náhle vrazila mezi nás. Vypadala trochu divoce a nepořádně. Vrhla se mi do náruče. „Máme to konečně za sebou. Konečně je ta zkouška za námi! A měli jsme úspěch. Teď už nás nic nezadrží. Hned odtud půjdeme, v tu ránu, sedneme do vozu, pojedeme do Elktonu a dáme se oddat.“

Políbil jsem ji někam za ucho a pravil jsem: „Ale, miláčku, vždyť jsi ze mne udělala pořádného člověka už před devatenácti hodinami. Nevzpomínáš –?“

Odtrhla se ode mne a pohlédla na mne široce rozevřenýma očima.

„Můj bože,“ zašeptala. „A já měla strach, že jsi na ten výlet úplně zapomněl.“

Ohlédl jsem se dnes naposledy na jeviště. Uprostřed seděla Lilian, ohlédla se po mně pochybovačně a olízla si nos.

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.